U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
OPRAVUJEME hliněné zdivo
Kategorie: | Autor: Vladimír Procházka, FOTO IVAN TICHÝ
Na venkově se stále ještě můžeme setkat s chalupami, jejichž zdi bývají zhruba do dvou třetin kamenné a dál postavené z upěchované hlíny – tlučenice. V té souvislosti se nám sešlo několik dotazů: Jak takové zdi, na nichž praskají a opadávají vrstvy vápna i cementová malta, kterou se spravovaly pukliny, opravit, aby se ve stavení ještě mohlo slušně bydlet?
Stavby tohoto typu se rozšířily pod různými místními názvy, jako jsou “pisé” či moravská “tlučenice”, od jihovýchodní Moravy přes Dolní Rakousko, Maďarsko až po západní Rumunsko. Bylo to dáno snadnou dostupností stavebního materiálu – sprašových cihlářských hlín, do nichž se přidávaly plevy, sekaná sláma, ostřice, rákos, seno, drobné kamínky a někdy i trocha písku. Kamenný základ (60 – 80 cm vysoký a 40 – 60 cm široký) tvořil vlastně nenavlhavou izolační vrstvu na vcelku suchých a propustných sprašových rovinách. Vlhkost tedy nedokázala vystoupat a narušit hliněné zdivo ani při delších deštích.
Jak se dělá “tlučenice”
Vnitřní i vnější líc zdiva býval upraven jemnou hliněnou mazaninou, tentokrát už bez příměsí. Tato omítka se hladila zásadně rukou, takže stěna nebyla nikdy ideálně rovná a svislá. Nátěry vápnem přicházely v úvahu až v pozdější době, kdy začalo být vápno dostupnější a levnější. První se dělal vápenným mlékem do zavadnutí do již dosti proschlé mazaniny – aby se s ní dobře spojil, ale moc ji nerozmáčel. Dále se již “líčilo” mlékem trochu hustším. Vápno po uschnutí zabraňovalo nejen vlhnutí a šíření plísní, ale i sprašování hliněné stavby vlivem dešťové a větrné eroze. Po několika letech se muselo vše otlouct, oškrabat či oloupat, stěna se znovu opravila jemnou mazaninou a celý postup se opakoval. Eventuální praskliny nebo vydrolené části se vyspravily stejnou mazaninou, z jaké byla postavena celá stavba (do hlubších porušení se pro zpevnění vtlačily i drobné větvičky a klacíky). Jakýkoliv jiný materiál, např. vápenné malty, se po kratší době, pokud bylo místo obzvlášť vlhké, nebo po delší době uvolnil a odpadával. To nejhorší, co se takové zdi může stát, je vysprávka betonem. Příčinou je cement, od kterého se požaduje absolutní tvrdost. V měkké a pružné hliněné zdi totiž působí jako nesourodý prvek. Dochází k vydrolování a větší kondenzaci vzdušné vlhkosti než v hliněné mazanině.
Oprava klasickou cestou
Na opravy takové stavby je vhodná cihlářská hlína, kterou je třeba uložit přes zimu v prkenné ohrádce (pro menší opravy třeba ve starých dřevěných neckách). Musíme ji lehce přikrýt, aby ji déšť přes zimu nerozbahnil, ale promrznutí přesto dobře rozložilo strukturu na drobné kousky. Hlína by neměla být příliš jílovitá a mazlavě hutná, protože by při schnutí příliš praskala, ale spíše sprašovitá a drolivá. Taková, která se krájí “jako máslo” až po správném navlhčení a prohnětení. Na hlubší praskliny a spáry použijeme mazaninu tužší a přidáme do ní stejný materiál jako při stavbě. Vtlouká se do spár kolíkem s tupým koncem nebo prkénkem.
Na vrchní opravu líců stěny přijde jemná a řidší mazanina, která se uhlazuje rukou. Je možné pokusit se i o uhlazení povrchu dřevěným hladítkem (ne z oceli nebo polystyrenu). Nesmí se příliš tlačit, vrchní vrstvička (1 – 3 mm) by se “odpařila”, udělala by puchýř a eventuálně by sama brzy odpadla. Hladítko se musí stále lehce vlhčit. Do prvního bílení se dáme, jakmile se v mazanině začnou objevovat první prosychající místa (nejlepší by bylo přes zimu v jámě vyhašené a vyleželé kusové vápno; lze však zakoupit i vápenný hydrát, který už je mletý a vyhašený a nemusí se nechávat rozležet). Nelekejte se “rozpití” vápenného mléka (nemělo by být moc husté) s mazaninou. Další bílení už bude bez problémů. Nejvhodnější je začít s těmito prácemi koncem jara, kdy už se ustálí počasí. Otlučené vápno můžeme rozbít a použít na zahradu nebo do kompostu.
Použití pletiva
Další možností, při níž je však zapotřebí více materiálu, tudíž je i finančně náročnější, je oprava za použití pletiva. Musí být samozřejmě do zdi dobře ukotveno, aby se po omítnutí tlustší jádrovou omítkou neodlomilo (anebo musí být zapuštěno do hloubky 4 – 6 cm a překryto novou silnou vrstvou mazaniny). Ani v tomto případě nesmí být použit cement. Pletivo můžeme ukotvit do pravoúhlého laťkového rastru, přitlučeného ve vzdálenosti 35 až 45 cm od sebe hřeby dlouhými 150 – 200 mm. Otvory pro hřeby děláme v mírném sklonu (asi pod úhlem 10° směrem dolů); předvrtáme je do čtvrtiny až třetiny hloubky a namočený hřeb zatlučeme tak, aby jeho hlava byla asi 1,5 až 2 cm od líce zdi. Trochu zkoroduje a dobře drží (použití hmoždinek k uchycení rastru není vhodné, protože zeď je pro ně příliš měkká). Pletivo se k rastru přidrátuje, srovná a prohodí vápennou maltou (suchých zdících směsí je ve stavebninách slušný výběr – zásadně volíme ty bez cementu). Pak se v co nejtenčí vrstvě natáhne jádrová omítka a nakonec štuk. Stěna by pak měla být rovná a hladká – jako v novém domě. Vzhledem k tomu, že jde o hliněné zdivo, bylo by nejvhodnější použít pletivo pozinkované, které nezkoroduje jako železné rabicové. Měly by postačit dvě vrstvy posunuté proti sobě. Povrchová úprava stěny je dále stejná jako v normálním zděném domě. Nejlepší je ovšem zase řídká vápenná omítka, která dobře dýchá a vyrovnává i vlhkost v interiéru.
Přizdít další stěnu
Další možností opravy hliněné stěny je přizdít k ní “čtvrtku” z dutých dvouděrových cihel (s mezerou asi 5 cm, aby mohla dýchat). I s omítnutím by tloušťka nepřesáhla 10 cm. Po každém metru by se kotvila buď napříč zazděnou cihlou do hliněné zdi nebo ocelí průměru 10 mm a délky 40 – 50 cm. Zídka by mohla být založena na kamenné podezdívce nebo až v zemi. Podobně by bylo možné před hliněnou stěnou vytvořit další stěnu ze sádrokartonu kotveného do rámů. Pokud nám záleží na autenticitě, zdá se nejvhodnější způsob popsaný jako první, tedy ten, který vyzkoušeli již naši předkové. Je zároveň i nejlacinější. Podmínkou je suché, nenavlhlé zdivo – jak kamenné tak hliněné – a samozřejmě dobré větrání. I v mrazech stačí jednou nebo dvakrát denně udělat na 20 až 30 minut radikální průvan.
