U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Oprava krovu
Kategorie: Stavba | Autor: ing. arch. Jan Pešta
KROK ZA KROKEM (4)
V minulém díle našeho seriálu jsme se věnovali opravě roubených stěn. Nyní došlo i na krov.
Ne nadarmo se říká, že střecha je korunou stavby. Kvalitně sestavený a fungující krov dává domu tuhost a stabilitu, naopak vadný krov může přispět k poškození, nebo dokonce destrukci celé stavby.
Venkovské konstrukce
Opravy krovových konstrukcí lidových staveb výrazně usnadňuje fakt, že bývají na rozdíl od krovů kostelů, zámků či jiných velkých budov poměrně jednoduché. Na českém venkově se až do poloviny 19. století používaly především krovy hambálkové, jejichž základem jsou pevné trojúhelníky krokví, spojených příčným vodorovným trámem – hambálkem. Dolní konce krokví byly obvykle začepovány do konců příčných, tzv. vazných trámů, které byly často zároveň stropními trámy. U menších staveb s malým rozpětím se setkáváme jen s takovýmto jednoduchým systémem krovu. Při větším rozpětí je tato nejjednodušší, hambálková soustava doplněna různými dalšími podporami. V období baroka a klasicismu se na větších venkovských domech často používaly tzv. ležaté stolice se šikmými sloupky, jinou možností bylo podepření hambálků jednou či více stolicemi se svislými sloupky. Kromě nejčastějších hambálkových krovů se na vesnických stavbách můžeme setkat i s jinými typy krovů. Ve druhé polovině 19. století na venkově zdomácněl úsporný typ krovu se šikmou stolicí bez hambálků, nazvaný podle svého tvůrce tesaře Michaela Ranka – Rankův krov. Na starších sýpkách a zděných stavbách se někdy objevují krovy, jejichž základem jsou mohutné podélné trámy – vaznice, zazděné do štítů. Pokud je vaznice jen jedna ve vrcholu a jsou přes ní “přehozeny” jednotlivé krokve, říká se takovému krovu “na kobylu”. S rozšířením železnic a nádražní architektury ve druhé polovině 19. století se začaly objevovat i tzv. vaznicové soustavy. Jejich základem jsou podélné, různým způsobem podepřené vaznice.
Nejčastější vady
Problémy starých krovů lze shrnout do několika okruhů. Prvním je poškození dřeva (obdobně jako v případě stěn) hnilobou či dřevokaznými houbami a hmyzem. Nejčastěji jsou poškozeny dolní konce (zhlaví) trámů v blízkosti okapu, které při zatékání poškozenou krytinou nejvíce trpí. Jednotlivé prvky mohou být také trvale deformovány, např. průhybem nebo dokonce zlomením, takže pak nemohou plnit svou statickou funkci. V neposlední řadě bývají staré krovy, které jsou poměrně subtilní, dimenzované na lehkou krytinu (obvykle došky a šindel) při její výměně přetíženy. To vede k deformaci a praskání nejvíce zatížených prvků. U historicky cenných staveb, venkovské chalupy nevyjímaje, jsou krovy nedílnou součástí jejich památkových hodnot, i když vlastně nejsou “vidět”. Proto bychom je měli při rekonstrukci domu v maximální možné míře zachovat a opravit a nikoliv vyměnit za krov nový. Tesařské firmy si totiž chtějí práci usnadnit (a také na ní více vydělat), proto často tlačí nepoučeného investora k odstranění staršího krovu a konstrukci nového. Výstavba zcela nového krovu by měla být opravdu jen krajním řešením, pokud už oprava toho starého není možná. V takovém případě by měl být nový krov postaven jako replika původní konstrukce.
Lokální oprava krovu
Podstatně šetrnější, nejen k domu a jeho historické hodnotě, ale často i k rozpočtu na rekonstrukci domu, je lokální oprava krovu. Na základě statického posudku je nutné určit, zda se mají vyměnit celé trámy, nebo jen jejich část. I zde platí obecné pravidlo, že trám by měl být vyměněn celý, pokud jsou poškozeny jeho oba konce, nebo více než polovina délky. Nově vkládané prvky by měly svými dimenzemi odpovídat stávajícím prvkům. Zvlášť pečlivě, přesně podle vyměňovaného trámu, je nutné opracovat spoje (styčníky). Podle řešení rozlišujeme spoje plátové (často zajištěné důmyslnými rybinami), kdy se jednotlivé prvky pod různým úhlem kříží, a spoje čepové, v nichž je čep na čele trámu zasunut do odpovídajícího otvoru – dlabu. Tradiční spoje se vždy zajišťovaly dřevěnými hřeby nebo kolíky hranolového profilu, zaráženými do předvrtaných otvorů. Tento postup je zpravidla nutné respektovat. Poctivým tesařským přístupem k opravě krovu je ruční opracování povrchu dřeva (jak jsme o něm psali v prvním dílu našeho seriálu). Protože je však většina krovů skrytá, od tohoto požadavku se často upouští. Lokálně poškozené trámky je možné opravit tzv. “protézováním”, o němž jsme se zmiňovali již minule. Protézami můžeme výhodně opravit např. uhnilé konce krokví, sloupků či vazných trámů. Poškozené části trámů se odříznou, je ovšem nutné ponechat dostatečný přesah pro šikmé naplátování. Spoj lze zajistit buď dřevěnými kolíky nebo ocelovými spojovacími prvky, svorníky apod. Pokud jsou trámy zatížené na tah (což by měl posoudit statik), je možné spoj doplnit vloženým perem (dřevěným špalíčkem či zaráženým klínem) nebo zámkem, aby nedošlo ke “klouzání” staré a nové části trámu v místě nastavení. Pokud je spoj správně navržen, lze někdy dokonce vynechat spojovací prvky. Také v tomto případě platí, že nové části trámů (protézy) by měly být přizpůsobené profilu původních trámů, nikoliv naopak. Osekávání starých trámů tak, aby se přizpůsobily užším trámům novým, je tesařský zločin!
Co s přetíženým krovem
Patrně největší problém nastane, když je krov přetížen (obvykle těžkou betonovou či keramickou krytinou). Jednotlivé prvky krovu jsou zpravidla příliš subtilní, navíc vzdálenost vazeb často převyšuje 2 metry (což je dvojnásobek doporučené rozteče krokví). Pokud je to z hlediska architektury domu možné, je nejjednodušším a často i nejlevnějším řešením náhrada těžké krytiny za lehčí materiál – např. eternitové šablony. Jestliže však musí těžká krytina na střeše z nějakého důvodu zůstat, pak je nutné krov zesílit. Každopádně by však přetížení krovu nemělo být důvodem k jeho úplné likvidaci. Vhodné zesílení krovu by měl navrhnout statik. V praxi se osvědčilo nejjednodušší řešení – vložení zcela nových krokví do mezer mezi krokve stávající. Celý systém krovu je možné zesílit i dodatečně vloženým podpůrným systémem, např. nízkými kozami, stolicí apod., nebo zavětrovat dodatečně vloženými šikmými trámky. Takovéto řešení je zároveň velmi šetrné k původnímu krovu, neboť na nově vloženou, dostatečně dimenzovanou podporu, lze přenést podstatnou část zatížení střechy. Současně je vhodné použít silnější střešní latě, které celou konstrukci náležitě ztuží.
Popisy k obrázkům
Chalupa má původní krov z konce 18. století, jaký se používal běžně na patrových roubených domech v severních Čechách. Jde o krov hambálkové soustavy se střední rámovou stolicí, zavětrovanou v podélném směru pásky. Velká rozteč jednotlivých vazeb (až 220 cm) byla v tomto případě vyřešena použitím silnějších latí, protože bude použita lehká šindelová krytina
Při opravě krovu bylo nutné vyměnit necelou polovinu dřevěných trámů, které byly napadené hnilobou, dřevokazným hmyzem, nebo již nemohly v důsledku trvalých deformací (průhyby apod.) plnit svou funkci. Byla to hlavně zcela prohnutá střední podélná vaznice a pak některé ztužující prvky. Zbývající dřevo bylo ošetřeno a ponecháno. Rozsah výměn je patrný na styčníku střední rámové stolice
Výměna jednotlivých prvků krovu vyžaduje přesnou a pečlivou tesařskou práci. Tesaři v našem případě odvedli opravdu skvělé dílo. Sesazené spoje byly upevněny tradičním způsobem – dřevěnými kolíky, zaráženými do předvrtaných otvorů. Na zhotovení nových prvků byly použity dodatečně ručně opracované trámky
Možnost dodatečného zesílení původně subtilního krovu, kdysi dimenzovaného na došky, pro těžkou pálenou krytinu. Na této stavbě byly do mezer mezi stávající krokve vloženy zcela nové krokve a podepřeny nad obvodovou roubenou stěnou nízkou stolicí (“kozou”). Pro celkové ztužení byly použity silnější latě, na spoje dřevěné kolíky
Typickými detaily historického krovu vesnické stavby jsou tesařské značky (číslování jednotlivých vazeb), stopy po ručním opracování trámců a stopy po “šňoření”, tj. značení trámů šňůrou namočenou v rudce (červené čáry)
Autor fotografií: autor
