U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Omyly a polopravdy kolem zateplování
Kategorie: Stavba | Autor: rb, FOTO ZI
Na závěr seriálu o zateplování jsme se svolením jeho autora, ing. Jiřího Šály, vybrali z jeho knížky Zateplování budov (Grada, 2000) některé přežívající nesprávné názory na tuto oblast, tak důležitou pro příjemné bydlení.
“Zateplením se zvyšuje riziko kondenzace vodní páry a vzniku plísní…”
Při vnějším zateplení je skutečnost právě opačná, kondenzace vodní páry uvnitř konstrukce se výrazně sníží nebo zcela odstraní. Teplota na vnitřním povrchu obvodových stěn se zvyšuje a objektivně se tak snižuje riziko kondenzace vodních par a vzniku plísní. Pokud se při vnějším zateplení plíseň přece jen objeví, je důsledkem jiných zhoršených podmínek, například přílišného utěsnění spár oken a dveří, nebo nesprávného návrhu či provedení zateplení. Zvláště novodobé materiály s odlišnými difuzními vlastnostmi jsou v tomto směru ošidné a mohou při nevhodném uplatnění způsobit nečekané komplikace (např. při zateplení podkroví). Odlišná situace je u vnitřního zateplení, při kterém dochází ke zvýšení kondenzace vodní páry a k přesunu kondenzační zóny blíže k vnitřnímu povrchu konstrukce, tedy do interiéru.
“Zateplením se konstrukce příliš uzavře a nedýchá…”
Tvrzení opět neplatí pro vnější zateplení, při němž vnitřní vrstvy konstrukce nadále reagují na proměny vlhkosti vnitřního vzduchu, pohlcují ji a zase vysychají – konstrukce dýchá. Tato schopnost zůstává zachována i při použití tepelně izolačních omítek. Jinak je tomu u výrazného vnitřního zateplení s parozábranou u vnitřního povrchu, která opravdu podstatně omezí “dýchání” odcloněných materiálů konstrukce. Na výměnu vzduchu v místnostech však má vliv velmi nepatrný (více než 95 % výměny vzduchu zajišťují spáry, ventilátory, digestoře atd.).
“Pro zateplení lze použít i klasické omítky ve větší tloušťce…”
To skutečně není pravda. V povrchových vrstvách na vnějším líci dochází k dilataci, tedy k roztahování materiálů při vyšších teplotách a k jejich smršťování při nízkých teplotách. Dochází tak k výraznému namáhání omítkové vrstvy, které křehká a nepoddajná klasická omítka neumí přenést do dalších vrstev, tudíž popraská. Podmínkou dlouhodobé životnosti zateplovacího systému je pružnost a poddajnost speciálních omítek, v nichž se rozkládá namáhání do celé plochy pomocí dobře kotvené a ostatním hmotám odpovídající výztužové síťoviny.
“Pěnový polystyren v konstrukcích po čase mizí…”
Tato pověra vznikla v době počátku užívání tohoto materiálu jako důsledek prohřešků vůči jeho užitným vlastnostem. Neodolává totiž trvale teplotám nad 70 °C a působení organických rozpouštědel. Platí tedy zásada – chováme-li se k pěnovému polystyrenu slušně, je jeho životnost srovnatelná s životností ostatních materiálů stavby. V současné době používaný pěnový polystyren má navíc odlišné vlastnosti než dříve běžný “obalový”. Má vyšší tepelnou odolnost, je pevnější, tvarově stabilizovaný a samozhášivý.
“Hydrofobizace udržuje minerálně vláknité izolace trvale suché…”
Toto tvrzení patří spíše do kategorie snů a přání. Hydrofobizace působí jen krátce, řádově několik let. Její význam spočívá ve snížení nasákavosti minerálně vláknitých materiálů v průběhu skladování a těsně po zabudování – před provedením trvalé hydroizolační ochrany konstrukce. Zlepšuje rovněž izolační vlastnosti materiálu v době počátku užívání stavby, kdy toto vylepšení kompenzuje zhoršené vlastnosti ostatních nevyschlých stavebních materiálů. Pro výpočet tepelných ztrát a dimenzování otopného systému musíme pochopitelně počítat s vlastnostmi této izolace v ustáleném vlhkostním stavu, tedy bez vlivu hydrofobizace.
“Dokonalé utěsnění oken je nejlevnější a nejúčinnější způsob úspory energie…”
Namísto slova “dokonalé” bychom měli použít “přiměřené”. Jakmile bychom je utěsnili dokonale, pak eliminujeme nejen nadměrné a nežádoucí větrání, ale i větrání potřebné pro náš život i pro bezpečnou funkci konstrukcí. Pokles výměny vzduchu pod 0,5násobek objemu obytné místnosti za hodinu a pod 0,3násobek objemu neobývané místnosti může nadměrně zvýšit koncentraci škodlivin, riziko alergií a vyvolat těžké stavební havárie (kromě vzniku a bujení plísní je možná i destrukce materiálů hnilobou a houbami). Dokonalé těsnění je přípustné pouze při zabezpečení výměny jiným způsobem. Nové typy kvalitních oken však již umožňují potřebné odtěsnění.
“Okny utíká nejvíce tepla. Proto je lepší vyměnit okna než zateplit stěny…”
Toto tvrzení má správný základ, ale je opět nepřesné. Okny skutečně uniká značné množství tepelné energie a díváme-li se na problém ryze energeticky, pak bychom se skutečně měli soustředit v první řadě na okna. Jiný je ovšem pohled ekonomicko-energetický, blízký většině investorů. Zde sledujeme návratnost vložených finančních prostředků na ušetřenou jednotku energie (obvykle Kč na 1 GJ za rok). V tomto případě se výměna oken za nová s lepšími izolačními vlastnostmi řadí obvykle na jedno z posledních míst energetických úprav – touto cestou ušetřená energie je poměrně drahá. Zateplení stěn je výhodnější.
“Špaletová okna je výhodné nahradit okny s izolačními dvojskly…”
Uvedená úprava způsobí vznik výrazného tepelného mostu ve stěně přiléhající k okennímu rámu. Nepočítáme-li s dalšími stavebními úpravami, je tedy nejvýhodnější opravit původní dvojitá dřevěná okna, nebo je zopakovat v novém provedení, ovšem s lepšími skly nebo izolačními dvojskly. Výše uvedenou náhradu lze provést pouze při doplnění tepelné izolace okenního ostění. Tuto vynucenou investici je nutné přičíst k nákladům na záměnu oken a úspornost řešení je pak na vážkách.
“Solární systémy nejsou v našich klimatických podmínkách vhodné…”
Tvrzení platí pouze pro případ snahy o plné krytí potřeby tepla běžného domu solární energií. Pro tento rozsah nemají v našem klimatu skutečně ekonomickou návratnost. U nás se vyplatí předohřev vody, v ostatních případech je na místě prověřit návrh výpočtem ekonomické návratnosti. Podíl solární energie na celkové energetické bilanci je tím větší, čím nižší má dům tepelnou ztrátu prostupem a větráním. Například u nízkoenergetických domů s tepelnou izolací nad úrovní doporučených normových hodnot podle ČSN 73 0540 a s vyloučením tepelných mostů je využití solární energie při vytápění ekonomicky vhodné.
“Po zateplení je nutné snižovat počty článků otopných těles…”
Platí to pouze při zachování teploty teplonosné vody v tělesech. Daleko šetrnější a nakonec i energeticky úspornější je ponechání větší (původní) teplonosné plochy při snížení teploty teplonosného média. Takový systém je vhodný i při případném využití netradičních energetických zdrojů.
“Zahraniční materiály, okna, izolace jsou výrazně lepší než tuzemské…”
Požadavky na stavební výrobky velmi těsně souvisejí s klimatickými poměry. Materiály vhodné pro podmínky Kalifornie nebo zase Aljašky nejsou vhodné pro ty naše a nejkrásnější slogany o jejich kvalitě nemohou suplovat “prohlášení o shodě” s našimi předpisy (v současnosti např. zákon č. 22/1998). V případě evropské kvality jsou rozdíly menší, ale jsou stále významné. Na zahraničních materiálech jsou kromě toho uváděny vlastnosti “naměřené”, které se shodují s našimi výpočtovými a často se přenášejí prostým překladem do českých verzí zahraničních prospektů. Pokud jde například o okna, naše tepelné součinitele prostupu tepla oken kok jsou o 15 % vyšší než hodnoty naměřené. Chceme-li srovnávat zahraniční a naše okna, musíme uváděné naměřené hodnoty vynásobit číslem 1,15. Teprve pak, je-li tato výpočtová hodnota nižší než u našeho okna, je to zahraniční lepší.
Podobně u zahraničních izolací jsou často uváděny tepelně izolační vlastnosti materiálů stanovené v suchém stavu. S rostoucí vlhkostí se dost výrazně zhoršují. Materiály zabudované v konstrukci nejsou suché, proto vlastnosti v suchém stavu neodpovídají jejich skutečnému působení. Podle našich norem jsou výrobci povinni uvádět výpočtové hodnoty, které odpovídají stavu praktické ustálené vlhkosti zabudované konstrukce. Tabulky vlastností materiálů, uváděné v ČSN 73 0540-3, obsahují tyto “vlhké” vlastnosti a v porovnání s nimi jsou “suché” hodnoty zahraničních výrobků značně lichotivé. Výrobce či dovozce je povinen udávat hodnoty získané autorizovanou osobou při praktické ustálené vlhkosti podle platných ČSN.
“Vždyť ČSN už neplatí…”
Platnost ČSN nebyla obecně zrušena žádným předpisem. Jde o omyl, který vznikl nesprávným výkladem změny právní závaznosti těchto dokumentů. ČSN byly do konce roku 1994 obecně závazné ze zákona. K 1. lednu 1995 byla tato obecná závaznost ze zákona zrušena a české technické normy se staly obecně dobrovolnými dokumenty, zůstaly však nadále v platnosti. Od roku 1998 je podle vyhlášky ke stavebnímu zákonu č. 137/1998 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu výslovně závazné dosažení požadovaných normových hodnot vybraných vlastností, které se týkají ochrany veřejného zájmu. Jejich plnění by měly orgány státní správy kontrolovat při stavebním řízení.
Pokud chceme, aby byly ČSN v našem konkrétním případě respektovány, je nejjednodušší uvést ve smlouvě o dílo větu: “Objednatel požaduje, aby při plněné této smlouvy zhotovitel zajistil technické parametry díla podle platných ČSN.”
FOTO – Zděné domy po zateplení nemusí ztratit svůj charakter – a pokud jde o teplotní klima mnoho získají
