Omítání hlínou

Rubrika: EKOstavba, Stavba

Přirozená regulace vlhkosti v domě, zabránění prostupu par do konstrukcí, dobré akumulační vlastnosti, originální vzhled a pocit tepelné pohody, to vše patří mezi přednosti hliněných omítek.

Hliněné omítky jsou už běžně k sehnání v podobě suchých směsí v hrubé i v jemné variantě. Představují stále populárnější zdravou alternativu ke klasickým materiálům, oproti nimž nabízí některé výhody, kromě jiného i nezaměnitelný dekorativní vzhled. Při správném zacházení se můžete spolehnout i na jejich neomezenou životnost. Probarvené typy těchto omítkových směsí bez povrchové úpravy ani není nutné natírat.

V krásně opravené valašské dřevěnici se v interiérech nanášela hliněná omítka na tradiční rošt z latěk

Pozor na vodu

Za jistotu nevýhodu hliněných stavebních materiálů je nutné považovat to, že s nimi zpravidla neumějí pracovat řemeslníci, zvyklí na standardní postupy omítání. Hlína totiž vyžaduje osvojení některých specifických dovedností. Přibývá ovšem počet specializovaných „hlínařů“, práci s hlínou se navíc lze poměrně rychle naučit a využít k tomu třeba i různé semináře či praktické workshopy, které čas od času pořádají výrobci i řemeslníci.

______________________________________________________________________

Další články Speciálu EKOstavba:

Přírodní tepelné izolace – Konopí, len, dřevo i vlna

K čemu jsou geotextilie

Výhody trávy nad hlavou

Vápenné omítky – pro zdravý dům

Ideál ekologického stavění

________________________________________________________________________

U hlíny je nutné brát v úvahu její nižší odolnost vůči vodě. Vystavení nepálené cihel i hliněných omítek přímému vlivu vody snižuje jejich životnost. Řada těchto omítek proto není vhodná pro venkovní použití, některé však ano, jen je nutné vybrat pro fasádu ten správný typ a držet se doporučených postupů zpracování.

Nevýhodou může být jejich vyšší cena oproti standardním omítkovým směsím na bázi cementu.

Povrch omítky z hlíny má svoji specifickou podobu a strukturu, která je příjemná na pohled i na dotek

Zdravé a recyklovatelné

Častým argumentem pro použití hliněných omítek je jejich blahodárný vliv na lidské zdraví. Umí totiž nastolit tepelnou pohodu, prospívají alergikům, jejich příznivé parametry tepelné vodivosti navíc v konečném důsledku ušetří náklady na vytápění. Což je zase jeden z důvodu, proč je hlína jednou z favoritek na seznamu materiálů, oblíbených příznivci ekologického stavitelství a alternativních surovin. Mezi další důvody patří staletími prověřená tradice jejich používání, dostupnost z lokálních zdrojů včetně možnosti přípravy omítkových směsí svépomocí doslova z vlastní zahrady a rovněž dokonalá recyklovatelnost bez jakékoli následné zátěže pro životní prostředí.

Omítat lze uvnitř i zvenčí, ale u venkovních omítek je nutné myslet na jejich ochranu před vlhkem

Postup omítání

Základní vrstvu hliněné omítky tvoří jílový přilnavostní nátěr v tloušťce do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněný nástřik (špric) ve vrstvě do 3 mm. Na ně se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky.

Vrstva hrubé omítky se nechá zcela vyschnout (obvykle 3 až 4 týdny). Finální vrstvu tvoří jemná hliněná omítka, případně lze na stěně ponechat do hladka vyhlazenou hrubou omítku a jemnou už nenanášet.

Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar.

Jakékoli savé podklady kromě hliněných stěn je nutné natřít zmíněným přilnavostním nátěrem, případně hliněným špricem. Jílový nátěr zředíme tak, aby hmota ulpívala na čisté rukojeti zednické lžíce. Hmota ale nesmí být zase moc hustá. Nátěr nanášíme štětkou nebo válečkem.

Vystačíte si pouze se základním nářadím, zkušení hlínaři mají v oblibě speciální japonská hladítka

Hliněný špric připravíme tak, že smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou (čertem). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout.

Nanášíme – li hliněnou omítku na tvárnice z betonu (ztracené bednění), použijeme raději klasický cementový špric. Na pórobetony se doporučuje natáhnout před nahozením hliněné omítky vrstvu stěrky s perlinkou podobně, jako při omítání polystyrenu.
Před nanášením omítky musí být podklad dobře provlhčený. Na nesavé podklady (OSB desky, beton) se připevní rákosová rohož nebo se vytvoří dřevěný kotvicí rošt.
Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3-5 minut a poté se opět znovu promíchá.

Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Pro dosažení roviny použijeme omítníky a zarovnáme omítku stahovací latí. Můžeme však rovněž vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem.
Příliš rychlé vysychání omítky někdy způsobuje vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li v zimě, je nutné topit a současně větrat.

Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíme tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky. Dělá se to tak, že do zavadající omítky hned po stažení latí nebo dřevěným hladítkem (vyhrubování) natáhneme jutovou tkaninu nebo perlinku a celou plochu takto vyarmované vrstvy omítky uhladíme plastovým hladítkem.
Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem.

Picas prodává různé typy omítek i ve vacích o hmotnosti 500 kilogramů

Pro hladký povrch

Výrobce omítek Picas doporučuje techniku finální úpravy povrchu hliněných omítek, s jejíž pomocí docílíte pevné a hladké plochy bez nutnosti dalších úprav.

Při filcování svrchní vrstvy plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem. Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat.
První vrstva jemné hliněné omítky se nanese pomocí dřevěného nebo plastového hladítka. Tuto vrstvu uděláme co nejslabší a vyčkáme na její zavadnutí. Do omítky vtlačíme palec a pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná, naneseme nerezovým hladítkem druhou vrstvu omítky tak, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. Výstupky vzniklé tahy hladítkem nevadí. První hlazení provádíme ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Opět vtlačíme palec, na kterém by neměla ulpět omítka a přitom by měla být stále tvárná.
Pro hlazení použijeme měkké ocelové hladítko, které položíme na hlazený povrch tak, aby se ho dotýkalo alespoň čtvrtinou své plochy. Je třeba docílit sjednocení povrchu a zatlačení případných tahů po hladítku, které vznikly při druhém natažení. Pokud se při hlazení bude v některém místě lepit omítka na hladítko, místo vynecháme a vrátíme se k němu o něco později. Při přeschnutí povrchu ho navlhčíme pomocí ručního rozprašovače. Po navlhčení vyčkáme dvě minuty, pak je možné pokračovat v práci.

Finální leštění se dělá pomocí speciálních plastových hladítek. Jako alternativa poslouží kolečko, vyrobené například odstřižením okrajů z víčka od hořčice nebo velkého balení jogurtu, na němž se otřepy po odstřižení zabrousí jemným brusným papírem. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná. Ve čtvrtkruhových či krouživých pohybech přeleštěte celou plochu.

Podobně jako u běžných směsí postačí pro menší množství hliněných omítek i vědro a míchadlo

Jak na dřevo

Při omítání dřeva, dřevocementových či OSB desek je nutné vytvořit nosnou konstrukci pod omítku, která zajistí její lepší soudržnost s nenasákavým podkladem. Omítka se tedy nanáší na štukatérský rákos (palach), opět opatřený jílovým přilnavostním nátěrem nebo špricem. Na něj se aplikuje vrstva hrubé hliněné omítky s řezankou, do ní perlinka a finální vrstvu pak tvoří jemná hliněná omítka.

Nosný drát rákosových stébel v rohoži by měl být pozinkovaný, ještě lepší je nerezový. Ze stejných materiálu by měl být i drát pro napínání rákosové rohože ke stěně.

Rákos připevňujeme sponkami alespoň 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm. Sponky upevňujeme od středu postupně ke konci. Tím docílíme vypnutí napínacího drátu a rákos se nebude vlnit.

Na rákos naneseme přilnavostní jílový nátěr, který vytvoří spojení mezi hrubou omítkou, rákosem a OSB deskou. Poté nanášíme vrstvu hrubé hliněné omítky. Jestliže jsme použili jílový špric (doporučeno na stropy), počkáme na jeho úplné vyschnutí.

Ukázka omítání fasády, kdy se směs nanáší na připravený dřevěný rošt

Omítání sádrokartonu

Na sádrokarton se hliněná omítka obvykle nedoporučuje, protože pomalé vysychání hrubé hliněné omítky může sádrokartonou desku narušit. Praktické zkušenosti však ukazují, že lze na sádrokartonou desku natáhnout tenkou vrstvu hliněného štuku za předpokladu, že se plocha sádrokartonové stěny před omítáním vyarmuje perlinkou, nataženou do lepidla.

Kde použít omítky z hlíny

Hrubé hliněné omítky
Jemné hliněné omítky
Omazávky roubených a laťových konstrukcí
Hliněný pačok (nátěr)

Přednosti hliněných omítek

Akumulace tepla: hlína se vyznačuje velmi dobrou schopností uchovávat po určitou dobu teplo.
Vlhkost v interiéru: hliněné konstrukce i omítky ji dokážou regulovat.
Požární bezpečnost: omazávky hlínou se tradičně využívaly k ochraně dřeva v konstrukcích proti ohni.

Co jim škodí

Eroze: destruktivnímu působení klimatických vlivů na povrch hliněné konstrukce i povrchy lze zabránit správným zpracováním materiálu i zabránění přístupu vody, například dostatečným přesahem střechy.

Kondenzace vlhkosti: už při návrhu konstrukce nebo při opravách staveb je nutné docílit toho, aby vodní páry kondenzovaly mimo hliněnou konstrukci. K tomu je třeba vypočítat a stanovit tzv. kondenzační zónu tak, aby byla vně konstrukce. Výpočet by měl dělat odborný projektant. Využívá se k tomu např. volně šiřitelný software Teplo.