U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
OHEŇ OZÁŘIL OBYDLÍ
Kategorie: Návštěva | Autor: Zdeněk Hrabica
Bydlení nad kovárnou, vlastně v kovárně, má svou poezii. Je to skoro stejné, jako když si někdo zamiluje bydlení na nádraží nebo v bývalém strážním domku u železničních kolejnic. Všelijaké hlomození pak nebere jako nesnesitelný hluk, ale přímo jako koncert. V našem případě oheň, klapot kladiva, bucharu, pálení koňských kopyt, to je vůně našeho domova, svěřuje se nejstarší z kovářské dynastie Fischerů, mistr kovář Břetislav Fischer z Luk nad Jihlavou.
Dům s kovárnou, s výhní, s perlíkem a kladivy, kleštěmi, podkovami a s bucharem je určitě atypickým obydlím. V takovém prostředí žije už více než dvě století kovářský rod Fischerů, jejichž dům stojí v samé blízkosti železniční trati, spojující Jihlavu s Brnem. Ze starého udělat nové, to je věčný problém majitelů starých nemovitostí. Navíc, prošla-li zdmi takového domu kovářská historie, jejíž tep se ozývá při každém stavebním zásahu. Prostorově změnit takový dům, to je mnohdy pravý rébus. “Do generální přestavby bytových prostor nad kovárnou jsme se pustili počátkem devadesátých let. Jelikož jsme byli mladým manželstvím s malými dětmi, vytyčili jsme si pro své bydlení jeden základní požadavek: mít dokonalý přehled o pohybu celé rodiny, hlavně dětí a mít je pořád na očích,” vysvětluje přístup k bydlení nynější hlava rodiny kovář Petr Fischer. Základní koncepce tedy vycházela z myšlenky o vytvoření otevřeného prostoru spojujícího kuchyň, jídelnu a obývák. Z jídelního koutu, odděleného od kuchyně jen cihlovým hrazením, se vchází do dětského pokoje. Vyřešeny zde byly i přímé vstupy například do ložnice, ale i do zahrady. Z chodby, z níž je přístup ke koupelně a toaletě, vedou schody rovnou do kovárny. Návrh projekčně připravil stavitel Miroslav Maštera z Kamenice. Vzhledem k tomu, že tuto obytnou víceúčelovou “halu” vymezují velká protilehlá okna, jde o bydlení plné světla. Odstranění zdí mezi místnostmi předpokládalo zavěšení stropu průvlakem na traverzu. Statika domu musela při tom všem respektovat nejen existenci kovárny a její zatížení, ale i akustiku v domě. Většinu podlahové plochy pokrývají v obytné části dlážky. Jsou velmi vhodné k úklidu, jsou čisté a esteticky lahodí oku. Jen v ložnici a dětském pokoji najdeme koberce. Vytápění vyřešili majitelé zavedením trubek ústředního plynového topení pod podlahu. Žádné radiátory tedy interiér neruší. “V poslední době se u nás zavedla móda plastových oken, které umožňují téměř hermetické uzavření každého obydlí. S plasty se rozumný svět dávno rozloučil, ale k nám se horečně stěhují. My jsme si plastová okna nevybrali nejen z estetického důvodu, ale i proto, že jsme chtěli respektovat jednu důležitou skutečnost – a sice zachovat dokonalé větrání celého stavení. Zejména u nás na Českomoravské vysočině jde o požadavek velmi oprávněný. Ležíme totiž na podloží, které je plné uranu. V každém ze zdejších domů je více či méně zvýšená koncentrace radonu. Dříve to našimi domy různě protahovalo, jen na zimu dávaly babičky do oken hadrové válečky, aby udržely v domech teplo. Dnes se vzhledem k cenám energie domy téměř absolutně utěsňují. V takových obydlích se pak radon kumuluje. Přirozené větrání se podceňuje a těchto chyb se dopouštějí nejen laici, ale i stavitelé. A to nejen stavitelé domů určených k bydlení. Nedaleko odtud v Kozlově si postavili novou školu s plastovými okny a kvůli radonu ji museli zavřít. Samozřejmě, že nás nezachrání jen okna. Tento problém lze vyřešit například i nákladnějšími zpevněnými podlahami,” říká náš hostitel. Manželka, dva synové a kovář si museli zvyknout na spojení bydlení a práce, která jim dává obživu. Kromě tlukotu kladiv a bucharu se však z horních oken ozývá i hudba. Několikrát týdně se totiž v této rodině muzicíruje a náhodný kolemjdoucí se může stát posluchačem houslových koncertů “tří chlapů v chalupě”. Občas zde zahučí i motory dávné lásky – jeepů, které mužům učarovaly. Ráz na ráz – to je staré kovářské přikázání, platící pro všechny, co střechu nad kovárnou sdílejí už po více než dvě stě roků. To přiznávají společně s kováři inevěsty, které se sem přivdaly. Právě na nich totiž leží velká tíha péče o domov, kterou i v těchto dnech umocňují vonící koláče na dubovém stole.
