U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Ochrana vstupu do domu (I.)
Kategorie: Stavba | Autor: Martin Čerňanský
Hlavní vstup byl vždy prolomen ve střední části podélného průčelí domu. U štítově orientované zástavby se v naprosté většině případů jedná o průčelí směřující do soukromého prostoru dvora. U zástavby orientované okapově se do domu vstupuje převážně z veřejného prostoru návsi nebo ulice. Pokud to bylo možné, byla rovněž dávána přednost orientaci vstupního průčelí směrem k prosluněné a závětrné straně. Vstup byl rovněž zdůrazněn samotným konstrukčním řešením dveřního otvoru, jímž se vcházelo do síně. U roubené zástavby tvořila orámování trámková zárubeň, u zděné nejčastěji zárubeň z opracovaných kamenických článků. Nadpraží bylo často opatřeno letopočtem.
Funkce ochranného prostoru
Ochrana vstupu se u starší venkovské zástavby neomezovala jen na prostor bezprostředně před vstupními dveřmi, ale vztahovala se na celé podélné průčelí domu včetně jeho zadní hospodářské části. Právě s ohledem na každodenní využívání tohoto komunikačního pruhu (tzv. zápraží – za prahem) bylo třeba jej zpevnit a ochránit před deštěm a sněhem. Po zápraží se totiž nejen chodilo, ale užívalo se též k odpočinku, rozhovorům a drobným pracovním činnostem. Muselo tedy umožňovat umístění stolku, židlí, lavičky atd. Ze zápraží se vstupovalo přímo do nevytápěné síně. Život rodiny byl totiž soustředěn výhradně ve vytápěném prostoru světnice. U mladší venkovské zástavby bývá ochrana vstupu provedena často jen v rozsahu střední části nebo je od ní zcela upuštěno. Navíc se ostatní prostory domu postupně mění v obytné, čímž se zvyšují i nároky kladené na vstupní síň. Samostatný prostor uzavřeného zádveří však u převážné většiny staveb zcela chybí. Nepříznivě se to projevuje především v zimním období. Důvodem jsou nadměrné tepelné ztráty a celkový chlad ve vstupní síni, není-li ovšem již vytápěna.Ještě než se skutečně odhodláme ke konstrukci zádveří, měli bychom pečlivě zvážit všechny výhody a nevýhody plynoucí z dodatečné přístavby. Mezi výhody patří již zmíněné vylepšení tepelně-technických vlastností a rozšíření prostoru vstupní síně s možností odložení obuvi i svrchního oděvu. Zřejmou nevýhodou se stává narušení původní hmoty objektu. K dalším nevýhodám patří zastínění síně i krajních dílů domu z hlediska osvětlení nebo oslunění, mnohdy doprovázené menším vysycháním zdiva přilehlé stěny. Zádveří může negativně ovlivňovat i přímý výhled z interiéru do exteriéru.
Požadavky na prostor zádveří
Z hlediska typologického nesmíme u přístaveb zádveří zapomenout na normové požadavky týkající se podchodné výšky i průchozích a únikových šířek (včetně přepravy zařizovacích předmětů a otevírání dveřních křídel). Neméně důležité jsou rovněž požadavky architektonické. Snahou je vytvořit přístavbu, která bude mít pokud možno vhodné objemové formy. Regulační kritéria lze objektivně vymezit pouze po důkladném rozboru prostorového utváření obbjektu a jeho vazeb na okolí. Poloha zádveří má provozně navazovat na stávající vstup do domu a v žádném případě by neměla zasahovat do historické konstrukce objektu. K příslušné obvodové stěně je přístavba skutečně pouze přistavěna, přičemž styčná spára musí umožňovat dilataci s ohledem na rozdílné sedání nebo teplotní změny. To samozřejmě nevylučuje potřebné utěsnění spáry tepelnou izolací. Na svém původním místě přitom zůstávají i vchodové dveře, zatímco dveře přístavby jsou nové.
Štítová zástavba
Z hlediska půdorysného uspořádání přístavby se jako nejvhodnější jeví prosté zopakování protáhlého obdélníkového tvaru, který je svým delším rozměrem orientován souhlasně s delší osou celé stavby. Kratší rozměr zádveří by měl přitom zhruba odpovídat běžné šířce zápraží (u patrového domu šířce pavlače). Delší rozměr může zaujímat vcelku libovolnou velikost, teoreticky omezenou až délkou podélného průčelí (obvykle je však roven šířce vstupní síně, tj. rozponu vnitřních příčných stěn). Jiné půdorysné tvary se považují za nevhodné právě z důvodu nerespektování obdélníkového základu vlastního domu, k němuž se přístavba vztahuje. Nepravoúhlý tvar je navíc mnohem náročnější na provedení. Porušení pravoúhlé sítě je rovněž doprovázeno nejistým a “kostrbatým” okrajem okapní části příslušné střešní roviny. Z hlediska výškového uspořádání přístavby se jeví jako určující sklon střechy. Ohraničení je pak určováno protažením příslušné střešní roviny (u patrového domu pavlačí), nad kterou by vlastní přístavba zádveří neměla pronikat. Plynulé protažení je samozřejmě výhodné i po stránce stavebně-konstrukční. Konstantní sklon umožňuje snadné vyskládání krytiny a přímočarý odvod dešťové vody, což snižuje riziko zatékání. Další výhodou společné střešní roviny je zachování celistvosti vnějšího výrazu stavby.
V případě nedostatečné podchodné výšky je možným řešením i mírné zalomení střešní roviny do menšího sklonu. Nadále se však musí jednat o souvislou plochu střešní krytiny, která v místě zlomu není rozdělena do dvou samostatných střešních rovin. Rozhodujícím je přitom zdařilé provedení konstrukčního detailu právě v místě střešního zlomu (zvýšené riziko zatékání). Výrazně menší sklon stříšky přístavby se jeví jako zcela nevhodný. A to nejen z důvodu vnějšího výrazu stavby, ale rovněž pro materiálovou nesourodost. Malý sklon totiž zpravidla vyžaduje odlišnou krytinu. Často to bohužel bývá plech nebo podřadný bonský šindel.
Okapová zástavba
Oproti štítově orientované zástavbě jsou přístavby zádveří u okapově (hřebenově) orientované zástavby nepoměrně problematičtější. Důvodem je jejich orientace k veřejnému prostoru, kdy mnohdy není možné překročit návesní (uliční) čáru. V řadě případů to však ani není nutné. Hřebenově orientovaná střecha pouze překrývá ve střední části situovaný původní vjezd do dvora, z něhož je zpravidla přístupný chráněný vstup do domu. Přístavba tedy nemá funkční opodstatnění z hlediska jeho ochrany. Z hlediska půdorysného rozsahu přístavby k podélnému průčelí platí v podstatě totéž, co bylo řečeno u štítově orientované zástavby. Nejvhodnější je jednoduchý obdélníkový útvar, který může být orientován jak souhlasně s delší osou stavby, tak kolmo na ni. Může jím být krátké kolmé křídlo nebo rizalit. Možné je i využití menšího portiku nebo předsíňky.Z hlediska výškového uspořádání se možné řešení odvíjí právě od půdorysného tvaru přístavby. Při souhlasné orientaci je určujícím opět sklon protažené střešní roviny a situace je shodná se štítovou zástavbou. Složitější situace však nastává u patrového domu (bez pavlače), kde se střešní rovina ocitá příliš vysoko. Zde se nabízí posunutí stříšky nad přístavkem níže, na úroveň stropu přízemí – při zachování patřičného sklonu. Druhou a regionálně podmíněnou variantu představuje výše uvedené krátké kolmé křídlo nebo rizalit, případě portikus nebo předsíň. Tento předstupující architektonický útvar je výškově omezen samostatnou stříškou – sedlovou nebo valbovou. Hřeben stříšky může být nejvýše na úrovni hřebene střechy vlastního domu. U patrového domu může hřeben stříšky dokonce být pod okapem hlavní střechy, tj. v úrovni patra v závislosti na výšce a šířce přístavku.
Zopakujme si
* Pro dodatečné přístavby zádveří vždy volíme jednoduché tvary, odvozené ze základní hmoty objektu.
* Zastřešení přízemního domu a jeho přístaveb realizujeme společnou střechou, u patrového lze využít samostatnou stříšku.
* U staveb s historickou ochranou vstupu lze zádveří řešit prostým doplněním (douzavřením) stávajícího.
* Umožňuje-li to dispoziční uspořádání, vyčleníme zádveří prostor přednostně uvnitř vstupní síně.
* Vždy je potřebné přihlížet ke konstrukčnímu architektonickému utváření objektu, k němuž se zádveří vztahuje.
***
Domky s různě řešenými vstupy
* Vhodné řešení zádveří plynulým přetažením střešní roviny přes dodatečnou přístavbu obdélníkového půdorysu. Výhodou je snadné vyskládání střešní krytiny bez nebezpečí zatékání, nevýhodou pak výrazné snížení podchodné výšky
* Možné řešení zádveří s přetažením střešní roviny, která se spojitě “láme” do stříšky nad přístavbou. S ohledem na podobný sklon obou střešních rovin je přístavba zakryta stejným druhem krytiny
* Nevhodné řešení zastřešení u dodatečné přístavby zádveří. Nevhodným se jeví jak malý sklon stříšky, vyžadující jinou krytinu, tak geometrické rozdělení střechy do dvou samostatných rovin
Pohled na domek se sedlovou střechou
* Symetricky řešený zděný venkovský dům s dodatečnou přístavbou zádveří, která je důsledně odvozená ze samotného utváření objektu
* Vhodný půdorysný tvar přístavby na jednoduchém obdélníkovém půdorysu, který je orientován delší stranou ve směru podélné osy stavby
* Prostřední kresba představuje nevhodné řešení. Důvodem je půdorysný obvod přístavby, projevující se nevhodným okrajem okapní části střešní roviny
* Naprosto nevhodné jsou všechny půdorysné tvary přístaveb, které nerespektují pravoúhlý základ objektu. Nevhodnost je ještě podtržena cizorodými tvary okraje střešní roviny
O autorovi| Martin Čerňanský , www.lidova-architektura.cz
Popisy k obrázkům
Tradiční horácká chalupa se šindelovou krytinou a bedněným štítem. Vstup v mírně svažitém terénu chrání přesah střešní konstrukce nad dřevěným schodištěm s podestou. K zadnímu podélnému průčelí přiléhá dřevěný přístavek krytý protaženou střešní rovinou
Od tradičního řešení ochrany vstupu nebylo v některých případech upuštěno ani v případě poměrně velmi mladé venkovské zástavby z počátku 20. století. Velikost přesahu střešní konstrukce je rovna šířce zdiva prolomeného dveřmi secesního tvarosloví
Pohled na dvorní průčelí venkovského domu, jehož zápraží je kryté vyloženými trámy nesymetricky nasazené střešní konstrukce. Zpevněný komunikační pruh umožňuje přístup do zadních hospodářských prostor a nabízí i dost místa ke klidnému posezení
Prostor zápraží uzavřený lehkou dřevěnou konstrukcí s prosklením. Základem rámové konstrukce jsou svislé sloupky a vodorovné prvky. Spodní část je plná, přičemž svojí výškou i charakterem odpovídá obvyklé konstrukci plného zábradlí u pavlačí.
