U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Obrázky z cest
Kategorie: Zahrada | Autor: Ondřej Fous
„Málo vidět, málo vědět,“ se na mnoho různých způsobů říká v nejednom rčení či citátu. Nelze vykonat tolik cest, aby každá další nemohla být opět objevná a plná překvapení.
Jsou cesty, kdy se nás ty cizí kraje dotknou a nastaví zrcadlo naší stávající realitě. Přichází infiltrace, za ní inspirace a vše vyústí v invenci. Vždycky je co změnit a každé novum je příčinou k radostem. Poohlédněme se na několika časně jarních obrázcích z cizích krajů po něčem nápaditém.
Barevné kůry a zimní oheň
V našich podmínkách většinu podzimních barev otrhá vítr začátkem listopadu a při troše smůly se teprve v březnu klubají zpod listí první sněženky. Sníh taky zpravidla nevydrží a holé zahrady pak téměř pět měsíců vypadají jak z hororu…
Chce to barvy, výrazné a přesto ne dráždivé. Přinášejí-li stálezelené dřeviny výborné pozadí, pak jednou z možností, která je v plné kráse i v lednu, jsou barevnokoré stromy a keře: břízy, vrby, svídy. Lze je využít v mnoha varietách a doplnit je o vybrané ostružiníky, zákuly, javory nebo dokonce lípy. Pozor, často jde o selekce na úrovni kulturních variet, je nutné tedy hledat velmi pečlivě. Například svída Cornus sanguinea “Winter Flame“ září jako skutečný zimní oheň a umí to z mnoha svíd právě jen ona.
Úloha poslů jara
Uložit se jako medvěd ke spánku a probrat se až na jaře. To by bylo! Přečkat nepříznivé období dokáže spousta organizmů a jsou k tomu důmyslně uzpůsobeny.
Většinou nahromadí zásoby a čekají na svou chvíli. To je i případ poslů jara.
Také jste ve škole nemohli pochopit ten zapeklitý rozdíl mezi sněženkou a bledulí? Ta nanicovatá bílá kvítka aby od sebe čert poznal. Bližší pohled ale ukáže, jak jsou jiná. Pro období, kdy jsou nejhezčí, si vybrali drsný konec zimy. Vedle nich je jedním z mála pionýrů žlutý Eranthis – talovín. V hajních podmínkách s čerstvě vlhkou půdou tyhle rostlinky s léty dokážou zplanět. V tomto smyslu zrají časem a je opravdové bohatství, když se zjara temný kout zahrady rozsvítí tisíci jejich květů.
Liány, pergoly a opice
Někdy se zdá, že nás lákají řešení snadná a laciná, ba dokonce univerzální. Laciností je tu myšlena bezduchost, s jakou se v tuzemsku často řeší nejintimnější prostory pro náš soukromý život. Nejde o pořizovací náklady, jde o vlastní nápad.
Například se dá využít starých cihel, může se hodit i kamenický fragment, kus kmene starého ořechu. Ani trámy není tak nákladné koupit a dovézt. Vetknout sbírku nádob po tetě do zahrady by mohlo být společným dílem celé rodiny. Kamenné sloupy jsou pravda trochu na vyskočenou, ale co když je člověk zrovna potká v antiku? Není strýc kameník? Nebo se člověku prostě chce do improvizace vložit kus perfektního řemesla.
Oč je to zajímavější, než jet do obchodu a koupit univerzální hotový přístřešek, jako mají všichni? Už 30. dubna, na čarodějnice, tráví mnozí večer venku. Mohli by jich trávit celou řadu až do vinobraní, jen kdyby bylo kde. Místo, které by táhlo a vyzývalo k posezení. Stálo by za to i vyběhnout na ranní kávu, aspoň tu chvíli v něm prožít…
Kvetoucí koberce
Naše skalničkářská tradice zakořenila hluboko napříč generacemi jednu ohromnou fóbii. Příběh o dědečkovi či jiném z příbuzenstva, který měl skalku a plahočil se na ní celé dny. Vyprávění obvykle popisuje, co se mezi těma kamenama nadřel a „jaký to měl krásný, samej květ…“. Z toho plyne závěr, že krásný kytičky = spousta fyzické dřiny. To je jedna strana mince. Ta druhá říká, že jak kytky vrostou jedna do druhý, tak se začnou utlačovat a je s nimi ámen. U mnohých alpinek k tomu skutečně může dojít. Bohužel se zapomnělo na kdysi u nás velmi populární trvalkové rabato, které má výrazně jiné vlastnosti.
Zahradníci se ale už dávno poučili z přírody, kde vytrvalé rostliny tvoří často souvislý pokryv. Dokážou zabrat všechno místo pro sebe a pro jednoleté rostliny (plevele nevyjímaje) už jaksi nezbývá místo. Pak se každodenní dřina mění rázem v občasnou regulaci přirozených podmínek.
Skákejte přes kaluže
Kdosi vymyslel normu, která stavebníky i architekty nutí bojovat s trpkým fenoménem – se zábradlím. Musí být i na velmi špatně uvěřitelných místech, jinak se nekolauduje. Autoři i uživatelé se tak uchylují k různým trikům až podvodům, které činí dílo pravděpodobně méně bezpečným, ale zato volným a svobodným.
Způsobů, jak překonat vodu, je spousta. Přes potok po kamenech jsme zcela „nebezpečně“ skákali mnozí coby děti a někteří i jako dospělí. Zahrady východoasijského regionu si s tímhle motivem skákání z kamene na kámen dokážou neobyčejně pohrát, a tak prakticky stejný princip najdete za Hrusicemi na starém náhonu i v zahradě císařského paláce v Kjótu. Motiv se dá rozvinout a výběr kamenů včetně jejich ukotvení do dna je výzvou.
Pařezová chaloupka
Snad díky Křemílkovi a Vochomůrkovi mají u nás pařezy zvláštní postavení. Samorosty jsou dokonce považovány za jakousi formu umění. Na druhou stranu velice špatně snášíme v zahradě tlení. Máme zažité, že všechno, co hnije, do zahrady nepatří. Těžko tedy říci, jak by se kdo z nás snášel s „pařezovištěm“.
Pařezoviště vzniká tak, že se v temném vlhkém koutě zahrady navrší pařezy a nechají se zarůst hlavně kapradím a břečťanem. Sestava pařezů a jejich komponování je samozřejmě dílo pro skutečného mistra a atmosféra mechu a kapradí přijde teprve časem. Každopádně jde o kout, který nehýří veselím, je spíše nostalgický. V parném létě vlahý a příjemný, v noci za úplňku bezprecedentně strašidelný.
***
KOMU SE NELENÍ
Kopírovat doslovně cizí vzory nemá smysl. Cizí nápady ale mohou vyprovokovat jejich novou interpretaci. A to Čechům vždycky šlo. Jako jsme dokázali vyrobit rum bez třtiny, tak si i hravě poradíme s japonskou zahradou! Ve výsledku okolí novostaveb často připomíná experimentální prostor. Chataři a chalupáři mají své domy a zahrady opravdu rádi. Koukají naplno kolem sebe a pak nelení a pokus střídá omyl nebo úspěch. K tomu lze jen dodat, že komu se nelení, tomu se zelení.
Popisy k obrázkům
Pařezoviště v zahradě Ickworth House v anglickém hrabství Suffolk
Ukázka uměle vytvořeného potůčku. Kámen i voda jsou ale pravé
V holandské zahradě firmy Boomkamp se přes vodu musí skákat. A proč ne?
Geranium biokovo
Snímek má holandské aroma. Klasická pergola stojí v zahradách firmy Boomkamp nedaleko města Hengelo
Kvetoucí koberce kakostů v areálu městské plynárny v Amsterodamu. Porost je 40 cm vysoký a plevel nemá šanci
V anglickém hrabství Norfolk, ve vsi za zdí kostela je podél potoka nenápadný remízek a pod ním tahle letitá nadílka
„Winter walk“ v anglickém Anglesey Abbey poblíž Cambridge je kompozicí založenou zejména pro zimní barevnost
Autor fotografií: Foto autor
