U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Obrázky, které pohladí
Kategorie: Víkend | Autor: Marie Rubešová
HOBBY
Paní Anna Hejzlarová z České Skalice oslavila letos 25. června devadesátku. Gratulanti za ní přišli do domku pod lesem, kde žije s dcerou Bělou, další využili její přítomnosti na výstavě Českoskalická paleta, kde se po dvou letech opět prezentovali neprofesionální malíři celého regionu. Paní Anna tomuto krásnému koníčku propadla už jako malé děvčátko. Tehdy si ještě myslela, že bude její hlavní profesí…
Říká s úsměvem, že se narodila mezi zelnými hlávkami. Její otec byl totiž úředníkem v továrně na kyselé zelí v Bolehošti. “Jako malinkatý bobek jsem sedávala na schodech a malovala jsem žebřiňáky, které jezdily do zelnice s hlávkami vyrovnanými do úhledných pyramid. Tatínek, který sám kreslil povedené karikatury, nosil můj sešitek s obrázky do kanceláře a chlubil se. Už ve čtyřech letech jsem dovedla zachytit perspektivu. Těšil se, že ze mě bude umělkyně.”
Nesmířila se s osudem
Realita za sny často pokulhává. Zatímco se všichni radovali, že skončila první světová válka, pro rodinu Lenhartových se její poslední den stal pohromou. Otec zemřel a nechal tu ženu s třemi dětmi. Přestože učitelé připomínali, že dcerka má opravdu nadání, na malířská studia nebylo ani pomyšlení. Když bylo Anince čtrnáct a končila základní školu, svitla však přece jen naděje. Mladší otcův bratr Jan byl učitelem. Rozhodl se, že vezme místo blíž ke Praze a pomůže jí na uměleckou školu. “Než mohl svůj plán uskutečnit, zemřel na tuberkulózu. Ve stejném roce a stejně mladý jako básník Wolker. Ta nemoc tehdy kosila celé rodiny,” vypráví paní Hejzlarová. Chodila pak do Přepych učit se švadlenou. Cestu často proplakala. Vedla totiž kolem hřbitova, kde tatínkův pomník vše znovu a znovu připomínal. Ale nevzdala se. Svůj výtvarný talent dovedla uplatnit dokonce i v náchodském salonu paní Lewitové, kam po vyučení nastoupila. “Když přišla nějaká zajímavá zakázka, plesové nebo večerní šaty z krajky, s výšivkou, mistrová vždycky říkávala: To nechte Anince,” usmívá se jubilantka při vzpomínce. A tak nakonec malovala dál. V práci vodovými barvami modely, doma tužkou portréty. Hlavně dětské postavičky. Na olejové barvy pořád nebylo. I když si už vydělávala, musela si nejdřív pořídit výbavu.
Spřízněné duše
To už bydleli v Náchodě. Jednou, když si Aninka přišpendlila na kuchyňskou skříň papír, na který kreslila, přišel tam náhodou uhlíř. “Obdivoval obrázek a povídá: Jémine, slečno, vy dovedete takhle malovat a nám se doma barvy válejí! Kluk je pořád chtěl, ale neumí nic. – Za několik dnů je skutečně přinesl. Když jsem dala první olejomalbu k rámaři a on mé Žně vystavil ve výloze, přiběhla sousedka, že tam stojí zástup lidí a nemůžou se vynadívat…” Obrazy obdivovali i strávníci, kteří chodili k Lenhartům na obědy. “Maminka na přilepšenou vařila i pro kantory z blízké školy. Jeden, co učil přírodopis, se mi líbil, dokonce jsem kvůli němu i švestkové knedlíky plácala. Rád se díval, jak maluju a říkal: Aninko, hezké to máš. Když jsem mu dala k prvním Vánocům obrázek zimního lesa, nechtěl ho ani zabalit, že prý svůj dárek bude všem ukazovat, aby viděli, jaké má šikovné děvče. Nakonec požádal maminku o mou ruku.”
Výchova k umění
Vyzvídám, jak je možné stát se jednou z nejznámějších malířek regionu bez jakéhokoli školení. Kresba, prosím, ale olejomalba má přece jen určité postupy a “fígle”, jak ztvárnit to či ono, jak pracovat se světlem… “Holčičko, mně stačilo napovědět. Náchodský profesor kreslení pan Marásek mi jednou řekl: Máte to paní Hejzlarová hezké, ale když budete chtít udělat měkčí stíny, nejlepší je tmavá – a přes to fláknout bělobu. Hned jsem rady využila a je to znát. Stejně tak mi pomohl manžel, který sice neměl malířské nadání, ale znal teorii. Od něj vím, že není třeba prokreslovat věci do posledního detailu. Stačí náznak – a hned je to jakoby nadechnuté…” Další znalosti čerpala malířka v časopisech Cesta k umění, v nichž byly články i praktické ukázky postupu práce slavných umělců. Půjčovala si je od pana Geitnera, u kterého v Náchodě kupovala hedvábí do šití. Opisovala si do sešitu zajímavé pasáže a obkreslovala obrázky. A pořád ji moc mrzelo, že nemá školy. Ne proto, aby se vydala na profesionální dráhu, ale aby mohla učit malovat děti. To by ji těšilo nejvíc. Byla příkladem alespoň pro svou dceru Bělu, která po ní talent zdědila, a také pro syna z rodiny, s níž se s manželem přátelili. Jmenuje se Vladimír Suchánek a stal se světoznámým malířem a grafikem.
Mé první učitelce
Suchánkovi bydleli v Novém Městě nad Metují a s Hejzlarovými se navštěvovali. Když malý Vládík viděl obrázky té pěkné blonďaté tety, pořád prosil, že by chtěl taky malovat. A tak malovali: na stará prkna, do písku, do bláta i na tabuli ve škole, protože pan Suchánek byl řídícím učitelem. Při dalších návštěvách však už býval Vládík v Bohuslavicích u babičky nebo ve škole, takže se znovu setkali až po letech, na jeho první vernisáži v novoměstské galerii. Tam své první učitelce slíbil, že až ona bude mít samostatnou výstavu, taky přijede. Společných výstav s dalšími malíři regionu se zúčastnila několikrát, postarala se o výzdobu mnoha slavností zahrádkářů i dalších spolků, ale velikou celoživotní přehlídku práce uspořádalo Muzeum Boženy Němcové a českoskalické Textilní muzeum Tiba až k jejím loňským devětaosmdesátým narozeninám. Dcera Běla, která věděla o slibu Vladimíra Suchánka, vzala vše do svých rukou. “Zjistila jsem, že v Praze jsou tři malíři toho jména a řekla jsem si, že jeden musí vyjít. Vyšel, ale na pozvánku reagoval až na podzim. Byl v létě v Americe, kde shodou okolností vyprávěl přátelům malířům, jak začínal a že jeho osudem a první inspirátorkou byla naše maminka,” ukazuje Běla dopis a grafiky, které poslal k nedávnému jubileu.
Nejdřív zapracuje srdce
Pan učitel Hejzlar už dávno odpočívá na skalickém hřbitůvku. Jistě by ho moc těšil úspěch jeho Aninky, o níž teď dokonce natáčejí filmaři dokument. Jistě se v něm objeví i Les v zimě, první dárek, co od ní dostal. Visí na čestném místě v útulném domku, v němž se s malířčinou aktivitou setkáte na každém kroku. Na zeď verandy, kde si často obrazy skicuje, namalovala výjev z Velikonoc na Slovácku, kobereček, který byl poněkud prošlapaný, dostal díky latexovým květům novou image, staré skříně a opěradla židlí oživila jemná mozaika. “Když už mám štětku v ruce, rozjedu se i dál. Je div, že jsem ještě nenamalovala naši kočku!” žertuje Anna Hejzlarová. Z jejích obrázků, ať už jde o staré chalupy, oblíbené ratibořické bělidlo, přírodní zákoutí v okolí města nebo o vázy s nadýchanými květinami, září pohoda. Optimismus spolu se smyslem pro humor je zřejmě to koření, které ji uchovává fit i v tomto požehnaném věku. Jí všechno, ale s mírou, občas si dá sklenku cinzzana nebo stopečku becherovky. Léky neužívá, nemá proč. Krátce před jejími letošními devadesátinami ji však pobolíval – poprvé v životě – žlučník. Šťastná to žena. Naše vyprávění nelze uzavřít jinak než slovy Josefa Lady, která jsou i jejím krédem: Nejdřív zapracuje srdce, pak mozek – a ruce už pracují samy.
