U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
O veřejném ochránci práv
Kategorie: Právo | Autor: BT
DO OMBUDSMANA JAKO DO VRBY?
ZÁKON
V prosinci loňského roku byl vyhlášen dlouho očekávaný zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Ti, kteří sledují politické dění v našem státě, znají tuto instituci také pod pojmem ombudsman. Ombudsman by měl sloužit průměrnému, “obyčejnému” občanovi, právnicky nedotčenému jako jednoduchá, nenáročná a přitom relativně účinná forma domáhání se ochrany v oblasti veřejné správy.
Z historie ombudsmana
Instituce ombudsmana vznikla ve Švédsku na počátku 19. století. Pod vlivem švédského vzoru vznikaly obdobné instituce nejprve v sousedních severských státech, od 60. let tohoto století se instituce postupně rozšířila asi do 80 států světa, včetně většiny států evropských. Kromě rozvinutých států demokratických působí i v některých státech postkomunistických (např. Polsko, Maďarsko, Slovinsko), nedávno začal fungovat i Ombudsman Evropské unie. Ombudsmanem se zpravidla rozumí nezávislá a nestranná osoba pověřená parlamentem přešetřováním stížností proti nezákonnému, resp. nespravedlivému jednání či nečinnosti veřejné správy. Z hlediska postavení ombudsmana můžeme obecně rozeznávat dvě formy. Historicky starší je ombudsman parlamentní, zřizovaný nejvyšším zastupitelským sborem, ke kterému má také určité, zákonem regulované vztahy. Druhou, mladší variantou, se jeví ombudsman moci výkonné (vlády), vládou ustanovovaný a jí také plně podřízený, s absencí přímých vazeb na parlament. Svým způsobem – i v souladu s výše uvedenou charakteristikou – jde o ombudsmana “nepravého”. Vládní ombudsman nebývá zpravidla považován za dosti účinnou formu dozoru nad veřejnou správou, protože na rozdíl od ombudsmana parlamentního není ve své činnosti nezávislý, a vlastně sám součást veřejné správy tvoří. Proto i v návrhu našeho zákona byla preferována varianta ombudsmana parlamentního. Obvykle ombudsmana volí parlament, event. jen jeho dolní komora, většinou na fixně stanovené funkční období. Zřízení instituce ombudsmana nutně nevyžaduje změnu platné ústavy, protože nejde o orgán, který by disponoval samostatnou mocenskou pravomocí. Do funkce veřejného ochránce práv je v demokratických státech zpravidla ustanovován zkušený právník, který je znám svou objektivitou, nestranností (včetně politické) a ovšem i odbornou erudicí. Přestože je ombudsman parlamentem volen, zpravidla mu není výslovně odpovědný či podřízený.
Působnost
Veřejný ochránce práv (ochránce) je koncipován jako v zásadě zaměřený na celou veřejnou správu, včetně obcí při výkonu státní správy. V zákoně jsou výslovně uvedeny některé specifické správní úřady, ve kterých ombudsman vykonává svou kompetenci (ministerstva, Policie ČR, aj.) a dále i výluky z jeho působnosti (Parlament, prezident, aj.). Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období šesti let z kandidátů, které navrhuje prezident a Senát (každý po dvou). Ochráncem může být každý, kdo je volitelný do senátu a jeho sídlem je Brno. Funkce ochránce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Výkon funkce ochránce je neslučitelný s jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, publicistické, literární nebo umělecké, není-li taková činnost na újmu výkonu funkce a její důstojnosti a neohrožuje-li důvěru v nezávislost a nestrannost výkonu funkce. Je zdůrazněna potřebná nezávislost a nestrannost ochránce, například § 7 zákona upravuje trestní imunitu, která má své místo jako opodstatněná garance nezávislosti a nestrannosti v činnosti ochránce. Diskrétnost a ochrana osobnosti stěžovatele je zaručena v ustanovení § 7 odst. 4. Ochránci zákon přiznává postavení státního funkcionáře s autoritou i odpovědností, který musí být v souladu se svým postavením také odpovídajícím způsobem finančně ohodnocen. Ochránci proto náleží plat a jiná plnění jako prezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu.
Způsob práce
Ochránce jedná jak z přímého či zprostředkovaného podnětu fyzické nebo právnické osoby, tak i z vlastní iniciativy. Ochránce může napomoci v práci i poslancům, kteří dostávají různá podání, a buď si s nimi nevědí rady, nebo prostě nemají dostatečné prostředky a pravomoci k šetření. Podněty adresované poslancům nebo senátorům (poslanecké sněmovně nebo senátu) mohou tito ochránci postoupit. Ochránce řídí svou kancelář, jejíž organizaci a úkoly upřesní ve statutu a která je rozpočtovou organizací. To však dle důvodové zprávy k zákonu neznamená, že by se mělo jednat o gigantickou, rozpočtově náročnou instituci. Výdaje na činnost ochránce a jeho kanceláře jsou hrazeny ze samostatné kapitoly státního rozpočtu. Na ochránce je možné se obrátit písemným podnětem, který musí obsahovat předepsané náležitosti (§ 11), ale možná je i osobní návštěva stěžovatele (kupříkladu osoba postižená v tom směru, že sama není schopna zpracovat písemné podání), kdy zaměstnanci kanceláře zaznamenají všechny potřebné údaje (náležitosti) do protokolu. Zvýšená ochrana je věnována podnětům osob zbavených svobody, především proto, aby tyto podněty nekontrolovali například příslušníci Vězeňské služby, proti kterým směřují. Ve stanovených případech je ochránce oprávněn podnět odložit. Rozlišují se dva základní přístupy. Podle § 12 odst. 1 ochránce podnět odloží, tj. nebude se jím zabývat, jestliže věc nespadá do jeho působnosti anebo se netýká osoby, která podnět podala. Podle § 12 odst. 2 ochránce může na základě zvážení všech okolností ve zde uvedených případech zahájit šetření i přesto, že jinak existují relevantní důvody, které zpravidla šetření (z různých zde uvedených příčin) znemožňují. Pokud ochránce neshledá důvody pro odložení podání podle § 12, ani nezjistí, že podání je podle svého obsahu jiným kvalifikovaným právním prostředkem podle § 13, zahájí šetření. Aby mohl ochránce efektivně vykonávat svá šetření, disponuje potřebnými oprávněními vůči úřadům (nahlížení do spisů, vstup do prostor, apod.). Není zcela vyloučené, že ochránce při svém šetření nezjistí porušení právních předpisů ani jiná pochybení. I to je povinen sdělit nejen stěžovateli, ale také úřadu. Pokud ochránce při šetření zjistí porušení právních předpisů nebo jiná pochybení, nejdříve vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním vyjádřil, a to ve lhůtě 30 dnů. Lze očekávat, že již na základě této výzvy příslušný úřad provede nápravu. Pokud se tak nestane, sdělí ochránce své stanovisko úřadu a navrhne mu jedno nebo více opatření směřujících k nápravě. Po tomto závěrečném stanovisku je úřad povinen do 30 dnů sdělit ochránci, jaká opatření k nápravě provedl. O případech, kdy nebyla zjednána náležitá náprava, ochránce vždy vyrozumí nadřízený úřad, popřípadě vládu, není-li takového úřadu; může však také věc zveřejnit. Jestliže k náležité nápravě ani potom nedojde, je ochránce povinen o tom informovat Poslaneckou sněmovnu. Obdobný postup může ochránce použít i v případě, kdy úřad neposkytne součinnost při šetření ochránce, tj. nechce předložit spisy, poskytnout informace a jiné.
Pro veřejnost
Ochránci se podle § 22 přiznává právo doporučit změnu, vydání nebo zrušení právního či vnitřního předpisu, aby bylo možno v tomto směru využít zkušeností ochránce ze šetření o jednotlivých úřadech. Za účinnou formu působení na práci veřejné správy je považována také souhrnná zpráva ochránce, kterou podle § 23 odst. 1 podává každoročně do 31. března Poslanecké sněmovně. Zpráva se samozřejmě zveřejňuje a ochránce dále v souladu s § 23 odst. 2 soustavně seznamuje veřejnost se svou činností a s poznatky, které z jeho činnosti vyplynuly.
