U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
O ŠŤASTNÉ CHALUPĚ pod horami
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Sedí si u cesty, jako by ji vymaloval. Není tu sama, v oné vsi vysoko v Orlických horách, skoro až na samé hranici s Polskem, je víc než polovina dřevěnic. Ale ta Hnikova je snad ze všech nejpěknější. Už z dálky září bílými spárami v černě natřených trámech roubení. A když přijdete blíž, máte pocit, jako by o lásce a péči svých obyvatel chtěla sama vyprávět…
Měla tenkrát, když ji před patnácti roky Hradečáci koupili, veliké štěstí. Bývalý majitel dal tomu starému tkalcovskému stavení pěkně zabrat. Stav rozřezal a vyhodil, přes strop i stěny v síni natloukl lepenku, která pomohla vlhkosti ve zdivu vzlínat vzhůru. A ve velké sednici zboural kachlová kamna a pec. Zřejmě proto, aby se tam vešly staré kovové vojenské palandy, na nichž tady tenkrát spali.
Osudový inzerát
Není nad to, když si chlap umí se vším kolem chalupy poradit. Josef Hnik si zručnost a lásku k řemeslu už přinesl na svět. Vyučil se strojním zámečníkem, ale raději si “hrál” se dřevem. Když se oženil, potěšilo ho, že má tchán pěknou chatu… “Pořád jsme se museli ptát, co smíme a co ne, a tak jsme se rozhodli, že koupíme chaloupku. Nejlíp někde na samotě u lesa,” vzpomínají. Při návštěvě u přátel, kteří měli roubenku v Orlických horách, jednu takovou uviděli. Nebyla sice na samotě, ale dojem z ní podpořil jejich rozhodnutí dát si inzerát. Odpověděl jim právě majitel té, kterou obdivovali při výletě. Když si přijeli 23. října 1986 stavení prohlédnout (to datum si dobře pamatují, protože změnilo od základů jejich život), nebylo po slunci ani památky a všude seděla nepříjemná mlha. Jediná žárovka bez stínítka však osvětlovala v sednici nádherný tmavý dřevěný strop. Bylo rozhodnuto.
Od základů až po střechu
“Začali jsme izolací. Chalupa byla vlhká, a tak jsme museli stěny podříznout. Přitom jsme zjistili, že spodní trámy jsou téměř shnilé,” vypráví Josef Hnik. “Museli jsme je tedy vybourat, chalupu podepřít a dostavět. Na podezdívku jsme položili vrstvu betonu a pak IPA lepenku. Prostor po vybouraných trámech jsem vyzdil pěnosilikátovými tvárnicemi. A na ně jsme připevnili fošny, které nahrazují roubení. Původní trámy byly natřené nepěknou hnědočervenou barvou, proto jsme je obrousili a barevně sjednotili luxolem. Myslím, že jste nepoznali, že jde o falešné roubení,” usmívá se. Dali jsme mu za pravdu a obdivovali další postup všeuměla, který s výjimkou instalatéra, jenž zavedl do chalupy vodu, nepotřeboval řemeslníka. Jen švagr mu pomohl se střechou, která přišla na řadu hned po stěnách. Za deště, který ten kout země hojně navštěvuje, totiž běhali po půdě s kbelíky a mísami, kolik v ní bylo děr. Když naházeli dolů změť zborcených šindelů, několika vrstev lepenky a asfaltu, zbytků bedýnek od syrečků a eternitu, byla kolem chalupy půlmetrová vrstva “sajrajtu”. “Teprve pak jsme si uvědomili, že jsme měli dřív postavit koupelnu, protože jsme byli pořád plní prachu a špíny. Ještě že máme ve sklepě pod komorou studánku, z níž je voda vyvedená do koryta na zahradě,” dodává pán domu. Nová střecha se jim podařila. Po doplnění shnilých latí a výměně prken položili lepenku a na ni postupně pozinkované šablony, které natřeli nahnědo (základ fermežovou barvou a potom balakrylem; báječně drží a neloupe se ani v tomto drsném prostředí). Nezapomněli ani na nový komín, aby bylo kudy vyvést kouř z válce v koupelně, jež vznikla ve starém kozím chlívku.
Pec nám nespadla
Když dostala staronový kabát i celá síňka, kde se pod zděnými částmi objevil krásný přírodní kámen, byl čas udělat podlahy. Že budou dřevěné a v síni a koutě světnice, kde se vaří, z hnědočervených kameninových kachlů zvaných Třemošenská plotna, to bylo jasné. Ale kam až je v sednici pokládat, když ještě není vyřešena otázka, co za starý sporák, jemuž to v sednici nesluší? Zkrátka představa kachlových kamen začala před osmi roky obcházet rodinu Hnikovu, včetně školáků Pepíka a Lucinky, i ve spaní. Sehnali je na inzerát v jedné bývalé kovárně na Náchodsku. Všechny díly a kachle byly přesně označené a očíslované, a tak pak Hnik nastudoval, co kde bylo o nich napsané, a pustil se do stavby sám. “Kromě kachlů jsme dovezli i pět metráků sušených nevypálených cihel, které jsme namočili do vany – a měli jsme cihlářskou hlínu, koupili písek – a začalo trápení. Kamna totiž mají dole černý soklík, který je užší než celý půdorys. Dalo mi hodně práce, než jsem usadil první vrstvu a svázal ji tak, aby se nevykláněla dopředu. Aby se kachle nepropálily, vkládají se do nich totiž ještě na hlínu bobrovky, takže jsou dost těžké. A i když jsou k sobě sdrátované a celý obvod kamen jistí ještě dlouhé dráty, při prvních několika zatopeních ve mně byla malá dušička.”
Neposedné schody
Když už bylo v sednici teplíčko (vydatně k němu přispívají i “petry”, které se instalují v zimě hned u dveří, jež se nezavírají, aby mohlo i do obytné síně), když byla slušně zařízená i dílna, v níž kromě větších kousků začaly vznikat z vyschlého jasanu i takové parádní kousky, jako jsou garnýže na oknech a kořenky, přišlo na řadu podkroví. Po vyčištění a odvozu jedenácti kubíků prachu a jehličí z doby, kdy sloužilo jako sklad dřeva všeho druhu, tu sice instalovali stůl na ping-pong, ale lákavější bylo zřídit zde ložnice. Zatím se totiž nedalo spát jinde než na vojenských palandách. Schody do patra vedly jen zezadu z přístavku, kudy se kdysi doplňoval otop. Bylo tu skladiště všeho, co bývalému hospodáři upadlo od ruky (dokonce se tu našly i zbytky stavu a poškozená polička, která dnes zdobí zeď nad stolem u okna). Jako vstup do ložnic však nebyly zrovna optimální. A tak vyrostly druhé. Při představě, že tudy bude stoupat vzhůru i teplo ze světnice, rozhodli se Hnikovi proříznout pro ně vstupní otvor ve stropě kousek od kachlových kamen. “Teplo sice stoupalo vzhůru, ale jak se pohnulo peřinami, klesal zase dolů na plotnu prach, peří a tu a tam vlas. Vydrželi jsme to dlouho, skoro osm roků. Nakonec manžel přesunul schody do síně,” pochvaluje si paní Hniková, která dnes v tom útulném koutě na veliké plotně vaří ještě raději. A že trouba výstavně peče, to jsme mohli posoudit sami. Tvarohové rohlíčky i mramorová bábovka se jen rozplývaly na jazyku. Pan Hnik ovšem pravil, že řízky smažené přímo v troubě jsou ještě lepší.
Nejlíp je tu o Vánocích
Na zimu, hlavně na lyžovačku panenským sněhem, kterého je někdy tolik, že jsou vidět jen vršky tyček od plotu, se všichni těší už od jara. Za těch patnáct roků, co tráví téměř každý víkend na chalupě, jsou všichni o hodně otužilejší, zdravější. Už dvanáctý rok tady prožívají i Vánoce. “Ozdobíme stavení chvojím, rozvěsíme světýlka, vypadá to tady moc pěkně,” vzpomínají svorně nad albem fotografií. Žijí si tu v klidu a relativní samotě, občas se sejdou s dalšími chalupáři. S místními moc ne, mezi starousedlíky a “lufťáky” je přece jen mezírka. I když loni na prvním Chalupářském bále se pobavili dobře všichni dohromady. Do bálu je však daleko, i do Vánoc je ještě čas, v těchto dnech tu krásnou pruhovanou chalupu jistě zalévá sluníčko, které při naší návštěvě pár dnů po Medardu trucovalo. Hnikovi možná uvažují, jestli se vydat na koupaliště do České Čermné či do Náchoda. Anebo se už dali do úpravy druhé strany podkroví? Množné číslo je na místě. Řemeslného provedení změn se sice logicky ujímá pán domu, ale paní je výbornou inspirátorkou. “Něco nadhodím a muž se na to netváří. Ale za půl hodinky přijde a řekne: Jak jsi to vlastně myslela? Vezmeme tužku a začneme malovat, často se připojí i děti.” A je jim fajn. Protože vědí, že od výkresu k realitě je v té šťastné chalupě pod horami jen kousek.
