O chalupě, v níž střecha dýchá

Na rozhraní Středočeského a Jihočeského kraje stojí bílá chaloupka se střechou pokrytou dřevěnými šindeli a slaměnými došky. Pravé kouzlo této dnes již neobvyklé krytiny začne působit, až když ji můžete vnímat zevnitř.

Po propojení komory a chléva vznikla velká místnost, které vévodí bílé těleso krbu. Prostor je otevřen do krovu a kromě francouzských oken ho prosvětluje i trojúhelníkové okénko ve špičce štítu

Majitelkou je Jarmila Jelínková, rodným příjmením Kokešová, která sem s rodiči jezdila od útlého mládí. Chalupu Kokešovi kupovali 1. května 1970. „Když jsme tu byli poprvé, čekala na nás světnice, černá kuchyně, komora a chlév. Na podlaze ve světnici bylo lino a stál tu jen malý stoleček. Další vybavení? Postele, kamna a obrázky, nic cenného. První den se maminka s tatínkem snažili vše uzpůsobit tak, abychom mohli přespat.“

Pohled na opačnou stranu ukazuje schody na půdu, kde je útulný pokojík. Jsou tu vidět i obě strany střechy a také mezírka mezi roubenou stěnou a střechou se slaměnou krytinou

Později se ukázalo, že chalupa není v dobrém stavu. Roubení bylo shnilé, na konci chléva se svažitou podlahou – aby moč mohla odtékat – zůstalo hnojiště. A do komory se noví majitelé báli vstoupit, tak byla zakrámovaná. Přesto si Kokešovi víkendy ve starém roubeném stavení s doškovou střechou brzy zamilovali. Postupně chalupu čistili, vyměnili shnilé trámy, pro malou dceru zobytnili mansardu na půdě.

Dívčí pokoj na půdě má povalový strop

Výměna došků

Velkou akcí byla výměna došků hned v následujícím roce po koupi. Šindele tenkrát pokrývaly jenom hřeben a okraje. Tehdy to nebyl problém jako dnes, kdy vyšlechtěné obilí doroste do pouhých třiceti centimetrů. Žito bylo běžně vysoké jeden a půl metru. Slámu na střechu pan Kokeš připravoval ve stodole celou zimu.

Francouzské okno sem kupodivu skvěle zapadá, ačkoliv majitelé důsledně dbali na to, aby do chalupy nevnesli současné technické prvky

„Nebyl kutil, nevyráběl poličky, ale v téhle brutální práci našel radost,“ vzpomíná Jarmila. „Tu dobu mi připomínají staré fotky, na nichž je vidět dvůr plný slámy, která se nejprve musela ručně vymlátit. Tatínek potom připravoval snopky, které pan Bečvář, náš šikovný soused, vázal povříslem do došků. Bylo jich potřeba dva tisíce. Měli jsme štěstí, kromě pana Bečváře už je tehdy nikdo vázat neuměl. Došky se přivazují k latím opět slámou, v takové střeše není jediný provázek nebo hřebík,“ upozorňuje chalupářka.

Hlavní štít chalupy je obrácen na východ, tedy do zahrady. Sem míří okna ze světnice i okénka z pokojíku na půdě

Podruhé střechu měnili v roce 2000. „Dělal se krov a pokládal se nový šindel i došky. Byly však nekvalitní a dlouho nevydržely. Severní strana zarostla mechem. Přitom třiceticentimetrová vrstva slámy se má slehnout až za patnáct let a vydržet celých padesát! Nezbylo než se do střechy pustit znovu,“ konstatuje naše hostitelka.

Na krytinu přispěli památkáři. Šindele jsou z vysokohorských modřínů, došky ze žitné slámy. Aby se sláma dala na došky použít, musí se nejprve vypěstovat dostatek nešlechtěného žita, které dorůstá do výšky 1,5 metru

Poslední výměna krytiny se odehrála v roce 2011 za účasti památkářů. „Hodně nám pomohli, až neuvěřitelně. S nimi se podařilo vyplnit tuny lejster a stihnout termín, do kdy jsme mohli požádat o dotaci. Dělali všechno proto, aby žádost dopadla dobře.“

Dnes krytinu z velké části tvoří šindele, slaměné došky jsou položeny jen na části střechy. Šindele z vysokohorských modřínů s vysokou hustotou pryskyřice dodala firma EXPAL. „Jsou naprosto bezúdržbové,“ chválí si chalupářka.

Střecha z modřínových šindelů a slaměných došků je krásnou, i když dnes neobvyklou korunou této prastaré roubenky

Změny v chalupě

Pojďme se ale podívat dovnitř. Dispozice se vlastně nezměnila. Ze síně se vpravo vchází do světnice, rovně do černé kuchyně a vlevo do komory a chléva, které dnes tvoří jednu místnost. Odtud vedou schody vzhůru do pokojíku pod střechou, bývalého holčičího království. Za chlévem, který končí kamennou zdí, je ještě kůlna, přístupná zvenku.

Komora a chlév se přestavovaly v létě roku 1973. Když se je podařilo vyčistit a ve stěnách vyměnit shnilé trámy, pan Bečvář Kokešovým daroval lampu. Maminku hned napadlo, že tahle lampa, aby vynikla, musí viset ve velkém prostoru. Proto komoru a chlév spojili.

Vznikla úžasná vzdušná místnost, do níž ale bylo potřeba sehnat okna. V bazaru neměli nic jiného než prosklené dveře. „Vlastně, proč ne?“ – říkala si paní Kokešová. Dnes francouzská okna vidíme skoro v každém domě, usnadňují propojení domu se zahradou, tehdy to prý byla z nouze ctnost. Velké skleněné plochy v severní i jižní stěně však působí nebývale moderně, stejně okouzlující je i trojúhelníkové okno ve špičce štítu. To už je ale opravdu výsledkem nedávného vylepšení. Pomáhá prosvětlovat celý prostor, který je otevřen až do krovu. Zespodu je vidět, jak na latích z jedné strany „sedí“ šindelové plátky a na druhé straně se laťování ztrácí pod slaměnými snopky, jimiž jsou přivázány došky.

Ohromující je zjištění, že střecha není uzavřená, jak jsme zvyklí. Mezi roubenými stěnami a střechou je mezera. „Občas sem zalétnou ptáčci,“ komentuje naše pohledy chalupářka. „A samozřejmě i hmyz.“ Z jejího vyprávění vyplývá, že došky jsou „živá“ krytina a se spoluúčastí dalších nájemníků ze zvířecí říše je nutné počítat. „Otevřená střecha nám nevadí ani kvůli topení, protože v zimě bydlíme ve stodole. A tady se dá případně zatopit v krbu,“ ukazuje na bílé těleso, které dominuje prostoru svádějícímu k meditacím. Ponořit do absolutního ticha se vám tady ale nepovede. Ze střechy je totiž stále slyšet praskání a ševelení, i když docela tichounké.

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ

FOTO: JAROSLAV HEJZLAR

O chalupě, v níž střecha dýchá