O chalupářích s velkým srdcem
Před sto lety byla vesnička, kam míříme, obklopena loukami, na nichž se pásly krávy. Od té doby se leccos změnilo. Místo pastvin jsou lesy a mezi obyvateli obce převládají chalupáři. Místní byste spočítali na prstech jedné ruky. Tomanovi patří tak trochu k obojím.
Na dvoře u Heleny a Zdeňka Tomanových se první káva podává v jedenáct dopoledne
Ještě jsme se nestačili s paní Tomanovou přivítat a už se u vrat odehrálo malé drama. Na zemi si vykračoval načepýřený zakrslý kohoutek s rudým hřebínkem a bojovně natahoval krk s pootevřeným zobáčkem připraveným rozdávat klofance. Nad ním kroužil mohutný černý vlčák se značně nazlobeným výrazem. Vypadalo to, že se každou chvíli strhne mela. Mezi obě zvířata rázně vstoupila naše hostitelka a na psa několikrát křikla: „Nech ho bejt, je malej!“ Vlčák jen nerad bojové pole opustil. „Pozor, kohout klove a pes kouše. Hlavně Tedovi nesahejte na uši, nemá to rád,“ dozvěděli jsme se vzápětí. Nedivte se proto, že jsme na dvůr vstupovali s nejvyšší ostražitostí. Co nás tu ještě čeká?
Když rozkvete zimolez, přitahuje všechny čmeláky, ale také noční lišaje
Docela jiný svět. Pravý chalupářský venkov, v němž to štěbetá a kokrhá a především voní vlhkou trávou. Vlevo vidíme nízké bílé budovy s chlívky, na ně plynule navazuje chalupa s prosklenou verandou. Vpravo stojí roubený špýchar s pavlačí jako z pohádky, za ním stodola a v rohu králíkárna. Dvůr uzavírá dílna. Rozlehlou plochu s nizoučkou trávou zastiňuje koruna obrovského jasanu. Z jedné jeho větve visí na provaze kulatá klec a v ní sedí zelený papoušek. Usedáme do bílých plastových křesílek ke stolku, kde už čeká Zdeněk Toman. Je jedenáctá hodina, čas na kávu.
Máme chalupu!
„Bydleli jsme v Praze na Vinohradech, manžel pracoval jako veterinář a já se starala o naše dva syny a o domácnost. Do zaměstnání jsem chodila jenom příležitostně,“ začíná vyprávět Helena Tomanová. Zdeněk navazuje: „Chalupu jsme začali shánět v roce 1982, abychom nemuseli stále jezdit k rodičům nebo známým. Chtěli jsme se vejít do šedesáti tisíc korun a padesáti kilometrů od Prahy. Tip na chalupu, která se měla prodávat, měl kamarád. Cesta sem mně připadala nekonečná, dům velký, pozemek ještě větší a majitelka paní Bečvářová chtěla sto padesát tisíc. Přesto jsme si plácli, i když jsme se museli zadlužit. Počítali jsme však s tím, že časem stodolu a kus zahrady prodáme.“
Jak sami vidíme, k tomu nikdy nedošlo. Chalupa i dvůr se všemi budovami zůstaly pohromadě. I pro pozemky, k nimž patří dvě louky, se vlastně později našlo uplatnění… Ale to už trochu předbíháme.
„Když bývalý hospodář pan Bečvář zemřel, paní se synem všechno kompletně vystěhovali. Nezbylo tu nic. Jen spousta blech v domě a trpaslík v zahradě. A dvůr zastavěný mnoha chlívky a boudičkami, také tři suché záchody, z nichž ani jeden nebyl použitý, a za stodolou cosi jako koupelna – vana se zástěnou, ovšem bez přívodu vody. Kolem špejcharu a stodoly ležely různé skládky,“ vzpomínají chalupáři.
„Poprvé jsem přijela na chalupu v bílé propínací sukni,“ přiznává Helena, „a vůbec jsem si nevěděla rady. Světnice byla bez pece, vařilo se na sporáčku, v černé kuchyni bylo jen umyvadlo a voda tekla do kýble. Na všech chlívkách visel řetěz se zámkem. Důvodem bylo, že tu někdo před válkou ukradl peřiny…“
Stěny v kuchyňce krášlí vyšívané kuchařky a obdivuhodná sbírka bábovkových forem
Zato Tomanovi kluci tu byli šťastní. Na začátku byly Zdendovi tři roky, Honzovi rok a půl. Rostli jako z vody. „Hráli si se sousedovic dětmi, celý den byli venku. Měli jsme štěstí, nikdy neměli nic zlomeného, nikdy nebyli na šití, co zapálili, zase uhasili a na oběd jsem je svolávala píšťalkou,“ vzpomíná s nadhledem naše hostitelka.
„Tenhle kraj byl odjakživa zapomenutý,“ konstatuje Zdeněk. „Dlouhá léta sem nikdo nezabloudil, až v poslední době se v létě objevují turisté a v zimě běžkaři.“ Helena ho doplňuje: „Před lety jsme nechávali chalupu otevřenou a nazí jsme se koupali na dvoře v nafukovacím bazénku. To už dnes nejde, po cestě kolem nás turistický provoz zhoustl. Ale o chalupu se bát nemusíme, náš pes je ostrý…,“ mrkne po Tedovi, který si lehl stranou.
Kolem nás si teď vykračují perličky – jsou to dva kohoutci. Čile uštipují travičku a nehnou se od sebe na krok. Jejich partnerky prý odnesla liška. Inu, tak to na venkově chodí. Ani Ted všechno neuhlídá.
Srdíčka si nechali
Oranžové lampionky mochyně oživují zákoutí u kamen
Po stavební stránce stavení nebylo úplně špatné, i když venkovní žlutohnědý olejový nátěr a také vnitřní omítky byly opadané. Střecha a krov, tedy to hlavní, byly celkem v pořádku. Pan Bečvář se o chalupu staral a ve volných chvilkách ji „vyšperkovával“. Ještě dnes jsou všechna okna na verandě i na dílně lemována vyřezávanými lištičkami. Štít chalupy, který je podobně jako ostatní chalupy ve vsi otočený do zahrady, zase zdobí růžová srdíčka obkroužená zelenými věnečky. Tomanovi mají pro dílo pana Bečváře pochopení. Některé jeho příspěvky k venkovské architektuře jako pestrobarevný plot z kovových výlisků či „veselý“ nátěr verandy však odstranili.
„Chceme zachovat čistý chalupářský styl a snažíme se s chalupou sladit i okolí,“ říká Zdeněk. „Když jsem hledal inspiraci, objížděl jsem blízké vesnice a díval se, kde co mají a jak je to uděláno.“ Jako příklad vylepšení pak uvádí vrata, která nechal udělat ze dřeva. Také venkovní nátěry dostaly daleko střídmější podobu.
Zahrádka s trpaslíky, u kterých se zastavují turisté
Tomanovi se tím, co pozměnili k lepšímu, nijak nechlubí, vlastně to ani není třeba. Na chalupě i ostatních budovách je na první pohled vidět, že jsou v dobré kondici, na dvoře není ani smítko, přestože se tu lidé dělí o živobytí s mnoha zvířátky. Že jsem ještě nezmínila loskutáka? Poskakoval z bidýlka na bidýlko v podlouhlé kleci pod okny verandy a snažil se upoutat pozornost různými zvuky – pískal stupnice, napodoboval zvonění mobilu, chvíli se chechtal, chvíli chrčel, pak jako by mluvil lidskou řečí nebo zpíval krásnou ptačí písničku. Že by ji odposlouchal od nějakého opeřeného pěvce ze zahrady? Kdo ví…
Některé z loveckých trofejí připevněných na stěně vlastně ani nejsou trofejemi. Zdeněk je našel v lese
„Když si manžel vymyslí, že bude mít na dvoře slona, tak se neubráním,“ usmívá se Helena. Ale toho Tomanovi ještě nemají.
Vycházka k dalším členům rodiny
Přestože je v důchodu, Zdeněk nezapře svá léta veterinářské praxe. Pro zvířata má slabost. Kromě všech již jmenovaných chová i sedmihlavé stádo oslů. Pasou se na louce nedaleko chalupy. V době naší návštěvy byla u Tomanových studentka vysoké školy zemědělské a připravovala si diplomovou práci na téma chov oslů.
„O koních se ví všechno, ale zkuste v Čechách sehnat knížku o oslech!“ chválí její záměr Zdeněk. „Lidi se mě často ptají: Na co máš ty osly? Do klobás? Ne? Tak na co? – Mám takovou sulku, což je vozejk,“ vysvětluje, „a jezdím s osly na výlety po okolí. Nebo taháme dříví v lese.“
Když se na ně jdeme podívat, Zdeněk s sebou bere kyblík se suchým pečivem. „Osli musí dostávat chudou stravu, jinak by ztloustli, stačí tráva, seno, jablka.“ Ušaté stádo svého pána hned poznalo. Oslíci ho v mžiku obklopili a láskyplně ho zdraví jemnými šťouchanci. Helena se usmívá: „Tatínek je miluje, nejradši by si je nastěhoval do ložnice.“
Když se vracíme zpátky k chalupě, chalupářka vypráví: „Jsem holka z paneláku. Spoustu věcí kolem zvířat, chalupy i zahrady jsem neuměla. Bála jsem se i dupajících králíků. Když jsem zasela ředkvičky, měla jsem radost, že mi kvetou! Netušila jsem, že ředkvičku mám hledat v zemi. Dnes už jsem šikovná, ale stejně chodím k sousedům na rady…“
Obludárium pro radost turistů
Dalším místem zastávky je zeleninová zahrádka u plotu. Chodí se sem buď zkratkou kolem špýcharu, nebo zadem přes zahradu. To se pak musí projít brankou pod růžovým loubím. Kromě skleníku a řady záhonů se zeleninou a drobným ovocem tu je vidět i malý domek na zahradní nářadí. Podle vyřezávaných lišt a umně skládaných dřevěných kousků ve stěnách se dá hned poznat, že jde o další památku na pana Bečváře. Vedle domečku v trávě pak stojí několik trpaslíků.
Nejstarší trpaslík je památkou na předchozího hospodáře pana Bečváře
„Naše obludárium,“ ukazuje chalupářka. „Většinou jde o dárky od známých. Inspiroval je první trpaslík, kterého jsme dostali s chalupou. Největší radost tyhle figurky dělají dětem, které jdou okolo. Nemůžou se od nich odtrhnout.“ I Zdeněk se usmívá: „Kdybych tu měl cennou sochu, nikdo si jí ani nevšimne, ale trpaslíci jsou vděčným objektem.“
Žije se tu po staru
Ještě jsme nebyli v chalupě, že? Je postavená z kamene a její vnitřní dispozice odpovídá zvyklostem. Ze síně se vchází do velké světnice, která má okna k východu a na jih, tedy do zahrady a do dvora. V místě bývalé černé kuchyně je koupelna. Za dveřmi nalevo je malý obývací pokoj a za ním ložnice. Na záchod se musí na dvůr. Splachovací od samého počátku majitelé zavrhli, i když na něj místo mají. K chalupě přece patří záchod suchý!
Největší místností v chalupě je světnice s bílými kamny, která stavěl Zdeněk s panem Busínským
Stejně tak se Tomanovi shodli na tom, že v tradičním venkovském stavení má být ve světnici pec. „Nechali jsme si ji proto postavit. Zavolali jsme si pana Busínského, který před tím troje kamna boural, takže věděl, jak mají vypadat zevnitř. Stavěli jsme je spolu. Večer, když odešel, jsem tajně strhával hrany,“ prozrazuje Zdeněk.
V zimě se v kamnech topí a pak v nich Helena i peče, ale obvykle na vaření využívá elektrický sporák, který stojí docela nenápadně v rohu vedle malé pracovní plochy navazující na kredenc. Další moderní vymoženosti byste ale moc nenašli. Žije se tu po staru. Kolem pece a na policích jsou vyrovnány kameninové hrnce, na stěnách visí sbírka forem na bábovky, vyšívané kuchařky, malované talíře i svaté obrázky. V jednom rohu stojí stůl s rohovou lavicí a vyřezávanými židlemi, v druhém postel s nastlanými peřinami. A nad ní křížek. Jako za dávných časů.
„Jsme spolu čtyřicet čtyři let a tady natrvalo žijeme dvanáctým rokem,“ počítá Helena. „V zimě je to boj. Jednou byl manžel nemocný a já musela prohrabat cestu sněhem až k oslům, abych je mohla nakrmit. Pak jsem si ani kafe nemohla udělat, jak se mi třásly ruce.“
Ani Zdeněk nedělá hrdinu: „Trochu jsem se bál, že tu je konec světa. Ale máme spoustu známých a se sousedy vycházíme velmi dobře. Manželka chodí na pivo v úterý a já za dědkama ve čtvrtek,“ směje se. „A všichni vědí, že káva se u nás podává v jedenáct a v půl páté odpoledne,“ uzavírá naše povídání chalupářka.
text: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
foto: JAROSLAV HEJZLAR
O chalupářích s velkým srdcem
