U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Novostavby na vesnici
Kategorie: Stavení | Autor: Jan Pešta
ARCHITEKT
Naléhavost problematiky novostaveb v prostředí tradiční vesnice si uvědomujeme v plné míře vlastně až nyní, po padesáti letech zničujícího tažení zprůmyslněného stavebnictví českým venkovem. Dříve populární “šumperáky” či jiné kreace z rýsovacích prken socialistických projekčních kanceláří a místních “umělců” dokázaly nenávratně zničit nejednu krásnou českou náves. Bohužel ani situace v polistopadovém období nepřinesla přes některé příznivé trendy očekávané zlepšení.
Krátkou módní vlnu tzv. “bavoráků” (domů patřících kulturně do alpské oblasti) vystřídaly rodinné domky katalogové produkce, mezi architekty označované jako “Dallas”. Že jde o import kultury našemu prostředí vzdálené (v tomto případě až ze zámoří) vyplývá již z této nelichotivé přezdívky. Přitom skloubení požadavků moderního bydlení s architektonickými zásadami tradičního venkovského domu může být ve skutečnosti tak snadné…
Ohlédnutí do minulosti
Půdorys a obvyklá dispozice venkovského domu se v Čechách ustálila nejpozději ve 14. století. Po celé dlouhé období, počínaje vrcholným středověkem a konče příchodem socialismu, se dispoziční uspořádání obytného vesnického domu v hlavních rysech nezměnilo. Docházelo jenom k dílčím modifikacím a úpravám běžného trojdílného schématu (obytný díl – vstupní síň s kuchyní – hospodářský či druhý obytný díl), které se ukázalo jako neobyčejně životaschopné a variabilní. Připomeňme, že prakticky veškeré tradiční vesnické domy v Čechách – od těch nejmenších roubených chaloupek z Posázaví až po monumentální patrové domy z Českolipska, od domů známých ze zaniklých středověkých vesnic až po novostavby z období krátce po druhé světové válce – mají stále totožné základní dispoziční schéma, které se liší jen velikostí, počtem a vybavením jednotlivých prostor. Opuštění tradičního a nástup nového dispozičního schématu přinesla až zcestná myšlenka přiblížení venkova městu. Na vesnici se tak dostaly (v náležitě zdeformované podobě) stavby, které mají své architektonické kořeny v prostředí městských vilových čtvrtí. Rodinné domy typu městské vily se pochopitelně na venkov nehodily nejen z estetického, ale ani z provozního hlediska. Nevhodné patrové řešení dispozice, půdorys domu, který neumožňoval smysluplné využití zbytku parcely i absence jakéhokoliv hospodářského zázemí vedly k tomu, že si je majitelé nejrůzněji upravovali, nastavovali, dostavovali a jinak “vylepšovali”. Nad zádveřími a nesmyslnými terasami se objevily markýzy z vlnitého plechu či laminátu, zbytek již tak skromné zahrádky zaplnily králíkárny, garáže, kůlničky a různé další přístřešky.
Jaké dispoziční řešení?
Jak by tedy měl nový obytný dům na české vesnici vypadat? Nejlepší inspiraci získáme, když si prostudujeme tradiční půdorysné řešení. Během staletého vývoje totiž dispozice venkovského domu nabyla dokonale účelné a funkční podoby. Respektovat generacemi prověřené uspořádání se proto plně vyplatí. Dům by měl mít obdélníkový půdorys. Orientace k veřejným prostorám i poloha domu na parcele se může lišit v závislosti na regionu a místních podmínkách (podrobně jsme o tom psali letos v čísle 5). Vhodné je ale respektovat orientaci ke světovým stranám hlavní štítové průčelí a boční vstupní průčelí by měly být osluněny. Uprostřed delší strany domu býval vždy umístěn vstup do síně, obvykle krytý přesahem střechy proti nepřízni počasí. Na podobné detaily se rozhodně vyplatí myslet dopředu, odpadnou tak zbytečné dadatečné “okrasy” v podobě plechových či laminátových přístřešků a markýz. Poloha vstupu uprostřed delší strany objektu umožňuje účelné řešení dispozice. Vstupní prostora (dříve síň, dnes zádveří a předsíň) se tak totiž dostane do ideální pozice v přirozeném těžišti půdorysu. Sem je také vhodné situovat hygienické zařízení a schody do patra (případně do sklepa). Po obou stranách středního vstupního dílu pak mohou být situované obytné místnosti (nebo třeba i pracovna) bez jakéhokoliv funkčního omezení. Podobné uspořádání se může objevit i v podkroví. Ložnice budou v tomto případě přímo osvětlené okny ve štítech, čímž odpadne nutnost zřizování esteticky i funkčně problematických vikýřů a střešních oken. Otázku garáže a dalších hospodářských a užitkových prostor (např. dílny) je možné řešit buď formou samostatné stavby (inspiraci nám mohou přinést třeba tradiční stodoly či vozové kolny), nebo přístavbou křídla k základnímu obytnému objektu. Zcela nevhodné je ale situování garáže do suterénu, které s sebou nese nejen vzhledové znešvaření objektu (příliš vysoký sokl, vjezdová rampa), ale i řadu technických a dispozičních problémů.
Architektura novostaveb
Vnější vzhled objektu by měl alespoň v základních rysech respektovat místní tradiční architekturu. To ovšem neznamená, že by jej měl majitel “maskovat” a “vylepšovat” přehnaně historizujícími doplňky, jakými jsou neopodstatněné štukové ozdoby, vyřezávané lomenice, obklady imitující roubení či hrázdění a podobně. Použití historismů je zpravidla provázeno nepochopením původní tektoniky a funkce těchto detailů a vyznívá trapně. Navíc neexistuje žádný důvod k tomu, aby dům z přelomu tisíciletí vypadal přesně stejně jako jeho o dvě století starší soused. Důraz musí být naopak kladen na základní hmotové, objemové a materiálové řešení. Dům by měl mít sedlovou střechu (na většině území o sklonu 45°, v některých oblastech – např. v západočeském pohraničí imenším, v horských pásmech na severu země naopak větším). V rovinatých regionech by se měl dům těsně přimykat k terénu, v horské či kopcovité oblasti naopak může být vysazený na podsklepenou podezdívku, vyrovnávající svažitost terénu. Respektování převažujícího přízemního či patrového řešení okolní starší zástavby lze sice doporučit, není to ale podmínkou. Použité stavební materiály a technologie by zásadně měly být tradiční. Vhodné je použití omítaného zdiva, hladké omítky, pálené taškové maloformátové krytiny (“bobrovek”), eternitových šablon či dřevěných šindelů. Na obklady stěn je samozřejmě možné použít dřevo, pozor ale na příliš úzká prkna a palubky. Na velké ploše průčelí či štítů nevypadají nikdy dobře. Zákaz by měl platit pro veškeré netradiční materiály a detaily (zpravidla jde o neplnohodnotné náhražky, které se kvalitativně nikdy nemohou vyrovnat originálním řemeslným prvkům). Jde zejména o výrobky z plastů (okna, dveře a vrata), krytinu z velkoformátových betonových tašek, asfaltových šindelů či vlnitého plechu a eternitu.
* * *
Hlavní zásady pro řešení novostaveb na vesnici:
* Půdorys domu by měl být obdélný, se vstupem uprostřed delší strany. Umístění domu na parcele by mělo odpovídat místním urbanistickým zásadám (blíže viz letošní páté číslo).
* Střecha musí být sedlová, o sklonu asi 45°.
* Garáž by nikdy neměla být umístěna v suterénu (s výjimkou domů v prudce svažitém terénu).
* Použité materiály by měly odpovídat místnímu tradičnímu prostředí.
* Vyvarujte se použití neopodstatněných historismů ipřenášení výzdobných akonstrukčních prvků z jiných regionů. Většinou působí trapně.
* Netradiční stavební materiály, konstrukce a detaily (výrobky zplastů, velkoformátové betonové, živičné či jiné krytiny, neprodyšné omítky, nátěry aobklady a pod.) jsou vždy jen pouhými náhražkami, které nemohou nikdy plně nahradit osvědčené, staletími prověřené atradiční materiály “přírodní”. Nevěřte proto reklamním sloganům, propagujícím zdánlivé výhody netradičních novodobých materiálů.
