U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Nové klima ve starých chalupách
Kategorie: Stavba | Autor: ing. Jiří Šála
Chalup, které dnes majitelé užívají trvale – nejen pro víkendové a prázdninové pobyty, stále přibývá. A stejně jako způsob obývání, mění se samozřejmě i jejich vnitřní klima.
Důvodů pro trvalé obývání chalup může být několik. Majitelé buď skončili s aktivní prací, anebo díky internetu a dalším komunikačním vymoženostem v klidu na venkově pracují. A zabydlují stavení, která se vracejí k původnímu způsobu užívání. Nové trvalé užívaní je však odlišné od onoho předchozího.
Činnosti, které se tam odehrávají, jsou jiné a jiný je i provozní režim stavení – tím se mění požadavky na teploty, vlhkost, větrání, skladování atd. Staré chalupy byly přizpůsobeny původnímu způsobu užívání. Jejich obyvatelé, většinou zemědělci, byli celý den pryč a zatopili, až když přišli domů a obvykle jen v hlavní světnici. Ve všední dny se v poledne nevařilo, neboť i hospodyně musela na pole, a tak se chalupy užívaly, tedy vytápěly, vlastně jen omezeně.
Památkáři při rekonstrukcích často požadují autentické stavební řešení chalup a přitom zapomínají, že ani jejich užívání není autentické, tudíž lze těžko očekávat, že „autentická“ stavba novému způsobu využití vyhoví. Ale život zakonzervovat nelze, a tak musíme myslet na současné potřeby chalupářů. Jedním z největších problémů, kterým je v té souvislosti nutné se zabývat, jsou podmínky pro vytápění a větrání.
Jiný způsob vytápění
Chalupy bylo zvykem vytápět lokálně. Byla v nich obvykle kachlová kamna, pec, případně chlebová pec v síni a ve vedlejší světničce ještě malá kamna. Všechna měla silný tah, čímž také zajišťovala dostatečnou výměnu vzduchu. Dnes se nahrazují topidly zcela jinými, která chování stavby ovlivňují. Buď je to kotel nebo kamna na pevná paliva, ovládané z jednoho místa jako lokální vytápění ústřední. Bývají co nejúspornější, tudíž mají malý tah. Další variantou může být krb s jednoduchou nebo dvouplášťovou vložkou, z níž se rozvádí teplo do dalších místností. Také tam je tah velmi úsporný. Často se dnes chalupy vytápějí také plynem nebo elektřinou. Plynové kotle bývají umístěné mimo hlavní místnost, do níž přichází teplo jen ve formě ohřáté vody a elektřina už s výměnou vzduchu vůbec nesouvisí. Mění se tím mikroklima chalupy, protože všechny tyto otopné systémy podstatně snižují množství vyměňovaného vzduchu.
To logicky souvisí s kondenzaci vodní páry, která se projevuje zejména v přechodných a zimních obdobích. Dokážemeli v té době dobře větrat, problém není tak markantní. Jakmile se však větrá málo, mohou na konstrukcích, tam, kde nikdy před tím nebyly, vznikat plísně a vlhkostní mapy. Větrání samotnými kamny totiž kdysi odvádělo z chalupy vlhkost – a do interiéru se „natahoval“ chladnější vzduch, který má velmi nízkou absolutní vlhkost (čím chladnější vzduch, tím méně vody pojme). A když se smísil s teplým, popřípadě se ohřál, relativní vlhkost vzduchu uvnitř prudce klesala.
Proč nepředejít problémům
Namáhání chalupy, kterou dnes obývá trvale více lidí, je zkrátka zcela odlišné od onoho původního i od toho, když se užívala jen víkendově. Možností, jak vylepšit její vnitřní klima, zajistit hospodárný provoz a předejít problémům s kondenzací par, je poměrně hodně. Nelze však postupovat u všech konstrukcí stejně. U novějších zděných stěn se jednoznačně přikláníme k masivnímu venkovnímu zateplení. Avšak do příjemného, pěkně nepravidelného exteriéru staré chalupy, ať už jde o roubenou nebo zděnou, nelze necitlivě zasahovat.
U roubených chalup se dá hlavně vylepšit výplň spár. Tradiční směsi mechu, jílu, chlupů a dalších přísad bylo třeba každý rok obnovovat, což už má dnes málokdo chuť. Výplň se totiž dá nahradit i některými moderními hmotami, které se dobře snášejí se dřevem. Jde například o minerálně vláknité tepelné izolace v kombinaci s dlouhodobě pružnými tmely, kterých je na trhu široký výběr.
Izolace od základů
Citlivě bychom se měli chovat ke starým izolacím, jimiž stavitelé opatřili základy. Původní jílová vrstva o tloušťce 30 – 35 cm byla totiž naprosto dokonalou hydroizolací a byla vysoce účinná dokonce i vůči zemním plynům, například radonu. Jíl však musel mít určitou vlhkost. Se změnou užívání stavby, tedy v důsledku většího a trvalého prohřátí podlahy, se vysuší a popraská, tím pádem do stavení začne vnikat odspodu vlhkost. A chalupáři se diví, že kdysi suchá chalupa najednou vlhne. Problémy mohou nastat, i když se dělají úpravy podél chalupy a zruší se část jílové izolace, která zasahovala mimo základ. Také tam může dojít k vlhkostnímu průniku. Nebezpečné je i zvýšení vlhkosti pod chalupou a podél ní. K tomu může dojít zanesením propustných drenážních vrstev kolem ní hlínou a zánikem starých stromů u chalupy (jejich hluboké kořeny snižovaly hladinu podzemní vody u stavení).
Jak problém vyřešit? Nejhorší je jíl pod podlahou vykopat, připravit se o prvotní tlustou vrstvu a nahradit ji novou tenčí izolací. Optimální je nechat jíl na místě a další hydroizolaci a tepelnou izolaci přidat. Většinou se používají asfaltové pásy a tuhé či polotuhé tepelně izolační desky. Podlaha, která dnes ohřívá jíl, se tepelnou izolací odstíní a jílu se vrátí původní konzistence a hydroizolační schopnost.
Když se obnovuje izolace, je třeba samozřejmě sejmout nášlapné vrstvy podlahy. A v té chvíli je možné udělat pod nimi vzduchové větrání. Je to velmi prospěšné, protože se tak snižuje i vlhkost, která jde do zdiva, u něhož obvykle končí hydroizolace uložená pod podlahu (vložení hydroizolace do zdiva je obvykle příliš náročné). Kolem stěny se vytvoří v tloušťce silnější tepelné izolace kanálek, otevřený směrem ke stěně. Mřížkou zakrytý vstup do kanálku je těsně nad podlahou u komína. Kanálek pak obejde místnost a zaústí se do komína, který zaručuje odtah. Opatříme-li vstupní mřížku žaluzií, lze tah regulovat.
Nová izolace stropu
Strop v chalupách býval izolován slámou a senem. Ty z nich už dávno zmizely a pokud se podkroví nevyužívá k obývání, nebývá tam izolace žádná. Stropem a půdou, které mají obvykle značnou plochu, však teplo utíká zbytečně pryč. Na celou plochu půdy by měla přijít tepelná izolace tloušťky 12 – 16 cm. Jsou-li stěny na půdě „vytažené“ nad úroveň její podlahy, měli bychom tepelnou izolaci vytáhnout alespoň v poloviční tloušťce na tyto stěny do výšky nejméně 30 až 50 cm. Hodí se spíše izolace vláknitá, protože je difúzně propustnější pro vlhkost vznikající dole ve světnici, která může stoupat vzhůru.
Pro klima v chalupě má izolace stropu, která se dá velmi dobře udělat svépomocí, velký význam. Klasická skládaná krytina střechy bývá mírně provětrávaná. To znamená, že když je venku -15 °C, na půdě bude okolo -12 °C. Teplota půdy je tedy velmi blízká venkovnímu prostředí a výrazně ochlazuje přízemí. Pokud ovšem budeme zateplovat, nesmíme zapomenout na to, že tepelná izolace musí tvořit souvislou vrstvu o stejné tloušťce. Na cokoli narazíme – ať je to průchod komína nebo příčka apod. – musí být vždy izolováno vytažením kousek vzhůru po konstrukci. Jinak se snižuje účinnost.
Izolace proti chladu, ať už tuhá nebo měkká vláknitá, je zároveň velmi dobrou akustickou izolací. Pokud by se tedy půda později upravovala k bydlení, bude i z tohoto důvodu velmi užitečná. Vhodné jsou zejména desky z minerálních vláken. Konstrukce, která ponese podlahu patra, by pak měla být uložena vůči té spodní vrstvě měkce, aby se nepřenášel hluk z pohybu osob z horních vrstev podlahy do stropu. Pokud zůstane podkroví zatím neobývané, stačí třeba tepelnou izolaci jen položit na podlahu. Buď v jedné vrstvě namáčknout těsně na sraz, nebo uložit dvě tenčí vrstvy tak, aby se jejich spoje překrývaly. Přes izolaci stačí udělat z prken chodníčky.
Při stavbě obytného podkroví je třeba myslet hlavně na izolaci prostoru, který se stýká s povětrností, tedy střechy. Izolace v podlaze však rozhodně nevadí, naopak. Jde velmi často o prostory, užívané v zimě jen občasně. A když se v podkroví nezatopí, přebírají izolace mezi stropem a podlahou podkroví vlastně plně svou funkci. Nechceme přece, abychom teplem utíkajícím vzhůru vytápěli neobývané podkroví.
Dobrý tip pro okna
Pokud jde o okna ve venkovských staveních, v žádném případě není dobré rušit ta dvojitá – ať už jsou špaletová, tedy spojená deštěním, nebo ze dvou jednoduchých lícových, přisazených zvenku a zevnitř ke stěnám. Okna zdvojená nebo jednoduchá s dvojsklem je rozhodně nemohou nahradit, jejich tenký rám nevhodně navazuje na masivní stěnu. Pokud se dostane zvýšená vlhkost z vnitřního prostředí do meziprostoru dvojitého okna a tam narazí na podchlazené vnější sklo, zkondenzuje na něm. Trpí tím povrchové úpravy okna i zdivo. A dívat se první půlku dne jen na kapičky rosy není také nic příjemného. Optimální je ponechat špaletová nebo lícová okna, ale vnější zasklení nahradit dvojsklem. Křídla budou sice o něco těžší, ale v chalupách se jejich šíře pohybuje okolo 60 cm a obvykle bez problémů dvojsklo unesou. Zůstane-li vnější sklo jednoduché, pak je na místě alespoň jeho náhrada za méně účinné sklo s čirým tvrdým nízkoemisním pokovením, obráceným do mezery mezi skly.
Použijeme-li ve vnějších křídlech okna dvojsklo, v němž je uzavřena vzduchová nebo plynová vrstva, popř. sklo s tvrdým pokovením, je teplota na vnitřním povrchu tohoto okna výrazně vyšší a v okamžiku, kdy se do prostoru dostane teplejší vzduch z místnosti, většinou nekondenzuje. Mámeli vnitřní teplotu 20 °C a vnější -15 °C, drží se teplota v prostoru špalety někde mezi tím. Dáme-li na vnější křídla dvojsklo, stoupne na 10 až 12 °C. Tam už by neměly nastávat problémy.
Popisy k obrázkům
Pro zateplení stropu směrem z půdy lze dobře využít podlahových desek Rigiplan
Kvalitní vápenný nátěr staré chalupy vlastně také tepelně izoluje
Autor fotografií: FOTO M. ČERŇANSKÝ, ROCKWOOL A RIGIPS
