Nová voda na starý mlýn
Manželé Aleš a Eva Řezníčkovi si před třiceti lety koupili na pomezí Posázaví a Vysočiny mlýn. Po letech úprav se jim podařilo kouzlo. Mlýn sice nemele, ale znovu se stal působivou součástí krajiny.
Starý mlýn se stal působivou součástí krajiny
Každý mlýn má svá nezaměnitelná specifika. Ten Řezníčkův je bytelné stavení s polovalbovou střechou, na němž se bíle nahozené zdi střídají s tmavým dřevem. „To nejcennější je však prostor kolem něj a modelace terénu,“ vysvětluje majitel. Mlýn byl založen v roce 1733. Původní stavitelé jej usadili u dlouhého náhonu, končícího uprostřed stráně. Usedlost tak získala jedinečný výhled na protější stranu údolí.
„Ta vyhlídka nás okouzlila a rozhodli jsme se pro koupi, i když mlýn byl ve velmi zanedbaném stavu,“ shodují se manželé. „To víte, deset let od úmrtí majitele tu nikdo nebydlel a dům i okolí zpustlo. Na lukách rostla džungle, lidé sem roky házeli vše nepotřebné, takže pozemek bylo nutné nejdříve důkladně vyčistit,“ říká pan Řezníček.
Soboty na traktoru
Aby to zvládl, musel koupit mulčovač Hurricane, který rozseká i pěticentimetrové náletové dříví. A tak, zatímco stavební úpravy mlýna mají majitelé už dávno za sebou (znamenalo to prý „jen” vyzdít ty části stavení, které byly vystavěné z vepřovic či nekvalitního kamene a přistavět balkón), práce na pozemku tu končí až v zimě. Rozlehlá tříhektarová zahrada potřebuje stálou průběžnou péči.
Jakmile přijde sobota, nasednou Řezníčkovi do auta a jedou na chalupu: malinko odpočívat a hodně sekat trávu… Kompletní posekání pozemku údajně zabere dva dny. „Na traktoru musíme vydržet pět, šest hodin. Nám to ale nevadí, seká manželka i dcera a pak nás baví koukat kolem sebe a těšit se z toho, jak je pažit krásně čistý.“
O náhonu a staré pile
„Mlýn je jen pro ty, kteří dovedou myslet v souvislostech a nebojí se práce,“ míní pan Aleš. V jeho mlýně se zachovala mlýnice i mlýnské stroje, ale přestalo se tu mlít už před padesáti lety, a to přesto, že k mlýnu patřila i přidružená živnost – pila. „My jsme našli už jen její zbytky, rozpadlo se i mlýnské kolo. Ruiny působily velmi malebně, a tak nás napadlo využít je jako architektonický prvek zahrady. Pilíře jsme překryli šindelovou stříškou, vznikla tak brána, která ozvláštňuje údolí pod mlýnem.”
Časem se majitelé rozhodli dát do pořádku i rozsáhlou vodní soustavu, která k mlýnu patřila. „Mlýn využíval k pohonu energii říčky Losenice, která však má poměrně malý spád, takže k soustavě patřil kromě velkého rybníka i jeden menší u stavení pro akumulaci vody a rychlou potřebu.“
S bidlem k rybníku
Na chvilku si vyzkoušíme, jaké to je být majitelem velkého rybníka a vydáváme se s oběma manželi podél náhonu vzhůru ke zdroji jeho vod. Podél travinami zarostlé hráze přicházíme k česnu. Je ucpané bahnem a větvemi. Nastala chvíle pro zásah s bidlem, jímž je majitel vyzbrojen.
„Aby vodní soustava fungovala, je nutné česlo rybníka pravidelně čistit a starat se i o rybník a jeho okolí. A to je dost práce,” říká pan Řezníček, který horní rybník před časem koupil i s okolními pozemky.
Řezníčkovi svoji vodní soustavu scelili, přibyla jim ale další práce s údržbou podmáčených zelených ploch, které nepřinášejí žádný užitek. „Jsou však krásné,” říká majitel, kterému dělá radost, že ekosystém mlýna po letech zase funguje. „Je to můj příspěvek k zachování paměti krajiny.”
Text Radka Borovičková, foto Zdeněk Roller
Nová voda na starý mlýn
