Nerovná omítka
Pro staré omítky je charakteristické, že jejich povrch byl malebně „křivý“. Ani rohy a hrany zdí nebyly jako když střelí, ale spíš příjemně oblé.
Naši předkové přidávali do vápna přírodní barevné pigmenty, např. okrové hlinky, drcené cihly či saze
Je to dáno tím, že se omítka nestrhávala latí, ale „utahovala“ dřevěnými hladítky nebo lžící. Tím vznikl příjemně strukturovaný povrch. Omítka bývala trochu nerovná i proto, že samotné zdi nebyly rovné. Dnes jsou v nových stavbách vyžadovány rovné povrchy s ostrými hranami, a proto je tak zedníci i dělají. Chalupáři však mají o omítkách trochu jiné představy. Snaží se staré křivé zdi zachovat a nové dělat „postaru“.
Základem úspěchu je najít řemeslníka, který je ochoten nahodit nerovnou zeď takzvaně „z ruky“, bez omítníků, vodováhy a strhávání latí, takže omítka kopíruje nerovný průběh stěny, a zpracuje ji např. dřevěným hladítkem. Pod stropem udělá oblý přechod a zakulatí i všechny rohy. Toto specifické „křivé“ omítání není nekvalitní, odbytou prací, jak se někteří domnívají, ale naopak uměním.
Čím omítat?
Vápenná omítka k venkovnímu omítání by měla být čistě vápenná (dá se koupit hotová), ale dnes se doporučuje k vápnu ve formě vápenné kaše a k písku přidat i malý podíl cementu. Vápennou kaši připravíte z vápenného hydrátu rozmíchaného s vodou a necháte ji co nejdéle uležet v sudu či jámě. V písku by měla být zastoupena malá i velká zrna, čehož se dosáhne smícháním říčního a kopaného písku. Ing. arch. Jan Bárta doporučuje následující recepturu: 1 díl portlandského cementu 325 + 12 dílů vápenné kaše + 25 až 30 dílů písku.
V některých regionech patří bílý vápenný nátěr k tradiční povrchové úpravě
Před nahazováním je nutné zdivo (včetně spár) očistit, hlavně od cementových zbytků, které by dělaly v nové omítce nepěkné skvrny. Pletivo netřeba natahovat, pouze v krajním případě, kdy je zdivo velmi nesoudržné. Když už to musí být, špricujte zásadně vápennocementovou maltou, nikdy ne čistě cementovou. Prohoz musí být křížový, tj. tvoří na stěně pouze řídké krupičky, v žádném případě ne souvislou vrstvu, jinak zdivo zbytečně „zavřete“. Vápenná omítka potřebuje nejméně tři neděle „uzrát“, aby proběhly chemické reakce, které vedou k její pevnosti.
Úprava omítky
Jakou zvolit konečnou úpravu takové omítky? Ing. arch. Daniela Javorčeková radí: „Pokud se na objektu zachovala původní omítka, jednoduše ji opravte a doplňte chybějící či poškozené partie. Pokud se nezachovala, hledejte inspiraci na archivních fotografiích a také na obdobných domech v okolí. Můžete udělat fasádu hladkou s jednoduchými vystouplými prvky, jako jsou sokl, římsy a orámování otvorů. Okenní parapety mohou být omítkové nebo z mrazuvzdorných cihel (pokud nemá dům původní kamenná ostění); plechové či dlaždičkové se ke starému domu nehodí.
Některé fasády mají složitější plastickou výzdobu, kterou rozhodně stojí za to opravit v původní podobě. Profilované římsy, okenní a dveřní šambrány či ještě náročnější výzdoba jsou v současnosti při rekonstrukcích zbytečně zjednodušovány nebo i likvidovány, protože řemeslníci si s nimi nevědí rady. Dům a potažmo i tvář města či vsi to však velmi ochuzuje.
Existuje i jiný tradiční způsob úpravy fasády: jednak v ploše hrubě strukturovaná vystouplá omítka, jednak orámování nároží, otvorů, římsy a soklu – hlazená vpadlá omítka. Tato úprava je velmi jednoduchá a přitom hezká, takže stojí za to ji využít. Při správné volbě barevnosti nátěru vypadá dům přímo sametově (na hrubé plochy se často používaly poměrně tmavé, ale neagresivní odstíny např. hnědé, okrové či cihlové, zatímco hlazené plochy byly světlejší). Fasáda má i tu výhodu, že na ní není vidět každé smítko. Hrubý povrch lze vytvořit mlýnkem nebo strháváním hranou lžíce. U velmi prostých hospodářských staveb či zděných částí dřevěnic pak postačí například jednovrstvá hrubší omítka strhávaná lžící.“
TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: ZUZANA KRAJÍCOVÁ, PETR ZHOŘ, JAN PEŠTA A AUTORKA
Nerovná omítka
Nerovná omítka
