Neratov

Leží v údolí při pravém břehu Divoké Orlice, na samé hranici s Polskem. Před druhou světovou válkou byl Neratov samostatnou obcí, dnes je součástí Bartošovic v Orlických horách.

Jedna z pěkných chalup ve stráni

První písemná zmínka o vesnici, ležící v části Orlických hor zvané Bartošovická vrchovina, pochází z roku 1550. Její založení v nadmořské výšce 635 metrů je spojováno se sklárnou, která vznikla koncem 15. století na potoce Neratovci, jednom z přítoků Divoké Orlice. Z názvu potoka bylo odvozeno i dnešní jméno obce. Původně se jmenovala Bärnwald (medvědí les), neboť ke kolonizaci dosud nedotčených území Orlických hor povolávala tehdy vrchnost (Nosticové) německé obyvatelstvo.

Z místních surovin

Jak bylo obvyklé u nových sídel v hornatých a lesnatých oblastech pohraničí, má i Neratov rozvolněné údolní lánové uspořádání. Většina chalup je soustředěna podél cest nebo potoka, další jsou roztroušeny po mírných úbočích údolí. Převažuje typ podorlického domu, tedy místní dobová forma domu severovýchodního.

Klasický podorlický roubený dům s předsazeným jednoduchým štítem, jehož sklon je zjemněn námětky

Díky množství dřeva v okolních lesích se zpočátku roubily hlavně dřevěné chalupy komoro-chlévního a chlévního typu. Robustní předsazené štíty obvykle převyšují přízemní část. Jejich ostrý úhel bývá změkčen zalomením, jež vzniká připojením námětků ke krokvím. Štíty jsou většinou prkenné, jen s jednoduchým zdobením, nebo jsou vzhledem k povětrnosti kryty stupňovitým deštěním či šablonami. Výjimkou není podlomení nebo malá valbička.

Po vydání tzv. ohňových patentů Marie Terezie a Josefa II. se začalo i v Neratově stavět a přestavovat z kamene, hlavně z místní opuky. Na venkově se používal sbíraný kámen, který se původně vázal hliněnou maltou. V 19. století se však už začaly v širším měřítku používat i vápenné malty.

Stezka obchodní i poutní

Přes údolí Divoké Orlice vedla v minulosti důležitá stezka do Kladska. Z Rokytnice se vinula přes Hadinec a Vysoký Kořen dolů do Neratova, kde byl brod přes Divokou Orlici, a dál směřovala na Lichtenwalde (dnešní polská Poreba) k údolí Kladské Nisy. V červenci 1618 byla Orlice přetnuta sedmnáct metrů dlouhým dřevěným mostem, který byl zhruba o sto let později přestavěn na kamenný.

Pohled na dvacet metrů vysoký barokní poutní kostel je ze všech stran působivý...

Na počátku šedesátých let 17. století však začali nad počtem poutníků s obchodními zájmy výrazně převažovat ti, kteří mířili do dřevěného neratovského kostelíku. Byl postaven v 16. století na místě dnešní hřbitovní kaple a díky své pověsti přitahoval lidi ze širokého okolí. Rokytnický farář Christov Florian Blasius Grick totiž vyřezal pro kostel sošku Panny Marie, jíž byly přičítány četné zázraky. Tvrdilo se také, že pramen, vyvěrající na kopci nad kostelíkem, je léčivý a v obci později vznikly i malé lázně. Na počátku 18. století se prý v Neratově stalo ročně i tři sta zázraků, hlavně náhlých uzdravení. Na hlavní pouť 15. srpna přicházelo několik tisíc lidí.

Prostá svatyně takovému zájmu samozřejmě nestačila. Proto se začal v roce 1723 stavět barokní kostel Nanebevzetí panny Marie (pravděpodobně podle plánů G. B. Alliprandiho). Je netradičně orientován severo-jižně, díky čemuž vznikla nad údolím majestátní, dvacet metrů vysoká stavba. K její působivosti a věhlasu přispěl i fakt, že v poledne na Boží hod vánoční dopadají sluneční paprsky přímo na svatostánek.

Neratovské znovuzrození

Před 2. světovou válkou žilo v obci zhruba tisíc stálých obyvatel. V letech 1945 – 1946 však byla většina německého obyvatelstva odsunuta. Chalupy na čas osiřely a Neratov málem zanikl. Ale štěstí jej neopustilo. Dnes tady sice žije trvale jen několik desítek obyvatel, ale o víkendech a prázdninách se jejich počet několikanásobně zvyšuje. Do citlivě opravených chalup přijíždějí „lufťáci“, k nimž se přidávají rekreanti, kteří vyrážejí na pěší okruhy a v zimě na lyže. Mnozí se sem vracejí i díky kostelu, stojícímu na energeticky velmi silném místě. Jeho novodobá historie je ještě pohnutější než vývoj samotné obce.

Interiér chrámu je díky prosklení ve střeše okouzlující

V prvních mírových dnech roku 1945 zasáhla kostel protitanková střela, vypálená ruským vojákem. Shořela střecha, dřevěné schodiště, hodinový stroj a zvon. Na opravy bylo málo peněz a postupovaly tak zvolna, že se koncem roku 1957 zřítily i promáčené klenby. Kostel byl dvakrát navržen na demolici. První termín odvrátil požadavek památkářů přemístit odsud barokní kamenné schodiště na zámek Skalku. A na druhou demolici, plánovanou v roce 1973, naštěstí nebyly peníze.

Neratovský kostel, velmi působivý, ač z něj zbylo pouhé torzo, byl v roce 1989 zapsán na seznam státních kulturních památek. Jeho opravy financuje ministerstvo kultury ve spolupráci s farní charitou a sponzory. Kostel dostal novou střechu s proskleným sedlem, připomínajícím dobu, kdy poutníci hleděli přímo do nebes. Při konstrukci krovu zde tesař Petr Růžička uplatnil středověkou metodu vycházející z modulových kružnic. Krov podepřel ocelovými strunami, díky nimž tlak krytiny a sněhu v zimě nemůže nenarušit nosné zdivo.

Pieta při cestě lemované pěknými stylovými chalupami

Vraťme se však ještě k prvním záchranným krokům. Počátkem 90. let místní dobrovolníci ručně vyklidili z kostela hory sutin. Někteří z nich založili v roce 1993 Sdružení Neratov. To mimo jiné pečuje o lidi lehce mentálně postižené, kteří si vydělávají na živobytí v chráněných dílnách a na statku v Bartošovicích. Sdružení pro ně postavilo novou roubenku v tradičním stylu a dalších několik stavení zrekonstruovalo. Neratov, který před pár desítkami let téměř zmizel z map, je díky aktivitám Sdružení i pilným chalupářům stále krásnější.

TEXT A FOTO: MARIE RUBEŠOVÁ

Neratov