U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Neopomínejme “drobnosti”
Kategorie: Stavba | Autor: Jan Pešta
PAMÁTKA
Hodnotu a památkovou podstatu historických staveb – lidové vesnické domy nevyjímaje – netvoří jen jejich vnější podoba. Nedílně k ní patří také vnitřní dispozice, veškeré dochované stavební konstrukce a řemeslné detaily.
Staré podlahy, dveře se zárubněmi či ostěním, okna, původní dveřní a okenní závěsy a kování, tesařské či truhlářské ozdoby nosných konstrukcí (vyřezávané římsy, profilace trámů) a pozůstatky starších otopných systémů – to vše spoluvytváří jedinečného ducha každé historické stavby. V cizině bývá zcela běžné, že se do původních konstrukcí a vybavení historických staveb zasahuje při opravách jen zcela minimálně. Procházíme-li fascinujícími francouzskými či švýcarskými venkovskými městečky, všude nás obklopuje podivuhodná úcta k dílu předků. Nikomu zde nevadí, že letité vstupní dveře již notně nahlodal zub času, nebo že práh domu je poněkud prošlapaný. V Čechách bohužel takto šetrný přístup ke kulturnímu dědictví (a k životnímu prostředí vůbec) dosud nezakořenil. Zachování a restaurování původních řemeslných detailů u nás bývá spíše výjimkou než pravidlem. Tito svědkové dovednosti předchozích generací mizejí po desítkách zejména při běžných stavebních a rekonstrukčních pracech a úpravách. Důvodem nebývá ani tak špatný úmysl, jako spíše všeobecná neinformovanost a nevšímavost. Pokud autentické detaily zaniknou při nešetrné rekonstrukci či vyměníme-li je za novodobé, exaktně vyrobené, dům ztratí mnoho ze svého tradičního kouzla. Je zřejmé, že některé z těch starobylých drobností dnes již nemohou zcela plnit svou funkci, to by nás ale nemělo vést k “budovatelské” vášni nahradit vše staré novodobými prvky. Nehledě na to, že oprava starých řemeslných prvků (například dveří, vrat či oken), kterou zvládne každý zkušený truhlář, bývá často šetrnější a ekonomičtější, než pořízení nových. Určitá opotřebovanost či drobné poškození není na závadu, neboť dodávají předmětu autentický vzhled a patinu. Nechme se tedy okouzlit několika půvabnými drobnostmi a řemeslným umem našich dědů.
* * * * *
K nejatraktivnějším detailům, s nimiž se na historických objektech můžeme setkat, patří tzv. “vročení” (datace) a údaje o stavebnících. Umožní nám totiž pomyslný kontakt s generacemi našich předků. Vročení objevíme provedené ve štuku na fasádě, namalované na záklopě lomenice, případně na ostění či zárubni vstupních dveří. Někdy se datace psala také na rubovou stranu dveří či na komín v prostoru půdy. Časté je také vročení vyřezané na spodní nebo boční straně stropního trámu, často doplněné iniciálami stavebníka a tzv. “Betlémskou” kružítkovou hvězdou (Roseč na Jindřichohradecku).
Klasicistní a mladší novorenesanční dveře venkovských domů měly již většinou rámovou konstrukci, se dvěma, třemi či čtyřmi (vzácněji ivíce) výplněmi. S nimi jdou ruku v ruce i novinky kování – zapuštěné válečkové panty a zadlabané zámky, doplněné překrásnými odlévanými klikami. Náš příklad dvoukřídlých klasicistních dveří je ze severočeského domu v Kyjově na Děčínsku.
Náročně řemeslně zpracované vstupní dveře patří k velmi atraktivním, bohužel ale také mizejícím detailům. Starší dveře měly podobu jednoduché desky, z rubu zajištěné svlaky, s vnějšími páskovými závěsy. Takovéto dveře bývaly vsazeny do tesařsky zpracovaného trámkového portálku, často s nadpražní římsičkou, nebo do jednoduchého kamenného ostění. Na rustikálním vzhledu dveří se podílely také další kovářské doplňky – zejména ozdobné štítky klíčových dírek, petlice, madla a úchopy. Někdy truhláři napodobovali složitější dveře rámové s výplněmi – buď jen plošnou řezbou “zrcadel”, nebo přibytím prken, imitujících rám (jak ukazuje náš příklad vstupních dveří komory v Dřísech na Mělnicku ze druhé poloviny 18. století – vlevo je líc, vpravo rub).
Dveřní a okenní kování prošlo v minulosti velmi komplikovaným vývojem, který by sám o sobě postačil na slušnou knihu. Nejstarší dochované příklady krabicových pérových zámků na českém venkově pochází již z období pozdního středověku, až do 19. století byly ale běžnější méně náročné zámky dřevěné (dnes již unikátní). Tento fortelný předchůdce visacích zámků spetlicí je z Jindřichohradecka a pochází patrně z konce 18. či počátku 19. století.
Zajímavou drobností, dnes již velmi vzácnou, jsou nástěnné krbečky. Sloužily především k osvětlení místnosti v dobách, kdy ještě nebyly všeobecně rozšířené olejové a petrolejové lampy. Nástěnné krbečky bývají někdy architektonizované – obvyklé jsou šambrány a nástavce vymodelované buď z malty, nebo jen z hliněné mazaniny. Krbečky nalezneme vždy mezi vstupními dveřmi do světnice a topeništěm, dým z ohýnku byl odtud odváděn do černé kuchyně. Po zániku původní funkce krbečků byla většina z nich upravena na policové odkládací niky. Tento unikátně dochovaný příklad je z Drslavic na Prachaticku.
Detail řezby, zdobící střed vjezdových vrat jihočeské usedlosti z konce 19. století v Horním Bukovsku u Týna nad Vltavou. Přestože je řezba mírně poškozená a některé části již chybí, na kráse to vratům nijak neubírá.
Půvabný detail dřevěných spon, které zajišťují jednotlivé fošny svlakových dveří proti rozestupování (Varvažov na Čimelicku, kolem roku 1850).
Nejobyčejnější mříže v oknech bývají tvořeny páskem železa, šikmo naseknutým a vyhnutým (čímž vznikají ozdobné “úponky”). Nejčastěji je objevíme ve větracích otvorech hospodářských prostor – chlévů, komor či sýpek. Tento příklad z konce 19. století je z Kozárovic na Březnicku.
