U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NENÍ nepřítel
Kategorie: Víkend | Autor: Jan Rys
PŘÍRODA
Strach člověka z hadů je v podvědomí neovladatelně zakořeněn. Bojí se jich a nejsmutnější na tom je, že v panickém afektu většiny lidí bývá had odsouzen hned k smrti. Naším jediným jedovatým hadem je zmije obecná a příroda jí pro svůj život potřebuje. Sama od sebe na člověka neútočí, protože povahou to je plaché zvíře. Když je však přinucena k sebeobraně, neohroženě se brání. Jedno uštknutí obsahuje dávku jedu 3,5 mg, smrtelná dávka pro nás je teprve 15 mg. Nebezpečnost se tedy obyčejně hodně přehání, ovšem jen potud, pokud nejsme kardiaky, alergiky či malé děti, kde je okamžitá pomoc nutná. Zmije o nás ví už na vzdálenost zhruba 10 m a snaží se nenápadně klidit do úkrytu. Pokud ji přece jen překvapíme, stočí se do kruhu a z pocitu nebezpečí zvedne přední část těla esovitě vzhůru. Když ji nedráždíme, můžeme kolem ní klidně v metrové vzdálenosti bez obav projít. Zastavíme-li se a znehybníme, poznáme, jak rychle se bude chtít ztratit. Jestliže bychom jí v tom však chtěli zabránit, začne syčet, nadýmat se a dělat výpady do vzdálenosti asi 30 cm, aby nás zastrašila nebo případně kousla. Dělá to však jen z obrany a nikoli z touhy po útoku. Zmije totiž svým jedem šetří. Používá ho především k lovu a teprve pak k obraně v bezprostředním ohrožení. Takže ona není náš nepřítel, my jsme naopak nepřítel její. Zmije u nás nežijí všude, v nížinách je snad ani nenajdeme. Teprve od 300 do 2000 m nadmořské výšky ji můžeme zastihnout na slunných místech rašelinišť, křovinatých okrajů polí, lesů, pasek a kamenitých strání. Tady bývá její lovecký revír. Za hlavní potravu jí slouží zejména drobní hlodavci, které z výhodné útočné distance střelhbitě uštkne. Pak se stáhne zpět a vyčkává. Vysouváním jazyka se jen orientuje, kam úlovek zalézá. Je-li to hraboš, ten za pár vteřin ztrácí koordinovanost pohybů a během několika dalších minut hyne. Zmije ho nejprve ohledává, a pak ho od hlavy polyká. Akt trvá někdy až 15 minut, než v ní zmizí celý. Sytá zmije hned zalézá do úkrytu a vylézá jen na slunění. Svou existencí prokazuje přírodě neocenitelnou službu v boji proti populačním explozím drobných hlodavců. V místech skalnatých strání však můžeme najít hada náramně podobného zmiji a snadno ho s ní zaměnit. Je to užovka hladká . Není to jedovatý plaz, není nebezpečný, ale v ohrožení je stejně kousavý. Tato užovka i zmije mívají svá zbarvení a kresbu tak variabilní, že je mnohdy až neuvěřitelně podobná. Na pohled zkušeným okem se však dají od sebe rozpoznat. Zmije má vzhled pokožky vždy typicky sametový. Samci jsou obvykle šedí, s černošedým klikatým pruhem na hřbetě. Samice je spíš hnědá, s méně výraznou hnědočernou klikyhákovou kresbou na zádech. Zmiji také zřetelně odstupuje hlava od těla a oko má zřítelnici kolmě podélnou. Užovka hladká má naopak už na první pohled kůži lesklou, s málo zřetelným oddělením hlavy od těla. Celkové zbarvení nebývá pravidelné, ale objevuje se v nejrůznějších odstínech šedé až do červenavě hnědé. Přes oko se táhne temný pruh ve stejné barvě jako podkovitá korunka na temeni hlavy. Zřítelnice oka je vždy pravidelně kruhová. Závěrem bych chtěl říci, že vzdor nelásce k těmto tvorům by je měl člověk hájit pro jejich nenahraditelnost v přírodě. To uděláme nejlépe tím, když si jich vůbec nebudeme všímat. A oni nám tu nevšímavost oplatí. Příroda z toho bude mít navíc užitek.
