Nejkrásnější je jaro, když všechno kvete
V bezprostřední blízkosti chalupy jsou záhony samý květ. Jak se od ní vzdalujete, přibývá partií s lučním porostem. Vždy tomu tak nebylo.
Chalupa byla bez zahrady a ještě ke všemu se tudy prohnala voda krátce poté, co Martina a Petr stavení před čtrnácti lety koupili. Přívalová voda stékala po kopci dolů a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. I když chalupa stojí v horní části stráně, při každém dešti bylo její okolí plné bláta. Předchozí vlastník se snažil pozemek upravit, což znamenalo, že všechno až na jeden rododendron vykácel a na zem nechal nasypat štěrk. Pak měla firma položit drenáže, ale udělala je nekvalitně. Prakticky nic se nezměnilo, a tak se rozhodl chalupu prodat.
Nejprve chalupa, pak zahrada
Martina a Petr stavení kupovali v únoru a na jaře se dali do práce. Nejprve se vrhli na chalupu, aby měli kde bydlet, s čímž samozřejmě souviselo odvodnění pozemku. Pozemek má jílovité nevsákavé podloží, drenáže tedy byly nutné. Několik let se tady chodilo v holínkách, nezpevněná rozbahněná zem po dešti přímo čvachtala. Až o několik let později majitelé položili kolem domu kamenné chodníky.
„Kolikrát jsme se pohádali, protože Martina hned zakládala záhony, přitom tady bylo staveniště. Museli jsme se zasazeným rostlinám vyhýbat. Ale měla pravdu, protože když jsme se stěhovali, tak všechno bylo už vzrostlé,“ uznává Petr.
Majitelé si poradili i s terénem. Aby svah alespoň trochu srovnali, vybudovali tři terasy. Ta horní je na úrovni chalupy, pod ní stojí na rovinatém trávníku zastřešená letní kuchyně a nejspodnější je věnovaná zelenině. Je tu dost místa i na technické stavbičky, jako je nádrž na dešťovou vodu. Terasy propojené schody nebo nášlapnými kameny od sebe oddělují pruhy s keři a květinami.
Nepředstavujte si terasy jako pravidelné kusy pozemku. Zatímco před chalupou vyrovnává stupeň skalka, za pergolou jde terén do oblouku a podél stodoly je svah. Všechny jsou osázené a topí se v jedinečných barvách květů, které se prolínají. Na konci chalupy, kde končí první terasa, je malebný plaňkový plot s hrníčky skoro na každé plaňce. Před ním jsou v trávě usazena korýtka a další nádoby, v nichž bují další zeleň.
V průjezdné stodole má Martina pracovní stůl na přesazování, složenou zeminu, květináče a nářadí. Nejrůznější květináče, truhlíky a nádoby dokázala zaplnit muškáty a dalšími rostlinkami a hustě je naskládat na sokl kolem celé chalupy.
Vrcholné období
Nejkrásněji tu je na přelomu jara a léta, když vše kvete. Martina všechny rostliny zná jménem. „V chodníčku jsou úrazník šídlolistý, mateřídouška a lobelka drobná. Všechny jsou pochozí,“ informuje. „V truhlících mám minikopretinku a tabáčky, ty zatím nekvetou. Ty žluté jsou mekardonie,“ ukazuje kamsi k truhlíkům. „Mavuň, kosatce, kopretina šarlatová, hlaváček, kuklík, kosmatec, sluncovka, lupina,“ dívá se do záhonů a vyjmenovává rostliny jako na běžícím pásu. „V rabátku je asfodelka s pivoňkou a žlutým javorem dlanitolistým, v záhonu pod pergolou rostou levandule, vrbina, stračka, kejklířka, trávnička, kokarda, kruhovník, kamejka, pupalka, kociánek, popelivky, mechovce, dvojostnice…“ Než si stačím zapsat všechny názvy, zarazím se nad krásou keře, jenž je obsypán květy a obloukovitě se kloní k zemi. „To je kolkvície,“ směje se zahradnice a vede mě k zeleninové zahrádce. „Zatím tady mám papriky ve fóliovníku na zip. Moc dlouho nevydržel, asi dva měsíce,“ krčí rameny. „Ale paprikám to stačí, nemají rády průvan. A pěstuju rajčata v kyblících. Taky se tady chystáme vybudovat koupací jezírko. Přílivu studeného vzduchu zdola by měl bránit skleník,“ nastiňuje mi svou vizi.
Pod pergolou
Nejhezčí pohled po okolním zvlněném terénu je z prostřední terasy, kde vyrostla pergola s letní kuchyní. Kuchyňskou linku s grilem, varnou deskou a dřezem ani nevnímáte, protože dvířka skříněk jsou nenápadná.
Protože Martina má domácího mazlíčka, papouška mníška šedého, tak ho vezme s sebou ven. „Papoušek hlásí každého cizince, je lepší než pes. Leonek je můj miláček, umí mluvit i odpovídat. Kvůli němu nemůžeme nikam odjet. Zatímco ostatní zvířata někdo nakrmí, tak papouška ne, každého cizího poklová,“ říká láskyplně naše hositelka.
Text: Martina Lžičařová
Foto: Jaroslav Hejzlar