Návrat k hlíně

Jsou tradiční a přitom moderní. Dokážou vrátit starým domům atmosféru. Řeč je o hliněných omítkách.

V některých případech vyžaduje hliněná omítka nanášení na podklad z rohoží

Pustit se do práce s hliněnými omítkami neznamená, že musíte začít kopat jámu a pracně mísit jíl s nasekanou slámou. Vzrůstající poptávka po ekologických stavebních materiálech inspirovala celou řadu výrobců, takže zájemci o hliněné omítky mohou vybírat z množství připravených směsí. S těmi se pracuje podobně jako s běžnými omítkami. Ředí se v předepsaném poměru s vodou, zpracovávají se v míchačce či ručním míchadlem a nanášejí se na stěnu pomocí zednické lžíce a hladítka. Oproti standardním vápenocementovým omítkovým směsím však vyžadují specifické postupy a nejsou vhodné na každý podklad. Pojďme si však nejprve shrnout, proč vůbec o hliněných omítkách přemýšlet.

Dýchá s interiérem

Omítání směsí hlíny a řezanky je prastarý, po staletí vyzkoušený a osvědčený postup, stejně jako stavění z hliněných cihel, takzvaných kotovic. I když byla původně hlína volena jako stavební materiál především proto, že byla nejlevnější a nejdostupnější, měla celou řadu přirozených výhod, které platí a přetrvávají dodnes. V současné době z ní však tyto výhody paradoxně dělají spíše exkluzivní stavební materiál, jehož použití může náklady na stavbu či rekonstrukci výrazně zvednout. V každém případě jsou hliněné omítky přírodním materiálem, který dokáže ovlivnit příznivé působení interiéru na lidský organizmus. Jsou jednoduše zdravé, udržují přirozené mikroklima s vyrovnanou vlhkostí, pohlcují pachy a podle některých výzkumů dokážou výrazně omezit například nemoci z nachlazení. Vyhovují alergikům a astmatikům a spekuluje se i o tom, že struktura a barva hlínou omítnutých zdí může příznivě působit na lidskou psychiku.

Venkovní hliněná omítka může být hladká, ale rovněž na ní lze vytvoři zajímavou strukturu pomocí speciálních hladítek

Hliněné stavby bez problémů absorbují vysoký obsah vzdušné vlhkosti například z koupelny či kuchyně a poté vodní páru pozvolna uvolňují zpět do interiéru. Právě v tom je tajemství jejich schopnosti navodit příznivé mikroklima. Vytvářejí povrch stěn, který filtruje prach, absorbuje škodlivé látky, upravuje teplotu, dokonce přispívá k schopnosti stěny akumulovat teplo. To vše přispívá k dojmu zabydlenosti.

Příznivci ekologického stavění oceňují možnost výroby hliněných omítek z lokálních surovin, a tím pádem nižší podíl energie, vynaložené na jejich výrobu a dopravu. Lze je rovněž recyklovat. K nesporným výhodám patří i to, že práci s nimi zvládne po krátkém zaučení každý zručný kutil. Aby hliněná omítka všem těmto schopnostem dostála, musí být její vrstva silná alespoň 25 milimetrů.

Hlína, písek, řezanka

Hliněná omítka je tvořena směsí jílovité zeminy s pískem. Do směsi se pak může přidávat řezaná sláma nebo konopí. Písek tvoří v omítce plnivo a zabraňuje smršťování hlíny, sláma či konopí pak vytvářejí jakousi kostru omítky a zabraňují tvorbě trhlin. Jemnou hliněnou omítkovou směs je možné dobarvit přírodními pigmenty, případně přetřít barvami. Pracovat lze i se samotnými přirozenými barevnými odstíny různých typů hlíny.

Úpravou hlazením či filcováním lze dosáhnout téměř dokonale hladkého povrchu

Tak jako běžné omítky se i hliněné dělí na hrubé a jemné. Hrubá omítka je vhodná tam, kde je potřeba nanést tenčí vrstvu.

Hrubá hliněná omítka s konopnou či slámovou řezankou se používá pro nanášení na nestabilní podklady (rákosová rohož či dřevěný kotvicí rošt). Délka vláken řezanky je uzpůsobena tak, aby vlákna pronikla skrze rákosovou rohož. Různá délka vláken přispívá k větší soudržnosti omítky. Tato omítka také obvykle obsahuje o deset procent více jílu, takže lépe ukládá vlhkost a akumuluje teplo. Jemná hliněná omítka je určena k vnitřnímu použití. Tvoří ji hlína s příměsí písku a může tvořit i konečný dekorativní povrch stěny bez jakýchkoli dalších úprav. Nebo může být probarvena pigmentem. Její povrch se dotváří filcováním nebo hlazením.

Jak s omítkami pracovat

Předem připravené suché směsi na přípravu hliněných omítek se promíchají s vodou. Můžete ji nanést na zdrsněný podklad pokrytý nátěrem z řídké hlíny stejným způsobem jako jinou omítku nebo dokonce strojově (stříkáním). Podkladem může být i juta nebo třtina či jiná rákosová rohož.

Nanášení se provádí ručně (zednickou lžící) do připravených stavovacích lišt. Zahlazujeme dřevěným či kovovým hladítkem. Příliš rychlé vysychání může zapříčinit vznik větších trhlin, proto dbejte nejen na dobré provlhčení podkladu, ale i pomalé vysychání. Jemnou omítku doporučují výrobci nanášet ve dvou vrstvách. Po zavadnutí se finální vrstva hliněné omítky vyhladí kovovým či molitanovým hladítkem.

Hliněnou omítku můžete ponechat bez povrchové úpravy. Pokud se však rozhodnete pro nátěr, doporučuje se používat nátěry vápenné nebo kaseinové. Pro zájemce o přímý kontakt s hliněnými stěnami bez další povrchové úpravy jsou vhodné omítky z řady Picas ART. Jejich konečný povrch se dotváří technikou filcování, kde na povrch vystoupí jemný písek nebo technikou zahlazování, při kterém dochází k zatlačování zrnek jemného písku do omítky a na povrch vystoupí hliněné částice. Tyto omítky se vyrábějí z čistě přírodních barevných jílů bez přídavku pigmentu. Základní řada je tvořena sérií sedmi barev (bílá, žlutá, starorůžová, červená, zelená, modrá, hnědá). Barvy lze mezi sebou libovolně míchat a vytvářet tak nespočetné množství barevných variací.

www.rigi.cz, www.hlinenydum.cz, www.claygar.cz

TEXT: RICHARD GURYČA
FOTO: IVAN POLTAVEC A ARCHIV FIREM

Návrat k hlíně