U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NAUČME SE ŽÍT s šelmami
Kategorie: Aktuálně | Autor: Čestmír Klos redaktor časopisu Týden
Aby se návraty k přírodě nekřížily
Nejeden chalupář si již naplnil svůj sen – zaklapnout dveře za městským bytem a žít natrvalo v kontaktu spřírodou. Od toho je již jen krůček k nápadu zaplnit prostředí chalupy či zemědělské usedlosti domácími zvířaty. Pro většinu z nás jsou to víc domácí mazlíčci než pouhá užitečná zvířata, která dávají mléko, vlnu nebo vejce. A ne všichni dokáží své miláčky sníst, přestože je za tím účelem začali chovat. O to víc bychom pak oplakali, kdyby nám naši jedinou ovečku strhl vlk či rys.
Jenže predátoři k naší přírodě patří. Předkové se dopustili vážné chyby, když všechny velké šelmy vystříleli. Člověk se hrdě domníval, že zde bude lepším hospodářem, ale léta bez šelem dokázala, že to není pravda. Zatímco šelmy loví ty nejslabší kusy, lidská pýcha žene lovce za těmi nejkrásnějšími trofejemi. A tak člověk, aniž to chtěl, velmi nepříznivě zasáhl do přirozeného výběru lovných druhů a narůstá rozpor mezi lesním a mysliveckým hospodářstvím. Nedá se říct, že by se ochranou čtyř pěti zatoulaných beskydských vlků a zejména opětovným vysazením rysů do nejcennějších koutů přírody tento vztah uklidnil. Ba naopak. Rysi u nás nalézají svou přirozenou niku a z lesnatého prostředí Šumavy, kde bylo umělé rysí znovuosídlení nejúspěšnější, se sami od sebe začínají šířit do zalidněného podhůří. Omezovaní si tentokrát připadají myslivci. Mnozí z nich spatřují ve skrytě žijící šelmě nepřítele. A tak několik rysů už ze svých lovišť beze stopy zmizelo. Veřejně se mluví o pytláctví. Nikomu však nikdo nic neprokázal. Dva velcí konkurenti – rys a myslivec – se na svých loveckých stezkách potkávají beze svědků. Navštíví-li však velká šelma chovatele, o smutné důkazy nebývá nouze. Až dosud byl majitel zahubených ovcí či koz bezmocný. K vzniklé škodě se nikdo neznal, pojistit se proti útoku šelem u nás nejde. A tak poškození chovatelé bezděčně podporovali lovce, kteří vzali “spravedlnost” do svých rukou. Vlčími útoky zruinovaní beskydští ovčáci dokonce vypsali na hlavu uloveného vlka odměnu 55 tisíc korun a nic je neznepokojovalo, že lovce vyzývají k nezákonné činnosti. A zatímco myslivci seděli u újedí, ovčáci sami zbudovali důmyslnou past. Tím informace sdělované v zoufalé euforii, která ovládla ovčáky po utrpěné ztrátě, končí. Jak dopadlo tažení proti vlkům, se veřejnost neměla šanci dozvědět. Do jaké přírody se však chceme navracet? Do lidmi čím dál víc sešněrované nebo do takové, která co nejvíce zachovává přirozené procesy? Jeli pobyt blízko přírody milý a nechceme-li se podílet na její devastaci, měli bychom vzít existenci velkých šelem na milost a naučit se s nimi žít. Pro chovatele to znamená svá domácí zvířata proti návštěvě vlka či rysa lépe zabezpečit. Ovečka přes noc ponechaná na pastvě je špatnou vizitkou hospodáře a nehlídané pasoucí se stádo trestuhodnou nedbalostí. Stane-li se něco kozám či ovcím, může si za to sám majitel. Jinak tomu bude, když si svá stáda před šelmami zabezpečíme. Když lovecký pud přesto přiměje predátora překonat překážky – uhradí všechny škody stát. Předepisuje to nový zákon o náhradě škod, způsobených zvláště chráněnými živočichy.
Nevěřme na Karkulku
Na samovolný návrat vlka do Beskyd před pěti lety nebyl nikdo připraven. Horalé již ztratili po generace předávanou zkušenost, ovčáci přestali chránit stáda, veřejnost propadla nepodloženému strachu. Nejvíc se lidé báli o své děti. A v té chvíli vstoupil do hry ředitel Středního odborného učiliště lesnického v Bílé ing. Olšák. Z místních kronik si vypsal srdceryvné příběhy dětí napadených vlky a tyto “historické důkazy o útocích vlků na lidi” vylepoval po autobusových zastávkách. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Zoufalé matky začaly podporovat myslivce v jejich snahách o utracení vlků. S Olšákovým článkem nazvaným Zkušení myslivci mají obavy z útoků vlků na malé děti polemizoval ochranář z Hnutí Duha MVDr. Jaromír Bláha. Na rozdíl od kronik, kde jsou popisovány i příběhy dětí “rozdrásaných krvežíznivým hejkalem, vlkodlakem i čarodějnicí” pátral po serióznějších pramenech a nenašel jediný prokázaný případ, kdy vlk zabil člověka. “Na vlky je sváděna celá řada mrtvých,” píše v ochranářském časopise Sedmá generace Bláha. “Při prokazování příčin úmrtí exaktními metodami se však vždy zjistí, že vlci smrt daného člověka nezpůsobili,” uvádí Bláha. Protože dříve lidé neměli možnost vědecky ověřit pravou příčinu úmrtí, ústním sdělením se taková neštěstí začala připisovat nadpřirozeným silám – nebo vlkům. Bláha se obrátil na mezinárodní zdroje a zjistil, že ani v zemích, kde vlci dosud žijí ve velkých počtech, není z poslední doby zaznamenán jediný případ, kdy by vlk napadl člověka. A s vlčími zuby se v minulosti setkali jen ovčáci, kteří se snažili holýma rukama před vlky uchránit své stádo. Kvůli vlkům se nemusíme bát chodit do lesa, protože je jich tak málo a chovají se tak skrytě, že bez doprovodu zkušeného stopaře je většinou nemáme šanci vidět. Desateronásobně do platí o rysovi. Ani myslivci, kteří jsou v lese denně, se nemusejí s plachým rysem vůbec setkat. Potýkají se však se škodami, které rys zanechává zejména na srnčí zvěři. A tak nový zákon má úkol chránit na dvě strany: jednak chovatele a zemědělce, ale taky zahrádkáře a chalupáře před škodami, způsobenými zvláště chráněnými živočichy – a jednak živočichy samé před neregulovaným vybíjením.
Sedm chráněných
Na rozdíl od lidí si zvířata před zákonem nejsou rovna. A zejména jimi způsobené škody ne. Upytlačí-li vám kuře liška, nedostanete nic. Je to tvor, jejichž stavy jsou běžně regulovány odstřelem. Jestliže vám kurník pobourá mladičký rys (dospělý by si ho ani nevšiml), vznikne nárok na zaplacení škody. Protože rys má z tohoto zákona privilegia. Po velkých diskusích bylo do zákona zařazeno jen sedm druhů zvláště chráněných živočichů – vedle vlka a rysa ostrovida imedvěd hnědý, z vodních šelem pak vydra říční. Rybářům je stát ochoten hradit ještě škody způsobené hnízdícími kormorány velkými a majitelům porostů kolem vodních toků i stromy, pokácené bobry evropskými. A také bobří polní pych. Výčet uzavírá republikou občas putující obrovský kopytnatec los evropský. Ze sedmi uvedených druhů u nás žije nejvíc vyder, asi 600 až 700 kusů, a osídlují asi 28 % území ČR. Každá z nich sežere jeden kilogram ryb denně, takže celková ztráta se předpokládá na 8,5 milionu korun. Rysů bylo na Šumavu v letech 1982-89 vysazeno sedmnáct a od té doby se jejich počet zpětinásobil. V Jeseníkách a v osamocené enklávě Javořické vrchoviny se naopak počty rysů ztenčily. Přes Beskydy se přirozenou cestou pozvolna šíří karpatští rysové. Suma sumárum maximálně 150 jedinců. Navzdory všem předpokladům se počty rysů u nás nezvyšují. Ročně strhnou 11 ovcí, 1 kozu, 1 až 2 kusy skotu, sem tam králíka – celkem za 1,5 milionu korun. Na škody způsobené vlky, kolem kterých proběhla ostrá zastrašující kampaň, si stát po vyhodnocení případů vyhradil pouhých sto tisíc korun. Jejich počty jsou mizivé, prokázané škody rovněž. Ani medvědi u nás žádnému člověku neublížili. V Beskydech a Jeseníkách je spočítáme na prstech jedné ruky a očekávaná škoda nepřesáhne sto tisíc korun ročně. Rovněž bobří stavby vám musejí být jen k užitku, protože stát kupodivu hradí jen škody na porostech. Zato je ochoten třem stům českých bobrů zaplatit jídelníček (0,5 milionu korun), když jim nestačí jen mladé listnáče a vydají se třeba na kukuřici v okolí řeky. Asi třiceti zatoulaným losům, kteří se živí vrcholky menších stromů, stačí na zaplacení celoroční stravy sto tisíc.
Jakou cenu má lidský život
Podle zmíněného zákona směšně nízkou. Naštěstí, jak jsme se na příkladech snažili ukázat, je riziko usmrcení člověka volně žijícími zvláště chráněnými zvířaty velmi malé. Kdyby se nedejbože stalo, že přesto způsobí smrt, pozůstalí, k nimž měl zesnulý vyživovací povinnost, dostanou pouhých 25 tisíc korun. A to poslanci při projednávání zákona částku skoro dvojnásobně zvýšili! Kdyby pozůstalým bylo nezaopatřené dítě, stát by mu vyplatil 50 tisíc. Člověk zkrátka nemá tržní cenu a stát, když jde o “obyčejného člověka”, je tradičně skoupý. Jestliže vás některé zvíře z vyjmenovaných druhů zraní, máte nárok na úhradu léčení, na bolestné i na dávku za snížení společenského uplatnění. Ale máte smůlu, jste-li myslivec, který se snaží dotyčné zvíře ulovit: zraněný myslivec nedostane nic. Byl zraněn při výkonu povolání a na to jsou jiné předpisy. U domácích zvířat na rozdíl od lidí jsou tržní ceny známy, a tak i náhrady škody za šelmou utracená zvířata budou reálnější. Majitel musí prokázat, že řádně zabezpečil jejich ochranu. Skot, koně, osli, ovce, kozy nebo prasata musejí být v době napadení šelmou ve stáji nebo v elektrickém ohradníku. Pasou-li se volně, musí být pod přímým dohledem pastevce nebo silného pasteveckého psa. Kdyby při obraně pes zahynul, mohl by majitel nárokovat i odškodnění za cvičeného psa. Na volně pobíhající drůbež se ochrana nevztahuje. V kurníku či jiném oploceném objektu však za vás hlídá i stát, nárok na odškodné získáte i za usmrcené králíky v kotcích a medvědem vybrané včely z úlů.
Kauza kormoráni
Donedávna byli na pokraji vyhubení, ale především díky vzrůstajícímu biologickému znečištění okrajových moří neuvěřitelně rychle zvětšují své stavy, takže se při svém tahu mohou stát i pro velký rybník pohromou. V mraku tažných kormoránů se však ztrácejí ti domácí, co u nás hnízdí: pouhých 70 párů na Třeboňsku a 146 párů na Jižní Moravě. Ti jsou především předmětem ochrany a škody jimi způsobené hradí stát – 170 kg ryb na každý pár a jeho děti, celkem jsou rezervovány 2 miliony korun. Každá ptačí rodina spotřebuje značné množství ryb, a tak rybáři proti nim odedávna pořádají tažení. Kormoráni kvůli tomu nebyli schopni zahnízdit a dopadli stejně jako rys, vlk či medvěd – úplné vyhubení. A mezi rybáři se začalo tradovat mylné tvrzení, že kormorán u nás není původní druh. O to jde i tomuto zákonu tento mylný stav zlomit. Aby se navzdory své žravosti stali kormoráni i u nás přirozeným druhem. I proto se na škody způsobené kormorány na tahu úhrada nevztahuje. Ale přestože se ani oni nesmějí střílet, je na majiteli rybníka, jakým způsobem si zajistí plašení, aby čelil závratným škodám. Také vydry dokáží vyplenit chovný rybníček, ale prý si za to mohou lidé sami – na jedné straně potoky a říčky bez ryb, na druhé straně hojnosti v rybníce s intenzivním chovem kaprů. Která vydra by dokázala odmítnout takovou nabídku?
V Beskydech jako v Yellowstonu?
Sžít se se “žravou přírodou” bude pro mnohé z nás velmi krušné, ale životně nezbytné. Bez uchování rozmanitosti přírody by i lidé časem vyhynuli. My, chalupáři, ze všech nejdřív. I v bájném Yellowstonu, prvním národním parku světa, překvapivě nyní měli starosti a trvalo, než se tu znovu objevili vlci. Jistý McKittrick se s tím ne a ne smířit a jednoho z nich zastřelil. Vyneslo mu to půl roku vězení a dočasnou ztrátu loveckého lístku. A znovu se také rozmáhají železa. Na Benešovsku byla před časem jedna nalezena i s nohou, kterou si vydra sama raději ukousla, než aby zůstala uvězněna.
