U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NAŠE ZNAMENÍ v krajině
Kategorie: Nakonec | Autor: Josef Duben
Krajinu lidé od nepaměti vždycky brali jako prostor k životu a jako takovou se ji snažili něčím ozvláštnit. I dnes ji vnímáme jako kulisu pro svůj život. Především nás z ní oslovuje malebnost, kterou dotvářejí rázovité stavby, hrady, zámky, kostelní věže. Jsou to ale třeba i jen takové méně nápadné stavbičky, kolem kterých musíme bezprostředně jít, abychom je vůbec viděli. Jedná se o drobné, takzvané sakrální památky, boží muka, kříže, smírčí kříže. Nutí obyvatele i pouhého náhodného turistu k zamyšlení, k přemýšlení o duševních pochodech našich předků a k úvahám o jejich duchovním životě. Pokleslé období našich dějin, kdy církevní artefakty v krajině byly chápány jako připomínka toho, čeho jsme se chtěli zbavit, distancovat se od toho, co bylo, už doufejme pominulo. Začínáme si považovat všeho, co kdysi vyrostlo byť z důvodů, které nám dnes už třeba tolik neříkají, ale přesto nás oslovují. Leckde v naší republice vznikají aktivity, které se snaží tyto drobné stavby mapovat, dokumentovat, opravovat a na doložených místech dokonce zřizovat repliky starých. Namátkou mohu jmenovat Správu CHKO Broumovsko, kde například obnovují historické cesty. Slavnostní otevření Křinické cesty z Broumova do Křinic, na které je řada unikátních barokních soch, provázela velká sláva. Nelze se nezmínit o činnosti Nezávislé památkové unie, která vydává časopis Dědictví koruny české a též podporuje inventarizaci a opravy památek. Podobně zaměřený je i Klub za starý Bruntál. Do takovéhoto snažení však vstupují i jednotlivci, nadšenci a dobrovolníci, jimž není lhostejná krajina, ve které žijí. Chci se zmínit o dvou příkladech z kraje v okolí Žebráka na Berounsku. Tato končina, na první pohled nenápadná a na památky zmíněného typu poměrně chudá, však není zdaleka mrtvá, jak by se mohlo zdát. U silnice mezi Praskolesy a Chlustinou stál na kamenném soklu křížek. Před časem jej někdo přerazil. Dnes vedle něj stojí na betonovém podstavci nový betonový tradiční kříž s Kristovým tělem. Zhotovil jej Stanislav Sokol z Pras-koles se svým otcem. Na vršku nad blízkou Chlustinou, na dohled od dálnice na Plzeň, stál vedle billboardu propagujícího minerálku Mattoni dřevěný kříž v místě, kde se říkalo “u ručičky”. Proč zrovna tento název, už nikdo neví. Kdosi však kříž podřízl. Dnes, na vhodnějším místě, na betonovém podstavci je od počátku května ukotvený kříž s nově vymalovaným Kristem na původním plechu. Pan Josef Macháček ze Žebráka vyřídil bez problémů všechny náležitosti se starostou Chlustiny, kříž osadil a dal do původního stavu. Akademický malíř Roman Trabura, který s rodinou v Praskolesích žije, si s malbou dobře poradil a dozvěděli jsme se, že to pro něho nová práce nebyla, protože podobnou už dělal v Beskydech, odkud pochází. Česká krajina je rozmanitá, člověk při pobytu v ní pociťuje jakousi blíže neidentifikovatelnou domáckost, kterou dotvářejí stopy člověka. Právě na krajině je půvabné, že bychom ji sice rádi vnímali jako něco neměnného, člověka přesahujícího, až posvátného, ale přitom si uvědomujeme, že s tou neměnností lze stále něco dělat. Díla lidských rukou dotvářejí toho tolik obdivovaného ducha místa – genia loci. Duch kraje, duch země je to, o co různými způsoby a možná i trochu neuvědoměle usilují zemědělci, nadšenci z venkova, ale i z měst. Je dobře, že dnes konečně začíná být krajina, zejména ta venkovská, chápána jako krásné místo k žití. Nikoli jen k využití, jak tomu bylo donedávna.
