Naše třetí dítě
Majitelé o chalupě mluví jako o svém třetím dítěti. Je to ale nejnáročnější „dítě“, zatímco předchozí dvě, Jiří a Irena, už vylétly z hnízda, toto je stále zaměstnává. Chalupaření je oba ale ohromně baví.
Jolana a Petr bydlí v Brně. Deset let po svatbě, psal se rok 1999 a měli malé děti, se rozhodli pro koupi chalupy. Obrátili se tedy na realitní kanceláře. Vybírali v lokalitě na severozápad od Brna, na Tišnovsku. Ukázalo se ovšem, že tam jsou rekreační objekty moc drahé. Skončily tedy dál od svého bydliště, téměř na Malé Hané. Jejich chalupou se stal šedý dům s eternitem na střeše, který byl již 10 let opuštěný.
Na stavu domu a pozemku se podepsal fakt, že tady dlouho chyběli majitelé. „Zahrada byla džungle zarostlá kopřivami a nálety a v ní zůstávala jen torza plotu, zbytky včelína a kadibudka. Našim dětem to ale nevadilo, sedly si někam pod lopuch a na hraní jim stačily žížaly,“ směje se Jolana. „Byli jsme mladí, a tak nám nevadila absence vody, plynu a kanalizace. Začali jsme tím, že jsme vynášeli harampádí po předchozích obyvatelích a plnili kontejnery. Výsledek nebyl vidět,“ doplňuje Petr.
Přespali po deseti letech
Zůstává rozum stát, když se dozvíte, že novopečení vlastníci tu poprvé přespali až po deseti letech. Vždy se na noc vraceli domů, přitom všechny ty roky nemovitost opravovali a zahradu kultivovali. „Nedalo se to,“ míní Petr. „Začínali jsme zahradou, řezali nálety a ve stavení postupovali pomalu, protože jsme byli finančně limitováni.“ Mezitím poznávali nové prostředí a také dům. Byl postaven z opuky, která byla jen slepovaná hlínou, a bez základů, trpěl proto nadměrnou zemní vlhkostí. Dole byly dvě místnosti a pod střechou byla klasická půda se senem. Navíc se rozhodli realizovat Jolanin plán a přistavět k chalupě jedno křídlo. Stavěli ho na kamenných základech z dutých cihel. Když odjížděli domů, uzavírali vznikající objekt okenicemi.
Odvlhčení se radikálně řešilo u přístavby, kde se budovaly nové podlahy. „Koupili jsme technologii s odvětrávacím systémem a sami jsme ji instalovali.“ Ve staré chalupě museli kvůli vlhkosti investovat do injektáží.
Kolmá přístavba čekala na propojení s domem 10 let, do prostoru z ní zatím trčely trámy. Měla v jiné výšce podlahu i střechu… „Jednou zdejší stavitel, pan Toman, zavolal, že potřebuje zaměstnat své lidi, a když jsem přijel, střecha už chyběla,“ rekapituluje Petr. „Ani jsme se na to nestačili psychicky nachystat,“ sděluje Jolana. Jakmile se shodila stará krytina, betonoval se věnec a dorovnávaly se kamenné stěny cihlami. Střecha není plynulá, v jednom tahu, když se zadíváte, poznáte na jednotlivých úrovních, kde je původní stavba, kde je nová a kde bývaly chlévy.
Chyby zamrzí
Když bylo stavení konečně pod střechou, mohly se dělat omítky a činčat dvorek. „Každý zahradní architekt by navrhl záhony do oblouku, chtěla jsem je jinak,“ uvažuje Jolana a seznamuje nás se svou vizí. „Rozhodla jsem se členit svažitý dvorek dvěma stupni se zídkami. Pozvali jsme si bagřík, který upravil terén, nakoupili jsme betonové cihly s patinou a začali stavět.“ K postaveným zídkám se však museli vrátit, protože cihly zčernaly. Prodejce jim neřekl, že se musí penetrovat. A tak chalupáři nastoupili s ocelovými kartáči, zídky očistili a pak ošetřili penetračním nátěrem.
O tom, že nikdo učený z nebe nespadl, by Jolana a Petr mohli vyprávět. Zídky byly jen jednou z epizod. V dalším životě by už všechno věděli, ale tentokrát se často museli rozhodovat ihned a častokrát se mýlili a znovu dělali a nakupovali to, co mysleli, že už mají vyřešené. A když nechybovali oni, tak museli napravovat přešlapy najatých firem. Například poprvé jim špatně usadili koupenou žumpu. Ta se má nejdříve do třetiny napustit vodou a pak zasypat zeminou. Tady ji nenaplnili a zbortila se. Musela ven. Opravenou pak usazovala už jiná firma.
Zvláštní kapitolou se stal nepovedený nákup dřeva na podlahu. Jolana snila o dřevěných podlahách v interiéru. Objednala tedy výhodně dubová prkna. Jakmile prkna přišla, řemeslníci řekli, že to není dub, ale jasan, a že to je odpad. Reklamace nebyla možná, pán, který dřevo prodával, zmizel. „Nakonec jsem z těch odpadových prken nechala udělat nábytek. Zeptáte-li se tedy na originální kusy nábytku, poličky, skříňky, stolky, tak jsou z jasanu!“
Moderní interiér
Interiér je zařízen moderně, střídmě, ale tu a tam ho zdobí překvapivé detaily, třeba pracovní desky v kuchyni, které tvoří mozaika z dlaždic, nebo porcelánové úchytky na skříňkách. Jsou tu i milé maličkosti, které vyráběly Jolana nebo její dcera, například háčkovaný kozlík na jídelním stole nebo pytlíky s pískem coby zarážky do oken.
Zhruba po dvaceti letech, předloni, nechali celou střechu sundat, protože se pod ní zabydlely kuny. „Kuny skalní jsou tady přemnožené, celé podkroví pročuraly a polystyren prokousaly. Nic nepomáhalo. Zkoušeli jsme elektronické plašiče i hlasité rádio. Nechali jsme proto všude pod střešní krytinu dát drátěné pletivo a také podkroví nově zaizolovat,“ doufá v lepší zítřky Jolana.
Nejškaredší domek na vsi
Dnes byste nepoznali, co bylo staré a co je nově postaveno. Chalupa i přístavba mají stejnou omítku, ve střeše stejné vikýře, obě stavby lemuje zápraží se sloupy (namalovala a vymyslela je Jolana). Až později se od sousedů dozvěděli, že jejich stavení bývalo tím nejškaredším domkem ze vsi. „My však viděli jeho potencionál a pozemek se nám zdál zajímavý. Měl větší cenu než dům, který stavebně nestál za nic. Jolana dokázala odhadnout, co by se tu dalo udělat,“ chválí nezlomnost své ženy Petr, který přiznává, že se občas těšil na pondělí, až bude muset do zaměstnání.
Jolana říká, že je šetrná, „taková spořivá“. Nápady však hýří. Křesla donesli od popelnic a nechali nově potáhnout, zábradlí v patře zakoupila na Aukru a pak dala opískovat a natřít, navrhla koupelnu s luxfery, aby ji prosvětlila, natřela židle k jídelnímu stolu… Jeden čas dokonce pletla svetry a prodávala je přes internet, až jí z toho bolely ruce. Dnes se baví dřevěnými miniaturkami, šperky a svícny, které vyřezává lupénkovou pilkou. Musí pořád něco dělat. Svůj koutek má v podkroví anebo si sedne na zahradu tam, co roste několik hlav révy. Petr zatím něco kutí buď uvnitř, v dílně, která vznikla v místě bývalého chléva, anebo se baví na zahradě.
„Když má trávník vypadat, tak je to celoživotní úděl a já nejsem žádný odborník. Osvědčil se mi vertikutátor, kterým se podřízne drn, pak se tráva zapískuje, zaválcuje a nakonec pokropí,“ sděluje zasvěceně. Zní to sice skromně, ale trávník v horní části pozemku je obdivuhodný. Je bez plevele a jak měkce se tu našlapuje! Jako když šlapete do mechových polštářků.
Chalupaření si užívají
„Ještě není hotovo, ani v interiéru, ani venku. Uvnitř nám chybí dveře, venku chceme stavět kůlnu, ale nemůžeme pořád jen pracovat,“ zamýšlí se Petr u limonády na terase. Jolana se přidává: „Ráno si jdu zaběhat a Petr zatím uvaří kafe. Mám tu okruh, kde potkávám srnky a zajíce. A také pozorujeme sousedovic kachny. Indické běžce jsme poznali až tady. A protože náš pozemek je otevřený, kousek plotu ještě chybí, občas se k nám chodí vykoupat. Někdy je přistihnu, jak na trávníku odpočívají. Když jsme koupili dvě sochy indických běžců na trzích v Kunštátě, báli se sem přijít, ostýchali se,“ směje se. Oba si chalupaření užívají. Dnes už ano.
Kdo tu bydlí
Jolana a Petr
Kde
Na Blanensku
Text: Martina Lžičařová
Foto: Petr Živný