Na šťastném kopečku

Stráni nad Velkými Karlovicemi, kde vyrůstá jedna pěkná roubenice za druhou, se říká jednoduše Na kopečku. Pan Sivík, majitel jedné z nich, nám vyprávěl, jak tady Karlovjané a chalupáři svorně žijí. Myslím, že by se patřilo název jejich kopečku trochu doplnit…

Medový tón chalup se krásně snoubí se šedavou barvou ručně štípaného šindele, zelenou trávníku a modrostříbrnou, kterou přidává do celkového pohledu jezírko o rozloze 90 m2

Hned úvodem bych měla uvést na pravou míru jednu informaci z úvodu. Rudolf Sivík a jeho blízcí užívají ne jednu, ale hned tři medové krasavice. Uprostřed se usadila ta velká, dvě menší jsou na křídlech. Jejich konstrukce i zdobení vychází z tradic lidové architektury tohoto krásného koutu severní Moravy. Za to se může zaručit stavitel Stanislav Jurečka, který už v Chráněné krajinné oblasti Beskydy postavil hodně chalup. Ostatně ta jeho stojí při pohledu vzhůru nalevo od Sivíkovic trojky.

Proč si radši nepostavíte?

„Moji rodiče měli kdysi chalupu ve Vizovických vrších. Nejezdil jsem tam moc rád, puberta je dobou opozice. Ale semínko bylo zaseto. Když byla Andrea, naše starší dcera, malá, koupili jsme v Rajnochovicích v Hostýnských horách chatu. Trávili jsme tam každé prázdniny,“ ohlíží se náš hostitel o patnáct – dvacet let nazpátek. „Pak přibyla do rodiny Bianca a v chatičce začalo být těsno. Řekli jsme si, že chalupa bude lepší. A tak jsem začal křižovat pěšky i na kole ty naše hory.“

Detail pískovcového vstupu do vinného sklípku, nad nímž zrovna truhlíky na verandě přetékaly muškáty

Dodnes má schovanou kartotéku, do níž ukládal fotografie a údaje o chalupách, které ho při cestách po Beskydech zaujaly. Podle čísla vždy sháněl majitele a poptával se, zda by někdo nechtěl stavení prodat. A samozřejmě také sledoval inzeráty v krajském tisku. I když jeho rodný Zlín je odsud pouhých šedesát kilometrů, neměl tendenci hledat jinde. Má k tomuto kraji vztah. Jako kluk jezdíval do Miloňova, což je část Velkých Karlovic, na tábory. A dnes sem míří na chalupy hodně Zlíňáků.

„Asi před třemi lety jsem na kopečcích nad Karlovicemi taky jednu hledal. Cestu k ní mi ukázal právě pan Jurečka, který už tady měl postaveno a na dalších chalupách se svou partou pracoval. K radě kudy jít přidal varování, že chalupa za moc nestojí. Byla opravdu na spadnutí. Když viděl mé zklamání, zeptal se: A proč si radši nepostavíte? Moje odpověď je zřejmá,“ ukázal chalupář okolo.

Co můžeš udělati dnes…

…neodkládej na zítřek. Rudolf Sivík se tímto pravidlem obvykle řídí. Bez odkladu se zakousl i do stavby chalupy. Od pana Jurečky získal kontakt na stolaře, který byl majitelem sousedního pozemku. Chtěl si tady zřídit dílnu. „On uznal, že by byl nerozum usadit firmu sem, mezi chalupáře. A tak jsem v roce dva tisíce šest pozemek koupil. Dva roky nato už díky šikovné stavební firmě ze Vsetína, která dělala celý základ stavby a inženýrské sítě, a hlavně díky Jurečkově partě stály na kopci další tři krásné dřevěnice.

Svah vyrovnávají zvlněné rovnané zídky, jak se na Karlovicku říká těm nespojeným maltou

Než se ovšem hráblo do země, jak se ve stavbařské hantýrce říká, přečetl natěšený investor spoustu literatury o tradičních i moderních technologiích a se šéfem Dřevomontu panem Jurečkou absolvoval cestu po referenčních stavbách. Nejdřív měla vzniknout jedna velká chalupa do ‘elka’ a u ní garážové stání. „Přístřešky, přivěšené k chalupám, se mi nijak nelíbí. Navíc si člověk smradí pod okny. Nechal jsem se tedy hodně snadno přesvědčit, že by se garáž, technické zázemí a sklad mohly umístit do samostatného objektu,“ ukazuje Rudolf menší stavbu..

A co ta třetí chaloupka? – vyhlížím z francouzského okna přes terasu vlevo na stráň. „Tam je sauna. Pořád jsem v hlavním domě skládal místnosti, jak budou, a sauna s odpočívárnou mi nikde nevycházela. Rozhodně jsem ji tady chtěl mít. A když už se chaloupka, kterou má pan Jurečka v nabídce jako altán, stavěla, nechal jsem tam udělat dvě ložnice pro hosty. Navíc je podsklepená, takže máme i malý vinný sklípek. Tady se sice pije spíš slivovica, ale my z jihu, tedy z jižněji položeného kraje, můžeme i víno,“ blýskl Rudolf úsměvem.

V přírodních tónech

Barva dřeva, zvýrazněná lazurou v odstínu teak, místní pískovec v šedém, zlatavém a namodralém odstínu a všude okolo zeleň trávníku, propletená zídkami se střapci rozchodníků, skalníků a dalších nenáročných rostlin. Pestrobarvený akcent do tohoto přírodního souladu přidává směs květin v truhlících, které lemují okraje verand. Takhle Sivíkovi ve spolupráci se stavitelem Jurečkou a architektem Kovaříkem, který se ujal zahrady, vyladili svých více než tři tisíce čtverečních metrů Na kopečku. Tráví tady víkendy, ale hlava rodiny často přidává i dny všední. Díky internetu je se svými spolupracovníky stále ve spojení.

Nejvýraznějším prvkem rozlehlé zahrady je koupací jezero, které si díky dvěma a půl metrům hloubky udržuje čistotu i ve velkých vedrech

Že je tady krásně, to si prý Rudolf uvědomil hned, jak začal na kopci běhat s deskami, jimiž si provizorně vymezoval půdorys budoucích staveb a místností. „Stejně mě velikost interiéru nakonec zaskočila,“ přiznává. „Když hoši udělali u tohoto pokoje stropy, chtěl jsem stavbu okamžitě zastavit. Připadal jsem si jako v pasti. Zdálo se mi to strašně maličké. S tím, že místní pila umí uřezat nejdelší trám jen šestnáct metrů, jsem se už srovnal. Ale jenom šest metrů na šířku tady, co je sedačka?!“

Milovníka velkých prostorů uklidnil fakt, že se sem dobře vejdou kachlová kamna, která podle jeho návrhu vytvořil mistr kamnář pan Jauernik z Hanušovic. A hned za nimi, v části, kde je kuchyně s jídelnou, se interiér o čtyři metry rozšiřuje. Ostatně kamna, která vytápějí nejen celé přízemí, ale i podkroví s ložnicemi obou dcer, jsou snad opravdu největší v Beskydech! „Mám z nich radost. Ať už se zatopí v kuchyni nebo tady v krbu, jde teplo i do této kachlové lavice. Příjemně se na ní sedí a je tu dost prostoru pro jednoho nebo i dva spáče, kteří k sobě mají samozřejmě blízko,“ dodává chalupář. „A v kuchyňské části kamen jsou v kobce dvě trouby. Pečínka i buchty jsou z nich bezkonkurenční.“

Bleděmodré lemy světlým kachlům velmi sluší; majitel uvažoval i o zelených, ale tato volba právem zvítězila

Teplo ze smetanově bílých kamen ven neutíká. Roubenka má velmi dobře zaizolovaný celý plášť i podlahy. Obvodové stěny jsou složeny z ručně tesaných, dvacet centimetrů tlustých smrkových trámů, pak je vzduchová mezera, následuje asi patnácticentimetrová vrstva skelné vaty a v interiéru záklop z dřevěných fošen, tentokrát už řezaných.
„Stěny jsou bezmála půlmetrové,“ sčítá Rudolf tloušťky obvodových vrstev. „Okna jsou usazena u vnějšího povrchu. Dají se otevřít nebo vyklopit dovnitř, což je jednodušší, ale zvenku je od tradičních kastlových nerozeznáte.“

Okna se samozřejmě osazují, až když hrubá stavba „dozraje“. Firma Dřevomont roubí chalupy z čerstvého smrkového dřeva, které těží ve vybraných lokalitách pouze v zimě, kdy má hustá, pevná pletiva. Pak tesaři a truhláři připraví skládanku a postaví ji nanečisto. Sesazují k sobě do stěn trámy o stejné točivosti, aby spolu ty levo nebo pravotočivé „nebojovaly“. Je to důležité i pro vazbu v rozích. Teprve po této prověrce Jurečkova parta stavbu sroubí na připravených základech a nechá ji celý rok vysychat.

„Chalupa za ten rok seschla skoro o pětadvacet centimetrů. Tyto špalety byly původně o dobrých patnáct čísel výš,“ odměřuje Rudolf odhadem. „Do té doby tady nemělo cenu cokoliv zařizovat.“

Spěch už není na místě

Interiéry začali Sivíkovi zaplňovat koncem roku 2008. Rudolfova práce nemá přesné časové mantinely, mohl se tedy zařizování věnovat víc než Naďa. Leccos už měl dopředu promyšlené a další inspiraci sbíral na pracovních cestách, které ho vedou často na sever Evropy. Cit pro soulad a proporce zdědil po rodičích. „Naši také hodně cestovali, otec stavěl po světě budovy velvyslanectví,“ vysvětluje.

V přírodních tónech je celý interiér chalupy

Nejdřív bylo jasné umístění kamen, pak přibývaly návrhy, kde by měl být jídelní a konferenční stůl, sedačka a další nábytek. Ještě před tím však podlaháři položili ve všech obytných prostorech vrstvené palubky Kärs. „Došel jsem k závěru, že jsou prakticky nezničitelné. Firma nabízí stovky odstínů a povrchů. Sem do obýváku jsme nechtěli hladkou,“ pohladil Rudolf jednu z tmavých palubek s drásaným povrchem, které jsou tu skládané na zámky v nestejnoměrné grafice.

Pak postupně přibývaly další součásti. Konferenční stůl, skříňky u sedačky a postele v přízemní ložnici vyrobili truhláři pod Tatrami, jídelní stůl a židle jsou ručně dělaný akátový nábytek z Indie, kuchyně a další vestavěný nábytek je z dílny truhlářského mistra pana Koňaříka. „Strašně dlouho jsem machroval kolem této sedačky,“ přiznává chalupář. „Věděl jsem, že sem nemůžu dát žlutou nebo zelenou, nehodila by se sem hladká kůže ani nějaká látková varianta s příliš měkkými tvary. Objel jsem snad všechny firmy, už jsem šílel… až jsem ji náhodou objevil v malém nábytku v Malenovicích. Klasické tvary, krásný povrch sametové usně, přesně to, co jsem hledal. Jsou to zkrátka náhody.“

A tady je jako na dlani jeden z kmenů, který sem měl z hor dlouhou cestu; a nakonec tu ještě stojí vzhůru „nohama“

Sloup, jímž bylo nutné podepřít trám na rozhraní obýváku a kuchyně, v místě, kde je rozpětí příliš velké, objevil Rudolf v horách. Jde vlastně o kmen stromu, který měl nad zemí bobulovitě zbytnělý kmen. „Vyhledal jsem na internetu kontakt na majitele lesa, ale on tvrdil, že tam nic podobného není. Bylo mu téměř devadesát, ale šel se mnou neúnavně dvě hodiny lesem. Byly tam dva takové stromy. Když je uviděl, řekl jen: Vemte si je! Tak jsme je s kamarády shodili dolů. Druhý je v podkroví.“

Elektřina a svícení jsou Rudolfovou doménou. Vzal si tedy samozřejmě za své i osvětlení chalupy. Velmi působivé jsou zejména pásy světla v teplé barvě, které jemně září za horní lištou po obvodu stropu v obýváku. Jakékoliv svítidlo by tady podle odborníka působilo rušivě.

Za jeden provaz…

Kopeček nad Velkými Karlovicemi stále roste do krásy. Kdyby člověk nevěděl, že všechny stavby, po něm rozmístěné, pulsují normálním současným životem, hádal by, že jde o skanzen lidové architektury Velkokarlovicka. Vůbec první se na úpatí kopce před lety usídlil místní učitel František Papež. Pak se objevil stavitel Jurečka, po něm Suchánkovi, Vaškovi, další Jurečka, v tomto případě karlovický místostarosta, a před pár lety Sivíkovi.

Zahrada nemá vysoké dominanty, v části je ovocný sad a kolem chalup záhony, zkrášlené kvítky a kamenem z nedalekého lomu

„Vznikl mezi námi až netradiční přátelský vztah, kterého si velice vážím. Nebývá to obvyklé, leckdo má se sousedy opačné zkušenosti. Ale tady jsme si všichni nějak sedli do noty. Vzájemně si pomáháme, společně slavíme narozeniny a různá výročí.

Kopeček zdobí i některé menší stavby, které vznikly společnými silami všech sousedů. Je to například zvonice, rozhledna pod lesem, altán i krásná zastřešená studánka. „Zvonička je dokonce vysvěcená, můžeme tedy zvonit poledne. Samozřejmě se střídáme. Společně jsme Na kopečku vybudovali i stylové veřejné osvětlení. Klasické bílé koule by se sem nehodily, říká pan Sivík. „Místní truhlář nám vyřezal rozsochy a já jsem do nich sehnal stylové lucerny.“ Každý zkrátka přispíváme nápady i nějakou tou korunou do společného.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: PETR ZHOŘ

Na šťastném kopečku