Na Rychtě

Od poslední zmínky o užívání stavení coby sídla rychtářova uplynulo 265 let, než se rychtářské právo opět do domu vrátilo.

Cestou od Prahy do Roztok u Semil podél řek Jizery a Kamenice míjíte staré fabriky. Krásné reprezentativní domy typické pro severočeské pohraničí. Sudety, napadne vás. K hranicím s Polskem je to vzdušnou čarou 12 km, do Německa je to nejkratší cestou po silnici 55 km. Uvítání Na Rychtě nás ale na chvíli zmátlo: „Vítejte v ryze české obci Roztoky.“ Náš hostitel ve svérázném kroji nás dlouho nenapínal a po nezbytném domácím chlebu se solí následovalo vysvětlení: „Roztoky za protektorátu zůstaly české, Sudety začínají až o kus dál.“

Chalupa Na Rychtě vypadá jako nová, ve
skutečnosti je první zmínka o ní stará 270 let

Naplavený patriot

Eduard Vacek se dme pýchou jako pravý patriot. Nezastírá ovšem, že není zdejší. V roce 1976 zde koupil chalupu, aby v zimě bylo kam jezdit za sněhem. Už tenkrát totiž začal pozorovat, že pověstných ladovských zim ubývá, tedy aspoň v hlavním městě.
Roztoky tehdy získaly možná svého prvního Pražáka, který se nebál ukousnout si pořádné sousto. Nejen že koupil a začal dávat do pořádku rozsáhlý objekt se sklepní restaurací a s rozlehlou zahradou, ale později se rozhodl aspoň symbolicky obnovit původní význam stavení s popisným číslem 14. V roce 1748 tam totiž začal úřadovat rychtář. Jak praví internetová otevřená encyklopedie, rychtář neboli šulc, fojt nebo šoltys byl v období středověku představeným městské či vesnické obce, tedy obdobou dnešního starosty.

O původním účelu usedlosti vypovídá i obrovská stodola v těsném sousedství

Lípa stará 110 let nevydržela nápor vichřice a zbyl z ní pouze dvojitý pařez

Návrat rychtáře

Aniž by pan Vacek chtěl starostovi fušovat do řemesla, nechal po velké rekonstrukci 28. října 2013 symbolicky vrátit svému domu status rychty, a to včetně rychtářského práva a nezbytných propriet, které středověký rychtář ke svému úřadování potřeboval. Rychtářské právo je uloženo na obecním úřadě.
Ještě tři roky předtím se v nové zvonici rozezněl nový zvon vysvěcený bozkovským farářem Juchou. Ve stejnou dobu se na fasádě domu objevily sluneční hodiny. Při naší návštěvě mělo sluníčko od správného času zanedbatelnou odchylku pět minut. Celková rekonstrukce rychty skončila teprve loni, proto především zvenku vypadá jako nová.
Naopak uvnitř na vás dýchne minulost. A to nejen ta barokní, ale také z druhé poloviny minulého století. V domě najdete třeba místnost připomínající rekreační zařízení z doby reálného socialismu nebo výčepnu místního svijanského piva, která pod názvem „U Pecháků“ zahájila provoz v roce 1993. Dodnes si v ní můžete pod kamennou klenbou dopřát řízné pivo a k němu si dát něco na zub, když se tu zastavíte na svých toulkách Podkrkonoším. Ostatně jedním z rychtářových práv bylo vlastnit krčmu, které dnes majitel říká staročeská formanka.

Na stole před vchodem do krčmy nás přivítal typický český chléb se solí a také postava Krakonoše

Krčma pod kamennou klenbou slouží svému účelu dodnes, čepuje pivo z nedalekých
Svijan

Na návštěvě

Během 15. a 16. století se funkce rychtáře změnila, od roku 1547 to byl v podstatě královský úředník, který reprezentoval jen zájmy panovníka. Písemnou zmínku o zemědělské usedlosti najdete v oblastním archivu v Děčíně. Dům č. 14 byl v roce 1748 veden jako místní rychta. v roce 1783 byla funkce královského rychtáře zrušena a možná už tehdy to s chalupou začalo jít z kopce. Každopádně když ji Vackovi v sedmdesátých letech pořizovali, byla docela vybydlená.
Při naší návštěvě jsme byli jedinými hosty, a tak nás majitel důkladně provedl celým stavením a ukázal nám vše od sklepa po půdu, od krčmy po zvonici. Nakrátko jsme se zastavili také v selské jizbě, které vévodila kachlová kamna a kde paní domu zrovna dělala nějaké drobné ruční práce. Cestou do patra jsme míjeli výzdobu z předmětů charakteristických pro zdejší kraj – z lyží. Opět reprezentovaly různé doby od 19. století až po sedmdesátá léta století minulého.
Dobové kosy, cepy a kameninové nádoby připomínají minulost zemědělské usedlosti. Eduard Vacek nás upozorňuje také na barevné skleněné trubičky, koule a korálky, které tu nemají funkci samoúčelného kýče, nýbrž mají připomínat slavnou sklářskou minulost. Je zřejmé, že z pražského chalupáře se za více něž čtyřicet let stal hrdý občan obce, o jejíž minulosti toho ví více než mnozí domorodci.

Text a foto: Tomáš Krásenský

Na Rychtě