Na rodném statku

Projeli jsme zvolna jihočeskou vsí. Perfektně upravený statek se světle meruňkovou fasádou nás přilákal jako magnet. Číslo popisné potvrzuje, že jsme u cíle.

Vrátka, v nichž nás vítají majitelé, jsou zdobena motivem slunce stejně jako vrata, umístěná v průčelí více napravo. Vstupujeme do širokého dlážděného prostoru, chráněného druhou částí sedlové střechy. Tam, kde se za starých časů parkovaly žebřiňáky, je dnes pohostinně umístěn dubový stůl s dvanácti židlemi. A za plochou rustikální dlažby a záhonem květin se hlásí o pozornost travnatý dvůr obklopený věncem budov. Uprostřed zeleně se chlubí pravidelnou korunou mladá lipka. Jana s Jiřím tiše čekají, až vstřebáme první dojem. A hned vyrážíme na obchůzku.

Návrat na jih

Vstup do obytného stavení vlevo je atypický. Vedle dveří do předsíně jsou po obou stranách ještě velká francouzská okna, aby bylo možné jít z obývacích pokojů rovnou na zápraží a na dvůr. Obytná část se logicky posunula i do prostoru dřívějších chlévů. Za nimi je technická místnost s kotlem a vejminek. Napříč stojí stodola, v níž se skladuje nářadí a dřevo do kotle a kachlových kamen. Vpravo kdysi na stodolu navazovala otevřená kolna. Při přestavbě majitelé dbali na to, aby ji dnešní obytná budova trochu připomínala. Následují garáže zbudované v místě dalších chlívků a sýpka odlišující se výškou i bílou omítkou.
„Jak je statek starý?“ opakuje Jiří mou otázku. Usedáme k velikému dubovému stolu, kde je stín. „Historické knihy jsem nestudoval, ale vím, že můj pradědeček se tady v roce 1863 narodil. V té době už statek jistě nějaký čas stál. Já jsem tu vyrůstal a po škole mě to táhlo do rodného kraje,“ přiznává. Nevrátil se však s Janou, s níž se potkal v Praze na stavební fakultě ČVUT, k rodičům, ale koupili kousek odtud ruinu jiné usedlosti. A postavili si nový dům.
„Na svou dobu to byla jedinečná stavba. Projekt kreslil můj strýc, architekt. Bylo nám tam dobře, viď?“ – obrací se na manželku, která za námi přišla s kávou a meruňkovým koláčem. „Neradi jsme ho opouštěli,“ předbíhá chalupář trochu děj.

Nedodržená tradice

Naši hostitelé mají společnou profesi i koníčka. Milují staré historické domy, které mají „ducha“. Právě takové většinou rekonstruují a snaží se jejich genius loci zachovat. Jiří zalitoval, že z jeho rodného statku v 50. letech zmizelo hodně původních prvků…
„Podle tradice dědí grunt nejstarší syn. Můj otec byl mladší než bratr, a tak jej převzal strýc. Začal tady žít s manželkou a upravovali statek podle svých představ. Vybourali kachlová kamna, vyhodili starý selský nábytek, leccos rozbourali a přebudovali. Po pár letech je to na statku přestalo bavit a odstěhovali se do  nedalekého města. Statek tedy dostal můj táta a přišly další úpravy. A po něm jsem ho převzal já, jako jediný syn,“ přibližuje Jiří rodinnou historii.
Léta pak zůstalo všechno při starém. Na velké opravy nebyly za minulého režimu peníze a v interiérech si prý Jiřího maminka nenechala do ničeho mluvit. Do ulice byla velká ložnice, vedle obytná světnice propojená s malinkou kuchyňkou a za ní už jen vejminek a chlévy. „Vyměnili jsme tenkrát část oken do ulice, tedy na jih, a nad touto frontou nechali položit novou střechu. To bylo všechno. Větší opravy se dělaly až po revoluci, když otec dostal zpět polnosti. Ale většinou kvůli hospodářství.

Co se statkem?

Všechno se změnilo, když před jedenácti lety zemřela Jiřího matka. „Tatínka jsme si vzali k sobě. Statek jsme prodat nechtěli, spíš jsme uvažovali o tom, že ho dáme do pořádku a budeme pronajímat,“ pokračuje hospodář. „Sjednávali jsme řemeslníky hlavně v zimě, kdy bylo na našich stavbách méně práce, příliš jsme nechvátali, měli jsme kde bydlet. Ale otec si u nás nezvykl. Po dvou letech se stěhoval zpátky. A my jsme museli uvažovat, co dál.“
Nejschůdnějším řešením se nakonec jevilo důkladně opravit statek a přestěhovat se za tatínkem. „Manželka náš dům nejdřív nechtěla opustit. Je tam krásný velký pozemek a byl to náš první dům, dali jsme do toho spoustu energie a přinesl nám hodně radostí. Ani já jsem neodcházel lehce,“ přiznává Jiří. „Věděli jsme také, že oprava nebude snadná. Plocha takového komplexu totiž představuje minimálně trojnásobek běžného domu. To znamená dát do toho třikrát, čtyřikrát víc peněz.“
Prodej domu byl nezbytný. Uskutečnil se před třemi lety. Novými majiteli jsou mladí manželé s malými dětmi, kteří prý ve zvelebování domu pokračují. „Doufáme, že jsou tam šťastni,“ uzavírá kapitolu se stínem nostalgie paní Jana.

Půvabné kompromisy

Naši hostitelé sice tvrdí, že kdyby od počátku věděli, že si statek upravují pro sebe, udělali by leccos jinak. Ale návštěvník nemůže než chválit a obdivovat. Je vidět, že se rekonstrukce chopili odborníci, kteří si navíc vybírali řemeslníky, s nimiž měli ze svých pracovních zakázek dobrou zkušenost. Podobně se seznámili i s panem architektem Klosem.
„Stavěl jsem v Praze dům, na který on dělal projekt. Už je to více než patnáct let,“ vzpomíná Jiří. „Projektoval vlastně všechno, co jsme od té doby dělali, viď,“ obrací se na Janu, která tu a tam manžela nevtíravě souhlasně doplňuje. „Je úžasný,“ shodují se. „Ráno přijede, sedí tady, dívá se a kreslí. Když odjíždí, máme pět šest papírů, na nichž je načrtnuto řešení fasád, interiérů, nábytek, barevnost, detaily. My pak čtyři pět měsíců stavíme. A pak zase přijde a pokračujeme dál.“
Aleši Klosemu, který si tento venkovský kout oblíbil, chalupáři věří, uznávají, že to, co načrtne, je pěkné. Ale některé jeho nápady je obtížné či finančně náročné realizovat. To pak všichni tři sedí nad návrhy a přemýšlejí, zda by se něco nedalo udělat jednodušším způsobem. Většinou najdou kompromis.
Jsou však i místa, která si majitelé upravili podle svého. „Třeba jezírko vmáčknuté u zápraží se architektovi moc nelíbilo. Ale byla tady kdysi studna a nám bylo líto ji nějak nevyužít. Vodu máme rádi,“ pokračuje Jiří. „Proto jsme si také prosadili pod střechou bazén. Od bazénu se dá vyjít do jižně situované zahrádky, kde je nejlepší místo na opalování.“

Aby se tu dobře žilo

Zařizování interiérů je většinou v režii majitelů. Nejen finanční. „Využili jsme nějaký nábytek z našeho bývalého domu, ale levou část, kterou užíváme my s manželkou, jsme vybavili novým nábytkem na míru. Její ozdobou jsou kachlová kamna – v kuchyni tradiční zelený sporák, v obýváku bílá pokojová kamna s vyhřívanou lavicí. Stavěl je šikovný kamnář z Prahy. Spolupracovali jsme s ním na více zakázkách. Řemeslníky využíváme jen ty, jejichž práci známe. Jiné sem nezveme,“ usmívá Jiří. „Jeden šikovný truhlář, který dělal nábytek, je z Benešova, další z Opařan. A stoly z pěkného dřeva starých krovů, nám dělal fachman až z jižní Moravy. “
Ale ještě zpět ke kamnům a vytápění. Kachlová kamna vyhřívají interiér až dlouho do podzimu. Pak přijde ke slovu kotel, na který jsou napojeny i radiátory v obytných prostorech naproti. Majitelé mysleli, že kotel stačí na celý statek, ale spotřeba dřeva by byla obrovská. „Naproti jsme tedy dali přímotopy, kterými se během týdne temperuje. A z kotle tam foukneme teplo, jen když je třeba,“ vysvětluje Jiří.
Nahlédli jsme samozřejmě do proměněné kolny, kterou využívá jeden ze synů, a do sýpky, která přišla na řadu při přestavbě jako poslední. Tam se zabydluje mladší potomek. „Špejchar zůstal prakticky v původní podobě, proto bychom sem rádi pořídili tradiční nábytek,“ informuje Jana.
Statek teď využívají chalupářsky vlastně všichni. Na statku je vždycky čeká spousta práce, protože vlevo za obytnou frontou je další zahrada a za stodolou sad. Když je hotovo, je moc příjemné vybrat si některé z posezení a užívat pohled na měnící se dvůr. O květiny tady částečně pečuje zahradník. Jinak by si majitelé neměli ani čas sednout.

Vlaštovky se vrátily

S dokončením rekonstrukce se na statku po několika letech objevilo vlaštovčí hnízdo. Přímo nad bazénem. S ohledem na kvalitu vody si vlaštovky nevybraly nejlépe. Ale majitelé jsou šťastni, že se sem vrátily. „Když tu byla zvířata, přilétaly pravidelně. O mouchy tady tenkrát nebyla nouze. Teď si je zkrátka musí nachytat jinde,“
Na závěr jsem se ptala na plány do budoucna. A bylo zas o čem povídat. Tak alespoň letem světem. Po neuvěřitelném restitučním kolotoči se podařilo koupit v místě navazujícím vzadu na polnosti statku rybník – nebesák. Jeho voda a pozemek okolo totiž patřily rozdílným majitelům. Rybníček je zarostlý a zabahněný, takže s ním bude spousta starostí…
Chvilku visela ve vzduchu i otázka, který ze synů zdědí ten krásný statek. Bude dodržena selská tradice? Ale myslím, že to ukáže teprve budoucnost.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: PETR ZHOŘ

Na rodném statku