U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NA RODNÉM GRUNTĚ
Kategorie: Návštěva | Autor: MARIE RUBEŠOVÁ
Poslední dochovaný polabský statek, postavený před rokem 1900, a u něj poslední polabský špejchar, který zůstal na původním místě a nebyl přenesen do skanzenu, stojí v obci Habrkovice.
Už od roku 1838 jej užívá rod Benešů. Poslední toho jména, Jan Beneš, narozený v roce 1860, neměl syna, ale čtyři dcery. Dnes se tu spíše říká u Kopeckých, protože nejmladší Božena, která zůstala na rodném gruntě, se provdala za majora četnictva Tomáše Kopeckého. Současný habrkovický chalupář ing. Aleš Kopecký je jejich vnuk.
Vztah k půdě i historii
„Já jsem pátou generací rodu. Je to dobrý pocit. I když jsem ekonom a namísto pluhu mám denně v ruce počítač, láska k půdě i k tomuhle stavení je někde ve mně. Statek byl sice dvakrát opuštěný, což se na jeho stavu podepsalo, ale je pořád v držení našeho rodu,“ vysvětluje majitel. „Babička odešla někdy začátkem minulého století za svým mužem, který sloužil v četnickém sboru kdesi u Pardubic. Na penzi se sem pak vrátili. A po jejich smrti zůstalo stavení zase nějaký čas prázdné. Otec, prof. Dr. Jan Kopecký, který byl spisovatel a český dramatik, se tady narodil a statek miloval. Ale on ani jeho sourozenci neměli čas stavbu udržovat. Až to padlo před třiceti lety na mě.“
Nový majitel je milovník historie. A tak ho samozřejmě zajímala studie stavitele Josefa Milíka z roku 1964, v níž popisuje historii kraje, jmenovitě Habrkovic, a jednotlivých popisných čísel obce. „Když si najdete čp. 4, dozvíte se, kdo a kdy statek vlastnil, kolik měl krav a slepic, ale také popis stavby. Mimo jiné tu pan Milík píše: ’Mezi dvorem a zahradou byla srubová stavba, která od roku 1956 stojí v sutinách…’ Jde o ten náš slavný špejchar, který sice stojí, ale budeme jej asi muset zase rozebrat.“
Památkové radosti i strasti
V onom roce 1985 si Aleš Kopecký myslel, že špejchar, napůl zděný napůl roubený, nechá zbourat. Jenže ing. arch. Petr Kalfus z Památkového ústavu středočeského kraje nedal dopustit. Tvrdil, že špejchar je ze všech budov nejcennější. „Dohodli jsme se, že když památkáři dají peníze, já dám práci. Našly se totiž fotky z doby kolem roku 1900, což nám při stavbě hodně pomohlo. Na rekonstrukci špejcharu se skutečně podařilo získat státní dotaci. Já jsem vozil faktury do Kutné Hory na úřad, kde mě je propláceli, sháněl jsem řemeslníky, zanedbával rodinu. Roubení se muselo celé vyměnit. Bohužel v těch osmdesátých letech ještě nebylo možné sehnat tesaře, tak jsou trámy řezané strojově.“ Špejchar tedy během dvou let povstal ze sutin. Ovšem když byl před další fázi úprav statku v devadesátých letech opět pozván pan Kalfus, konstatoval, že na hraně pavlače chybí jakési zkosení, typická polabská ozdoba, a pavlač že by se měla rozebrat a zbavit strojového „rukopisu“.
„Mít památkově chráněnou budovu zkrátka není jednoduché,“ povzdechl si inženýr Kopecký. „Ale jsme dnes odhodláni nechat špejchar rozebrat a pavlač upravit. Naštěstí se do toho nemusíme pustit vlastníma rukama, jako když jsme tady začínali. Už nám na to sice nikdo nepřispěje, ale cítíme, že do toho musíme jít.“
Okna ve svinibrodské zeleni
Stejně jako znovuzrozenému polabskému statku stále fandí památkář Kalfus, který už odešel do důchodu, získali Kopeckých výborného spolupracovníka i v restaurátorovi panu Molendovi. Jeho parádními kousky je přesná replika brány z roku 1900 nebo vstupní dveře. „Je úžasné, co dovede. Kvůli jeho dalšímu výtvoru s námi ovšem manželka dlouho nemluvila. Jde o tahle krásná zelená okna,“ ukazuje chalupář. „Dvě se zachovala původní a dvě jsou repliky. Ani znalec to nepozná. Naši tichou domácnost však nezpůsobil jejich tvar, nýbrž barva. Chotkové měli na zámku v Kačině takhle zelené dveře – a lidi si podle nich nechali dělat okna a dveře. Jako kluk pamatuji, že byla naše okna vždycky taková. Ale když jsem je uviděl v tom novém svinibrodském hávu, tedy v odstínu barvy Deolux, který vybral pan architekt Kalfus, sám jsem se trochu lekl. Ale už jsme si všichni zvykli a jsou hezká.“
Postavit znovu kamennou stodolu, která uzavírala komplex budov statku vpravo z pohledu od vstupu, se ovšem majitel brání, i když památkáři snášejí historicky pádné argumenty. Ale Kopeckých si zvykli prostor užívat jinak a jak vidíte na obrázcích, se zákoutím plným zeleně a tajemných průhledů by se nerad loučil nejen hospodář. „Ta stodola se zřítila asi v roce 1941, když do ní můj praděda vjel s koňmi, v patách bouřku. Já to samozřejmě nepamatuji, ale v rodině se to tradovalo,“ vysvětluje chalupář. „Nestačil prý zavřít vrata, vítr prudce vletěl dovnitř a střecha skončila na dvoře. Za války pak už Benešovi přestali hospodařit, tak se zdi nechaly zchátrat.“
Jednou tu budeme žít trvale
Jak daleko je ono „jednou“? To prý záleží na mnoha věcech. Ale už se pro to, aby byla tato kulturní památka dobře obyvatelná dělají decentní kroky. Tak totiž všichni říkají úpravám, proti nimž by možná ortodoxní památkáři mohli něco namítat. „Nemůžeme žít jako před 100 lety,“ přidává se do hovoru paní RNDr. Zdenka Kopecká, a tak jsme předloni konečně nechali udělat koupelnu. Je tam i záchod, takže naše stará dřevěná kadibudka je dnes spíš pro ozdobu a pro radost přátel, kteří ji mocně bránili. Je od stavení dost daleko a děti vždycky vyletěly z postele, neoblékly se a bývaly nastydlé.“ Do stavení je tím pádem zavedena voda. „Zázemí koupelny, tedy vodárna, plynový kotel a teplá voda, jsou v kvelbu. Alespoň děda s babičkou říkali tomu prostoru kvelb. Snad to byla přípravna, snad stáj pro mladý dobytek, protože vzadu byly kruhy pro dobytek.“ Není sice zavedena do kuchyně, to už by byl příliš velký zásah do památného zdiva, ale z koupelny je s kýblem ke dřezu přece jen blíž než od pumpy. Vodárna slouží i pro zalévání zahrady, což není při velikosti pozemku 2700 čtverečních metrů zrovna malá starost.
Pokud jde o koupání venkovní, ani na to si chalupáři z Habrkovic nestěžují. Za vesnicí teče řeka Doubravka, v níž je od roku 1996, kdy je na horním toku čistička, vynikající voda. A tak když se dají decentní i obecně prospěšné kroky dohromady, žije se tu čím dál líp. S tím jistě souhlasí i pět dcer ing. Kopeckého. Nejstarší Simona (29) a Míša (23) jsou z jeho prvního manželství, Kateřina je gymnazistka, Eva jde do čtvrté a Zdena do třetí třídy. Takže chalupa přejde zase pod jiné jméno. Ale na to nemá cenu myslet, teď si ještě všichni užívají spoustu radostí „u Kopeckých“. *
Popisy k obrázkům
Velmi pěkný pohled na chalupu je i „odzadu“, kde po fasádě šplhá réva a vlevo za stájemi našlo místo pár zeleninových záhonů
Fakt, že jde o repliku sto let staré brány lze vyčíst jen ze zachovalosti dobře ošetřovaného dřeva
Kateřina s kamarádkou si vybraly posezení u jedné ze zdí bývalé stodoly; vrata, jimiž proletěl přes pětapadesáti lety její praděda s koňmi, byla zřejmě hned vlevo za nimi
Okna vyvedená v „chotkovské zeleni“ se žlutým rámem v bílé fasádě jen září; vročení ve štítě dokládá vznik statku
Na kulturní památce je třeba pohlídat i vzhled prozaických drobností, jako je úkryt pro pojistky
Další romantický pohled do bývalé kamenné stodoly; není divu, že majitel do tohoto zeleného království nechce zasáhnout…
Vzhledem k počtu členů rodiny bylo třeba obytnou část rozčlenit na několik menších místností
Novou koupelnu, kvůli níž byl probourán vstup do hospodářské části stavení, si všichni chválí
Původní zeď z doby kolem roku 1823 přece nebylo možné celou skrýt za kachlíky a štuk nové koupelny
Špejchar se zanedlouho dočká vnější i vnitřní proměny; na kráse mu to rozhodně neubere
Kopeckých tu prožívají volné dny s radostí a bez přehnané piety; proto se sem rádi nastěhovali i keramičtí pajduláci Vladimíry Sborníkové
Autor fotografií: KAMIL VARCOLLER
