U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Na prženských pasekách
Kategorie: Návštěva | Autor: Jan – Džon Najt, Marie Rubešová
“Prženské paseky – to je můj ráj. Každý, kdo sem zajde nebo přijede, je okouzlen přírodou i klidem toho místa. Mám les přímo u domu. Přeskočím plot a nasbírám si košík praváků, které z mechu sami vykukují. A když nenajdu nic, uslyším aspoň kukačku – a hned je líp na duši…”
Tak se vyznává z lásky k tomu krásnému koutu severní Moravy pravověrný tramp Jan Najt. Od mládí toužil žít někde v přírodě. Má rád všechny její podoby od jara do zimy. A také její obyvatele. Díky tomu, že jim v nouzi pomáhá, má kolem chalupy zvěře i ptactva požehnaně.
Ten svah mi padl do oka
“Psal se rok 1971, byl jsem rok ženatý a už mě nebavilo žít v družstevním domě, který jsme si s kamarády a spolupracovníky postavili,” vypráví muž, jemuž lidi v okolí neřeknou jinak než Džon. “A tak jsem koupil na prženských pasekách nedaleko Vsetína malou usedlost ve strmém svahu. Stavět tady nebylo jednoduché. Ale jsem lyžař a podobné terény mám rád. Prohlídl jsem si před tím dokonce několik chalup, ale když jsem uviděl tenhle svah, byl konec hledání. Je situován na jih a to je nejlepší. Můžu si tady od ráda do večera užívat nekonečnost hřejivého tepla ze sluneční koule. Na zahradě je místo, které jsem nazval Hawai; tam někdy odhodím textil a opaluji se, jak mě pánbůh stvořil. Žena zůstala s dětmi a vnučkou v našem družstevním bytě. Jsme spokojeni oba. Ale myslím, že já trochu víc. Nemám se tady s kým hádat,” pochvaluje si náš hostitel. “Sousedy mám výborné a v blízkosti dvě hospody, kdyby se mi zastesklo po větší společnosti.”
Koncert pro dvě ruce
Původně na jeho kousku kopce stála jednoduchá budova. Jenže padla popelem při vypalování trávy. A na tom spáleništi vytvořil Džon stavbu přesně podle svých představ. Stavěl pěkně pomalu a většinou z bouraného. “Před těmi třiceti lety nebyl materiál ani moc drahý, protože se leccos dalo získat ve fabrice. Koupil jsem terénní GAZ, abych to sem všechno postupně dopravil. Vždycky jsem řediteli říkával: Zbrojovka Vsetín má poboční závod Jablůnka a pak poboční závod u Džona. Pracoval jsem ve Zbrojovce 42 let, ale teď už si užívám důchodu.” Stavbu včetně plotu i úpravu celého pozemku, který čítá dohromady celý hektar, zvládl úplně sám. Stačila míchačka, cirkulárka, hoblovačka, kolečko, krumpáče, lopaty a hlavně chlapské ruce a obrovská chuť do práce. “Naordinoval jsem si sice pracovní nasazení jako v Gulagu, ale jsem puntičkář, tak jsem si se vším vyhrál.”
Stavba vznikala ze dvou částí. Dvě podlaží v zemi a dvě nahoře. Projekt si vymyslel a nakreslil sám stavitel. “Během pracovní doby v závodě jsem na to měl spoustu času,” směje se. “Kopat studnu mi ovšem pomohl bratr. Vlastně dvě studny, které jsme propojili, aby nebyly hluboké. Pojmou čtyři kubíky vody. Dřív tady byl jen sluncem vypálený břeh a hadi. Ale našel jsem dobrý pramen, vzdálený asi tři sta metrů od chalupy. Voda sem jde samospádem.”
Visuté zahrady Džonovy
Když už byla stráň v pohybu, vytvořil stavitel kaskády. Vždycky prý toužil po visutých zahradách. “Semiramidiny jako kdysi v Babylónu to sice nejsou, ale na prženských pasekách jsou taky pěkné. Je jich tady pět a tři schodiště,” ukazuje. “To nejdelší obnáší dvaapadesát schodů. Samozřejmě z přírodního materiálu. Kombinoval jsem dřevo, kůly, cihly. Zahradu jsem vytvářel ještě s větší láskou než dům,” přiznává. Je to vidět a také cítit. V terasách stojí hrdě špalírem cynie, jiřinky, pivoňky, muškáty, měsíček, každé zákoutí, posezení a branka, jimiž Džon rozdělil svou stráň, zdobí tu skupinka flox, tam kapradina nebo tučnolistá aloe. A po trelážích a obloucích se plazí přísavník, réva a popínavé růže. “Zahrada bez kytek, to se přece nerýmuje. Mám květiny rád. A přiznávám, že mi přijde dost zatěžko udělat kytici třeba i pro nějakou významnou příležitost. Je mi líto je utrhnout. Vlastně ani víno většinou netrhám. To zase z jiného důvodu. Odrůda je to sice raná, ale zde na horách málokdy dozraje. Zůstane ptákům. Ale pojďte se podívat dolů. Tam je taky kus mé duše…” vede nás k dřevěné trampské chatičce, před níž stojí totem. A nedaleko rozpíná křídla další, větrem a deštěm již ošlehaný a vybledlý.
Jsem hrdý, že jsem tramp
“Mám v celém Česku i na Slovensku spousty výborných kamarádů. Proto jsem vlastně tuhle trampskou boudu i s posezením a ohništěm postavil. Je přístupná všem trampům a jsem rád, když za mnou někdo přijede. Moje logo na ´camrátku’ je: Jsi tu vítán, protože jsi tu doma.” Není výjimkou, když si v chatičce vonící dřevem ustele na noc sám. Bývá na jižní stráni příjemně vyhřátá. Ale co v zimě? Není tu smutno? “Mám zimu moc rád. Možná ze všech ročních období nejraději. Jako starý lyžař – běžkař jsem v mladších letech dovedl za sezonu zvládnout nějakou tu stovku kilometrů. Jezdil jsem i různé závody. Ale letos jsem byl rád, že jsem se doplazil do hospody vzdálené půl kilometru. Tato zima mi totiž moc nevyšla. Byla krásná, ale krutá. Několikrát byla i po více dnů nepřístupná cesta. A já měl zdravotní obtíže, což radosti nepřidá. Ale už je líp.”
Příroda mi dává obrovskou sílu
“Jsem tady strašně rád. Příroda je můj život. Pomáhám jí, zvelebuji a chráním a ona mi to vrací,” hovoří Džon do ptačích hlasů a všudypřítomného šumění. “Cítím, že mi dává stále obrovskou sílu. Ráno vstanu a přímo z okna vidím srnky a srnce s krásným parožím a snad všechny druhy ptáků. Hodně je tu sýkorek, špačků, hýlů, dlasků, strnadů, strakapoudů, sojek, lesních kosů, kominíčků. Objeví se i dravec – jestřáb. Nad údolím občas zakrouží káně a přeletí krkavci se svým typickým svištěním perutí a skřehotem. Moc rád je poslouchám. A pak zas kolem projde bažant nebo proběhne zajíc. V zimě sice někdy ohryže pár stromků, ale taky musí být z něčeho živ. Na sněhu bývají vidět stopy kuny, která žije kousek odtud ve staré stodole, je tady lasička i hranostaj. Veverky si chodí pro oříšky do krmítka vzdáleného metr od mého okna. Je to veselá podívaná, jak si závidí a jedna druhou vyhánějí. Lepší než televize. A když přijde jaro, vrátí se do svých domovišť ptáci, aby tam prožili dobu svého rozmnožování. Teď zrovna tady hnízdí dva páry špačků. Z lesa je slyšet vrkání holuba doupňáka a vytrvalou kukačku. Sedím tady na balkoně a mám pocit, že jsem součástí toho všeho. Jezdit někam do ciziny? Proč? Vždyť oni sami jezdí sem obdivovat naše kopce.” Chvilka zadumání – a monolog pokračuje. “Mít videokameru, natočil bych tady film o tom, co všechno se dá ještě v přírodě vidět. Některá zvířata mám dokonce pojmenovaná. Třeba užovce hladké říkám Teny. Přenesl jsem ji totiž od sousedů, kde rušila na tenisovém kurtu. Mysleli, že je to zmije. Ale není proč se bát. Když se vrátím z procházky lesem, vytřepu na verandě z trampek špenčí, to je po valašsku jehličí, jestli nevíte, a když nepřinesu houby, natřu si místo smaženice na chleba sádlo a posypu cibulí. Co víc tady člověk potřebuje k životu? Peněz minimum, vodu a kadibudku mám úplně zadarmo – jen si člověk musí vybrat rozumnou trávu a ne kopřivy. A nad hlavou mi zní ten nejkrásnější koncert. Hlavně na jaře, když začne všechno pučet. To se někdy zdá, že se ptáci samým zpěvem zbláznili.”
Popisy k obrázkům
Pohled z boku na rozkvetlý vstup do přízemí nadzemní části stavby
Džonova chalupa stojí v prudkém svahu, proto má čtyři podlaží – dvě nad a dvě pod zemí
Do horního patra umístil majitel dvě ložnice; v přesahu střechy je posezení z přírodních materiálů
Zavěšené mlynářské schody vedou odtud ještě vzhůru do podstřeší, kde jsou dvě ložnice s balkonem
Přízemí nadzemní části stavby je vytápěno krbem; tady si Džon občas posedí v baru…
Ani v jídelně nechybí krb, který s gustem polyká dřevo z březových lesů
Díky tomu, že jsou dvě studny vykopané nahoře na stráni, i při opalování se Džon může osvěžovat zahradní sprchou
Se sluncem je majitel té krásné lokality velký kamarád
Visuté zahrady Džonovy, vybudované s ještě vetší láskou než dům, hýří barvami
Dřevěná chatka dole ve stráni je vlídně otevřená všem kamarádům trampům
Svah je ozdoben zajímavými výtvory. Před tuto stěnu umístil tvůrce indiánský kůl na házení
Se dřevem to Džon umí, o čemž svědčí zejména tento větrem ošlehaný totem
Autor fotografií: FOTO PETR ZHOŘ
