U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Na jihočeském dvorečku
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Někdy se článek do této rubriky zrodí díky zcela nečekané náhodě. Když jsem onehdy mluvila spanem režisérem Zdeňkem Troškou, ke svému údivu jsem zjistila, že on sám žádnou chalupu nevlastní, přestože tak rád točí své filmy z vesnického prostředí. Přesto existuje chaloupka, na kterou jezdí moc rád, protože se tu cítí opravdu jako doma. A tak jsme si ten pocit dovolili vychutnat i my.
Otevřít nám přišel sympatický mladý muž jménem Marek Kališ, který je prvním asistentem režie většiny Troškových filmů. (Pro nezasvěcené: je to ten, kdo má na svých bedrech všechny starosti o to, aby při natáčení na filmovém placu nic nezaskřípalo a aby všichni byli na svém místě.) Kromě něho nás v tomto jihočeském stavení přivítali i jeho rodiče. Kafe bylo bleskově na stole a my jsme při jeho průběžném usrkávání brouzdali malinkou a skromnou usedlostí. “Pán od filmu,” řekl by možná někdo. “Tomu se v té chalupě muselo ale utopit peněz!” Opak je pravdou. Co si Kališovi vlastníma rukama neudělali, to není. Ovšem, jak sami říkají, o to líp se jim tady žije. “Chalupu jsme nekoupili, ale zdědili. Moje maminka se tu narodila a pamatuje všechny peripetie jejích přeměn,” říká Marek Kališ. Původními obyvateli, tedy našimi předky, byli kováři a zemědělci. Pamatuji si, že po nich zůstala i mlátička, ale už byla v takovém stavu, že jsme ji museli zrušit. Co se však zachovat dalo, to jsme zachovali, i když jsme tomu třeba přiřkli jinou roli. Hlavně dekorativní. Ovšem pro samotnou chalupu toho moc nezbylo. Dáváme ji do pořádku kousek po kousku. Především bylo nutné kompletně udělat nové rozvody elektřiny, aby vůbec utáhly nějaké spotřebiče, včetně bojleru nebo radiátorů na zimní přitápění. I střechu jsme dělali novou, ale měli jsme štěstí, protože krov byl zachovalý a nemuseli jsme ho předělávat. Postavit jsme však museli nový komín, jinak by chalupa dříve či později lehla popelem. Hlavním zdrojem tepla totiž zůstala kachlová kamna s pecí. Fungují bezvadně a nedáme na ně dopustit, už jen proto, že si tam všichni s oblibou dáváme jídlo, aby nám mezi nějakou nutnou prací nevychladlo. Ale ani poležení na ní není marné. A výborně se tu suší houby. Vloni jsme jich měli tolik, že nám pec ani nestačila. Houby byly zkrátka všudypřítomné. Usušené jsme je ukládali do velkých třílitrových sklenic od okurek a pak je rozdávali, kam jsme přišli. Když se chodí někam na návštěvu, většinou se nosí nějaká láhvinka. My jsme tradici inovovali a přinesli jsme místo šampaňského láhev sušených hub v domnění, jak nezazáříme. Chybička se vloudila, byl to v mnoha případech danajský dar, protože všichni se potýkali se stejným problémem: Také měli nasušeno a houby už nikdo nechtěl.” Ale z lesa zpátky k chalupě. “Dnes už máme koupelnu a normální splachovací záchod,” říká paní Marie, která dům důvěrně zná od nejútlejšího mládí. “Živě si vzpomínám na suchou kadibudku. Ještě jako dítě jsem ji musela každý týden drhnout rejžákem! Sedátko muselo zkrátka svítit! Mělo to ale něco do sebe, když lidé i v primitivních podmínkách dokázali být čistotní a trvali na tom. Stejně se rejžákem drhly prkenné podlahy. Moje babička si na ně sice nakonec pro usnadnění práce v kuchyni položila lino, což prknům jistě neprospělo, ale protože jde o dřevo plavené, vydrží nám ještě nejmíň padesát let. Takže podlahy jsme naštěstí také nemuseli předělávat. Stavení je celé kamenné, a i když je postavené ve svahu, všechna voda pod ním profrčí. Není v něm ani památky po nějaké vlhkosti. Zkrátka naši předkové si uměli poradit a my jsme díky nim nemuseli nic předělávat vysloveně z gruntu. Možná právě z úcty k jejich kumštu docela záměrně nechceme dělat z téhle chalupy luxus. Dá se tu žít sice skromně, ale na úrovni dnešní doby.” “Protože devadesát procent času trávíme venku, snažili jsme se nejdřív upravit dvůr a zahrádku,” říká opět nejmladší z rodu, Marek. “Když jsem na chalupu jezdil jako kluk, pamatuji si, že všude byly jen samé záhony. Ty ale mohly přežít jen v dobách, kdy se zde žilo trvale. Přestože i my sem jezdíme každou volnou chvilku, nemůžeme se zahradě věnovat pořád. A proto jsme všechny záhony zlikvidovali až na jeden s růžema, který by maminka nedala za nic.” Výhodou obyvatel zdejší chaloupky je, že domorodci je neberou jako takzvanou naplaveninu. Nejsou cizáci, lufťáci, přivandrovalci, či jak se všem chalupářům někdy neprávem říká. Tihle tu mají své kořeny, i svatbu tady dělali a všechno, co se v rodině děje, se odehrává právě zde. A celá obec okamžitě ví, co se u nás šustne. “Nevěřili byste, jaké tady fungují tamtamy. Jsou lepší než elektronické alarmy,” říká Marek Kališ. “Že jste přijeli, ví určitě už celá vesnice. Neříkám to proto, že bych chtěl něco zlehčovat. Naopak. Tak to na vesnicích vždycky bylo, tak to tady u nás je a doufám, že i bude, protože neznám nic lepšího, než aby soused o sousedovi věděl.”
