U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Motýlí stopou
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
Vaříme Říká se, že vše souvisí se vším a koníčky Karla Duchka, nebo spíš jejich geneze, to potvrzuje. Na první pohled člověka až zaskočí, že v jeho případě souvisí dědeček s babočkou.
Souvislost dědy s babičkou je rovněž nesporná, jinak by neměl kdo zdědit jeho výtvarné cítění. Byl totiž fotograf. Vnuk Karel z něj má nejvíc. Chodil v Teplicích do “lidušky” a trénoval nejen malířskou techniku, ale i oči, aby uměly vidět. Pak jednou o prázdninách, bylo mu asi dvanáct, šel na ryby a zahlédl motýla s karmínovými a černými pruhy a bílými tečkami. Podařilo se mu ho chytit a byl ztracen. Motýl se jmenoval babočka admirál.
Krása na pár dnů
“Kdyby mě nezaujal svou barevnou krásou, asi bych motýly ani sbírat nezačal,” uvažuje. Do konce léta chytil ještě čtyři babočky. Pak se vrátili kamarádi z tábora a když viděli základ Karlovy sbírky, dali se do chytání taky. Bystřany, kde se to všechno odehrálo, jsou malá vesnice kousek od Teplic. Začínali všichni těmi nejbarevnějšími, což jsou babočky, lišajové, otakárci, ale postupně zjišťovali, že krásní jsou všichni. I ti malí šediví. A pak vyšla knížka Sbíráme motýly od Josefa Mouchy. “Dočetli jsme se v ní, jak, kde a co chytat a jak se ti motýli vlastně jmenují. A také to, že žijí velmi krátce, jen kvůli reprodukci. Některé druhy vůbec nepřijímají potravu a životní energii čerpají z tukových zásob, které vytvoří housenka. Také největší evropský motýl martináč hrušňový nemá sosák a žije z housenčího tuku. Samička hned první večer po vylíhnutí přiláká svými feromony samečka. Cítí ji na kilometry daleko. Jejich kopulace trvá běžně 24 hodin! Samec je natolik vyčerpaný, že pak žije jen dva tři dny. Samice, která má větší tukové zásoby, poletuje a klade vajíčka. Když nějakého martináče chytíme na plátno, a je to samice, je jisté, že splnila svou životní povinnost – vykladla vajíčka. A podobné je to i u dalších motýlů. Ti ‚dlouhověcí’ žijí 1 – 2 měsíce. Veteráni jsou babočky, které se líhnou v létě, přezimují a žijí ještě příští jaro.” Jakoby chtěl motýláře rehabilitovat, připomíná sběratel, kolik auto jedoucí po dálnici zabije hmyzu, nebo kolik motýlů skončí na veřejném osvětlení. “Nalítávají na ně a stanou se obětí netopýra, což je součást přirozeného koloběhu. Část motýlů ovšem taky uhyne teplem, nebo je uloví vrabci. Mají očíhnuté, že zůstávají sedět pod lampou – a ráno se jdou jednoduše nasnídat. V našich sbírkách vlastně žijí dál…”
Sbírat znamená znát
Počáteční okouzlení se u Karla Duchka prohloubilo ve skutečnou znalost. Sběratel musí vědět všechno o rozplozování motýlů, o jejich potravě, kuklení a mnoho, mnoho dalších věcí. Co vlastně motýli žerou? Prý suchou trávu, bylinky, houby, dřevo a kůru stromů, ale většina hlavně zelené. “Jsou však i motýli, kteří mají jen jednu živnou rostlinu. A jejich cena vzrůstá i se vzácností té rostliny,” pokračuje znalec. “Relativně vzácný je u nás třeba kovolesklec piplový. Krásná noční můra, která létá zásadně ve dne, protože je heliofilní. Je to ovšem malý, nádherný, zelenošedý motýlek, který za letu ve dne není prakticky vidět a na světlo nebo na vnadilo nepřilétne. Proto ho musíme získat v jiném stadiu. Naštěstí je to vyhraněný druh co se týče potravy housenky. Žije na piple osmahlé (Nonea pulla). Je tedy možné sebrat ji a motýla dopěstovat doma.” Představa sběratele motýlů mnohým z nás stále splývá s potrhlým motýlkářem Castlepoolem z filmu Vinnetou. Karel sice taky občas běhá se síťkou za denními druhy, ale častěji vyráží na cesty a v noci čeká u nasvíceného plátna, nebo obchází stromy potřené sladkým vnadidlem, což je jakýsi medovo-jablečný džem, na svůj raritní úlovek. Anebo spěchá z práce, aby zjistil, zda se z vajíček přece jen nevylíhla nějaká stužkonoska vrbová. To jsme zažili právě při naší návštěvě. “Housenky už měly být venku, tak jsem myslel, že jsou vajíčka mrtvá. Ale podívejte, pár se jich tu vlní,” ukazuje radostně na malé černé čárky. “Já jsem tuto stužkonosku nikdy nechytil, proto si ji chci vypěstovat. Kromě toho motýl z vajíčka bývá krásnější. Ten, kterého lapíte v přírodě, proletí kdejakým křovím, napadne ho vetřelec, má už zkrátka něco nalítáno. Motýláři říkají, že je ‘olítaný’, zkrátka je jetej,” snaží se nám sběratel přiblížit stav některých déle žijících kousků. Karel Duchek, který je členem Entomologické společnosti při ČAV, navíc motýly nejen sbírá, ale zabývá se faunistikou – zajímá se o jejich výskyt na určitém území. “Chci mít sice ‘vysbírané’ celé bývalé Československo. Ale ne mít jen krabice s mrtvolkama, jak někdo posměšně říká. Rád bych přírodě taky něco vrátil. V 90. letech jsem publikoval první práce o severočeských výsypkách, kde se vytvořily v podstatě podmínky stepí – velké teplé a suché oblasti, které byly osidlovány specifickou faunou. Teď na tyto práce navazuju. Dali jsme s kamarády z Bystřan dohromady vše, co máme nasbíráno, navštívil jsem další teplické sběratele, udělal revize, prostudoval a zpracoval literární údaje týkající se Teplicka a také navštívil a zpracoval sbírky motýlů uložené v teplickém a ústeckém muzeu. No a vyklubala se z toho práce o více než 150 stranách. Je v ní přes 820 druhů motýlů, kteří se vyskytovali a rozšířili na Teplicku od 19. století do současnosti.”
Okřídlená inspirace
Dá se skoro říct, že motýli jsou koníčkem na plný úvazek. Karel Duchek má přitom náročné zaměstnání ve státní správě a úvodem zmíněné malování taky nepověsil na hřebík. Tvrdí, že při dnešním stresu jsou koníčky opravdovým lékem pro duši. A je šťastný, že má pro své “koně”, jak říká, báječné zázemí i doma. Když ještě sbíral velké barevné motýly, jeho žena s ním vyrážela i na lov. “Jak jsem se přeorientoval na ty vošklivý, šedivý, ovšem vzácnější, přestalo ji to bavit,” směje se. “Ale pořád mi fandí a když přijedu z nočního svícení, chce vidět, co jsem chytil a má z úlovků radost. A když nemůžu, krmí housenky. Dokonce jsem ji přesvědčil, že namalovat motýla není taková věda, ukazuje pěknou miniaturu, jejíž autorkou je paní Jana. Na každém kroku je vidět, že motýli jsou i velkou malířskou inspirací. Objevují se – v reálné podobě nebo třeba jako motiv kresby křídel – na grafikách i olejích. “Oleje jsem začal už dělat v patnácti, když jsem dostal od bráchy první ‘mánesovky’. Je to nádherná technika. Buď se maluje velkou vrstvou rovnou na plátno, nebo technikou lazur, kdy se udělá vrstva, nechá se zaschnout, pak další atd. atd. Já je kombinuju,” seznamuje nás s taji svého druhého koníčka. Ani ten nešidí. Vytvořil si svůj styl s nádechem surrealizmu a prvky pop artu. Vystavoval nejen doma, naposledy v pražské Galerii U Jezulátka a v Teplicích, ale také v Paříži. A na internetu je k vidění katalog jeho obrazů. Zájemci se stále ozývají. “Asi bych se malováním uživil. Ale neodhodlal jsem se udělat poslední krok. Zatím je to radost – a potom možná i dřina. Musel bych vyprodukovat víc – a tím to možná i flákat, otravovat galeristy, chodit, běhat, nabízet, mnohdy se i podbízet. Myslím, že člověk v tom, co dělá, nemusí jít do extrému. Měl by si ale rámcově určit, čeho chce dosáhnout a pak to nešidit! Nedělat nic povrchně, jenom proto, že něco sbírá, že chce někoho předhonit, trumfnout. To přece není účel.”
Popisy k obrázkům
Karel Duchek umí o svých koníčcích poutavě vyprávět
Víděli jsme samozřejmě i nejcennější kousky sbírky – motýly druhu splendens
Obsah jednoho z několika desítek pořadačů ve speciální skříni pracovny. I na čeledi bělásků lze doložit, že někteří motýli mají sexuální dvojtvářnost: samci (první a třetí řada zprava) bývají barevnější
“A tahle malá vlnící se čárečka je housenka Stužkonosky vrbové” – jásá sběratel
Autor fotografií: FOTO JIŘÍ NOVÁK
