Mlýn, kde se dobře žije

Opuštěný mlýn, který na svém místě stál už v osmnáctém století, koupili Vlaďka a Josef Tomáškovi před šesti lety. Hned se pustili do jeho oprav a již za dva a půl roku zde oslavili první Vánoce.

Když manželé usedlost koupili, houštím šlo jen stěží projít. Kopřivy byly vysoké po pas. Žalostný byl pohled i na zanedbané stavení, jak tomu bývá u domů, kde dlouho nikdo nebydlí. Dnes mlýn vypadá jako z pohádky. Slunce se opírá do čistě obílených zdí, parapety oken zdobí červené muškáty, ovce se spokojeně pasou v ohradě na konci zahrady a v malém hospodářství nechybí ani slepičky, husy a holubi. Této venkovské idylce ale předcházela nepředstavitelná dřina.

Stavení i hospodářské budovy mají stále tradiční výraz. Foto: Vladimír Hájek

Návrat do Chocenic

Vlaďka, která mě stavením provází, vypráví, jak se jim s mužem podařilo mlýn koupit. „Můj tatínek pochází z Chocenic. Já jsem sem do 18 let jezdila k babičce. Trávila jsem tady spoustu času, takže to tu znám jako své boty, ale bydleli jsme v nedalekých Blovicích. Tatínkovi pak po revoluci vrátili nějaké pozemky a abychom je využili, ohradili jsme je a pořídili ovce. Když jsme se sem pak o ně jezdili starat, ten starý mlýn, který jsem si pamatovala z dětství, jsem měla stále na očích a s Pepíkem jsme si často říkali, že bychom si ho jednou pořídili na důchod. No a pak muž jednou přijel domů a řekl: ‚Koupil jsem ten mlejn‘,“ směje se Vlaďka.

U stolu je posezení až pro deset hostů. Foto: Vladimír Hájek

Uprostřed světnice je schodiště do podkroví, které opticky odděluje. Foto: Vladimír Hájek obývací a jídelní část místnosti

Nakonec to celé bylo ještě trochu složitější, ale ten den udělal Josef nejdůležitější krok. Když cestou k ovcím náhodou potkal majitele, zeptal se jich, jestli mlýn nebudou prodávat a dal jim své telefonní číslo. Ti se pak skutečně za několik měsíců ozvali a dohoda byla na světě. Tomáškovi pak prodali malý krámek, který měli v Blovicích a svoje vysněné hospodářství koupili.

Rekonstrukce ložnice přišla na řadu jako první. Foto: Vladimír Hájek

Podle svých představ

Do oprav se pustili hned a s velkou chutí. „Tady nebylo nic, voda ani odpady a elektrika vedla jedním kabelem. Všude byl hrozný binec. Všechny budovy vypadaly takhle,“ ukazuje Vlaďka na poslední část zdiva bez nové fasády na štítě, kterou by chtěli během letošního roku dotáhnout.

Zbytky technického vybavení mlýna majitelé zachovali. Foto: Vladimír Hájek

S rekonstrukcí začali v místech, kde je dnes ložnice a postupně „dobyté území“ rozšiřovali. Oklepali staré omítky, podle těch původních nechali vyrobit nová okna, a samozřejmě se budovaly také rozvody elektřiny, vody a topení. „Spoustu věcí jsme dělali sami, to je jasné, ale na odborné práce jsme měli řemeslníky. Elektriku nám dělal manžel mojí kamarádky z Chocenic a se zedničinou nám zase pomáhal zeť. Vždycky jsme na řemeslníky měli štěstí,“ vypráví Vlaďka. Památkou na toto období, jsou krbová kamna, která sloužila jako jediný zdroj tepla. Dnes místnost vyhřívají radiátory napojené na teplovodní rozvody, ale krbovky už zůstaly. Z bývalé kuchyně je pohodlná koupelna s WC, kterou stylově doplňuje nábytek ze starých trámů.

Čas od času zde lze zaslechnout žabí koncert. Foto: Vladimír Hájek

Okna manželé Tomáškovi nechali vyrobit přesně podle těch původních. Foto: Vladimír Hájek

Pec je srdcem domu

Naše další kroky vedou do světnice, bývalé mlýnice, která je u Tomášků hlavním centrem dění. Dominuje jí bílá omítaná pec doplněná o modré kachle. Majitelka je s ní náramně spokojená a pochvaluje si, jak díky výměníku i v zimě vytopí celou chalupu, a navíc se na ní bezvadně spí.

„Pořád jsem přemýšlela, jestli si ji pořídíme, protože se mi zdálo, že za ni dáme opravdu hodně peněz, ale říkala jsem si, že když už jsme se do toho pustili, měli bychom postavit i pec. Bez ní by to nebylo ono.“

Na vyhřáté peci se prý báječně lenoší i spí. Foto: Vladimír Hájek

Ale budovat pec v místnosti, která je na dřevěném stropě, není tak jednoduché. Dům stojí na svahu, takže ačkoliv je současná světnice z jedné strany v přízemí, pod ní je ještě další místnost, kde býval náhon s kolem. Podlahu tvořila jenom holá prkna, takže se zespodu musel postavit sloup, přes něj položit traverzy a vybetonovat plochu, na které šla robustní pec postavit. Řešit se musel i nový komín. Pan Šplíchal, kamnář, který pec stavěl, tu strávil téměř tři měsíce a majitelka dodnes vzpomíná, jak si s každým detailem vyhrál a kvůli nevšední velikosti pece se smál, že staví domeček v domečku.

Na pec navazuje stylově zařízená kuchyně, kterou Vlaďka poskládala z kuchyňských stolů a starých poliček. „Sem by se sektorová kuchyně snad ani nešla. Ve finále člověk zjistí, že toho vlastně potřebuje hrozně málo. A roboty a podobné pomocníky zrovna mít nemusím.“

Citlivé opravy se dočkaly i chlívky. Foto: Vladimír Hájek

Poslední část fasády, která zatím na opravu ještě čeká. Foto: Vladimír Hájek

Je tu pořád živo

Nespornou výhodou velké světnice je, že se sem vejde kromě kuchyně a velkého jídelního stolu také prostorná sedací souprava. Od jídelní části ji opticky odděluje schodiště vedoucí do podkroví. Když pak na návštěvu dorazí děti a vnoučata, je o zábavu postaráno.
Celá místnost je zařízená většinou starožitným dřevěným nábytkem a ozdobená modrými doplňky. Modrou kredenc, která je jednou z dominant světnice, Vlaďce přivezla dcera ze sběrného dvora, kde byla v kontejneru na vyhození. Stačilo jí natřít barvou a může sloužit dál.

Červené muškáty chalupě sluší. Foto: Vladimír Hájek

Dekorace nechybí ani před chalupou. Foto: Vladimír Hájek

Starý sud a moučnice už dnes slouží jen k dekoraci. Foto: Vladimír Hájek

Zahrada jako součást krajiny

Pečlivě zastřižený trávník lemují podél tradičního plaňkového plotu rozkvetlé záhony. S přibývající vzdáleností od domu postupně přechází v louku a lesní podrost podél potoka, jenž tvoří hranici pozemku. Jenom posekat takovou rozlohu musí trvat věčnost. Přesto je na každém kroku znát péče majitelů. „Hodně nám pomáhá náš sedmnáctiletý vnuk. Tím, že letos přišel koronavirus a děti nechodily do školy, byla vnoučata u nás. Děda s vnukem během té doby vysadili les,“ chválí oba Vlaďka.

Rybník sice nakonec neslouží k chovu ryb, posezení je u něj ale příjemné. Foto: Vladimír Hájek

Na konci vesnice je božský klid. Foto: Vladimír Hájek

Chloubou manželů je i nově vybudovaný rybník. Ryby v něm sice oproti původnímu plánu nechovají, protože jim na ně chodí vydra, i tak jim ale dělá radost a naprosto dokonale dokresluje atmosféru mlýna. O vodu, jak se na vodní mlýn sluší a patří, naštěstí na pozemku nemají nouzi. Kromě zmíněného potoka zde také pramení studánka, kam podle Vlaďčiných slov dříve pro vodu chodily celé Chocenice.

Výběh pro drůbež chrání před útoky dravců síť. Foto: Vladimír Hájek

Klasický plaňkový plot zdobí několik starých hrnečků. Foto: Vladimír Hájek

Pod přístřeškem vzniklo příjemné posezení. Foto: Vladimír Hájek

Zatímco zeleninové záhony, výběh pro drůbež, ohrada s ovcemi, čerstvě vysazený les, potok nebo rybník by pro většinu lidí byly právě tak akorát, pozemek Tomáškových skýtá ještě další prostor pro oblíbenou kratochvíli – tedy především Josefovu. Protože je velký milovník motorek, v odlehlejší části zahrady dokonce vybudoval motokrosovou dráhu, na které s vnukem s velkou radostí jezdí.

Foto: Vladimír Hájek

Kdo tu bydlí

Vlaďka a Josef Tomáškovi

Kde

Chocenice u Plzně

Text: Veronika Cerhová
Foto: Vladimír Hájek

Mlýn, kde se dobře žije