Milované útočiště

Leží v kouzelném zeleném zákoutí Železných hor, v nadmořské výšce téměř 600 metrů. Léto tu pozdě začíná a brzy končí a koupání je i o prázdninách spíš jen pro otužilé. I když se to možná na první pohled nezdá, dirigent a pedagog Hynek Farkač otužilý je.

Stavbu sjednocuje kvalitní kanadský šindel na střechách obou jejích částí

První část chaty, tu dřevěnou, opatřenou tmavým luxolem, postavil Hynkův otec před více než padesáti lety. Auto neměl, takže ho někdy svezl kamarád z Lipnice nad Sázavou, kde Farkačovi bydleli, náklaďákem na první ranní vlak do Havlíčkova Brodu, jindy vyrazil na kole, řidítka ověšená materiálem.

Táta zaslouží pochvalu

„Nakreslil si dokonalé plány a s přítelem truhlářem nařezal a připravil dřevo na celou chatu. A jednou všechno naložili na obrovský náklaďák a odjeli,“ vzpomíná dnešní majitel na dobu, kterou prožíval jako čtyřletý kluk. Skutečnost, že náklad složili umístního truhláře v obci poblíž pronajatého pozemku, zná už z otcova vyprávění.

Tmavý dřevěný obklad připomíná původní velikost chaty – bílé křídlo přirostlo před sedmi lety

Šlo vlastně o jednu z prvních moderně sestavených dřevostaveb. Utruhláře a tesaře Šulce ji totiž na dvoře také nanečisto postavili. Teprve když zjistili, že je vše v pořádku, začaly se kopat a betonovat základy. „Stavba vznikala téměř čtyři roky, ve dvaašedesátém byla kolaudace. A musím říct, že otec zaslouží velikou pochvalu. Když jsem zkusmo otevřel dřevěný obklad, abych zkontroloval stav vnitřních konstrukcí, musel jsem smeknout. Už tenkrát stěny dokonale zaizoloval skelnou vatou. A nejen stěny. Chata je odspodu kvalitně izolována proti vlhkosti, navíc pod ní otec vykopal sklep, v němž je celoročně deset stupňů. Díky tomu chata odspodu vůbec nepromrzá,“ připomíná Hynek fakta, která si uvědomil, až mnohem později.

Při studiích konzervatoře, která ho zcela pohltila, trávil na Vysočině jen prázdniny. Rodiče se rozešli a chata připadla matce s dětmi. Hynkova o dva roky starší sestra, matematička, měla zcela jiné zájmy, a tak jako jediný chlap v rodině natíral dřevo a sekal trávu, když bylo třeba, ale na další úpravy neměl čas. K chatě přilnul až po rozpadu svých dvou manželství. „Při dělení majetku jsem se nikdy nehandrkoval, a tak nastala doba, kdy se stala téměř mým domovem.“

Pohled zdola ze zahrady odhalil improvizovaný sklad bukového, březového a habrového dřeva, které dozrává do krbu; nový přístřešek na dřevo je také v plánu

Hynek Farkač byl v té době dirigentem Východočeské filharmonie v Hradci Králové a cesta autem na chatu mu trvala zhruba hodinu. „Trávil jsem tady hodně času, připravoval jsem se na zkoušky a koncerty uprostřed přírody a uvědomil jsem si, že to tady strašně miluju,“ přiznává.

Z prévertu nové křídlo

V té době začal Hynek chatu postupně vylepšovat. Především bylo nutné místo suchého záchodu postavit splachovací. Ovšem kde? V objektu s půdorysem 8 x 6 metrů už nebylo kam. „Myslel jsem, že na pravé straně, ve svahu pod chatou, udělám malou přístavbu. Něco jako býval prévert na zámcích. Už jsem začal stavbu plánovat, ale nakonec jsem si ještě popovídal s tátou. Často se vídáme. Založil novou rodinu a zvelebuje další chalupu. Řekl mi: Udělej přístavek na celou šíři! Začal jsem tedy vymýšlet a kreslit a nakonec z toho byla stavba skoro tak velká jako původní chata.“

Medová barva dřeva i rustikální dlažba zútulnily celé přízemí v přístavbě

Spolu s novými prostory bylo nutné řešit i otázku vody. Do chaty sice přivedena byla, ale trubky nebyly v nezámrzné hloubce a na zimu se voda musela zavírat. Ze zdroje se do ní navíc dostávaly nečistoty. Hynek se sousedem objevil jiný zdroj a pak se sám pustil do výkopu vedení pro obě chaty. Můj údiv nad tím, že si právě on, muzikant, nadělal mozoly od krumpáče, odbyl informací, že dirigent musí mít naopak ruce silné. A jemu že práce kolem chalupy, jak dnes rozrostlé chatě rád říká, prospívá.

„Zvládli jsme s kamarády víceméně svépomocí i přístavbu,“ pokračuje s pýchou. „Firmu, která ji měla postavit, jsem po třech týdnech vyhnal. Tahali ze mě peníze. Práce za nimi nebyla vidět a přitom dokonce tvrdili, že jim dlužím. Tak jsem zašel za Fandou Bohuňkem a Martinem Judasem a s jejich pomocí byla hrubá stavba za krátkou dobu pod střechou. S interiérem už nebylo nutné tolik pospíchat. Však se pojďte podívat.“

Pomohli kamarádi

Na konci chodbičky za vstupními dveřmi, kde byla dříve i kuchyň, stoupají úzké dřevěné schody do podkroví. Vlevo se vchází do sedničky s rustikálním nábytkem a vzadu také do nové koupelny se záchodem. S obkladem prý Hynkovi pomohl všeuměl Fanda Bohuněk. Jména dalších šikovných řemeslníků, dnes už kamarádů, zazněla hned v širokých dveřích, vedoucích z chaty do nové části chaty. Mají pěkné bytelné modřínové ostění a z téhož dřeva je i kuchyňská linka vlevo. Obojí i další součásti stavby a zařízení vytvořil truhlář mistr Hyksa.

Nad krbem s pěknými průduchy obdivujeme tepanou mříž, kterou prochází teplo do podkroví

Ještě dřív, než jsme začali objevovat kuchyňské a jídelní zákoutí, padl nám do oka robustní krb, dílo pana Mušky z Ronova nad Doubravou, a velké zamřížované okno do podkroví. „Mříž nad krbem dělal Radek Horák. Zdědil talent i dílnu po svém otci,“ informuje Hynek, který ozdobnou cestu tepla vzhůru vymyslel.

„Zjara a na podzim stačí hodit pár briket vedle do kamen a je tady příjemně. Krb roztápíme jen v zimě. Je záměrně poněkud předimenzovaný, takže když večer přijedeme a venku hodně mrzne, za hodinu je všude báječné teplo.“ Hynek volí množné číslo, protože na chatu jezdívá s přítelkyní a občas se tu objeví i jeho studenti z konzervatoře nebo z hudební fakulty AMU. A samozřejmě i další přátelé z okolí, bez nich by si prý život na Vysočině nedovedl představit.

„Jirka Lebruška, bývalý lesník, mi pomáhá se dřevem, Pepík Šulc zvaný Depardieu je výborný elektrikář. Je to syn pana Šulce, který tátovi pomáhal stavět chatu. Jeho brácha Bohouš je zase velitelem hasičů. A někdy zajede Láďa Stárek, hrázný ze Seče, a povídáme o všem možném, třeba i o kanoistice, kterou jsem za studií dělal závodně.“

Myslím na zadní kolečka

Když byla stavba podle jeho představ, začal Hynek s úpravou pozemku. V devadesátém roce se mu podařilo těch pár set metrů čtverečních okolního pozemku koupit, protože patřily do kategorie „ostatní plochy“. Správce silnice už kdysi postavil na ochranu terénu před velkou vodou ve svahu žulové koryto a Hynek s velkou pomocí obecního úřadu stavbu dokončil. Obezdil i navazující prostor, kam vyvěrá pramínek ze staré studny.

Díky úžasné žulové stavbě se velká voda chatě vyhýbá; vpravo vidíme studánku, která je hlavně k potěše oka

„Před několika lety jsem začal čistit a kultivovat pozemek nad korytem. Dřív se tam vyvážel stavební odpad. Byl rájem užovek a zmijí, celý zarostlý maliním, ostružiním a kopřivami. Stálo mě to spoustu dřiny a taky pár tisícovek za odvoz odpadu.“ Dnes tomu místu Hynek říká „můj pahorek“ a na nejvyšším bodě vybudoval vyhlídku.

„Teď se vrhnu na rekonstrukci původní chaty,“ začal o plánech do budoucna. „Chci dokončit zateplení celého objektu a osadit i ve staré části špaletová okna. Jsou tam jednoduchá a při západních větrech povlávají i záclonky uvnitř. Přál bych si, aby to tady bylo co nejkrásnější. A protože jsem pedant, chci, aby taky všechno perfektně fungovalo,“ předestřel Hynek svou vizi do budoucna. Ale pak se zase vrátil do současnosti.

„Už dnes je tady úžasně! Jsem takový blázen do práce, že vstávám ráno v půl šesté, abych už mohl lítat se sekačkou kolem. A pak třeba vyrazit na kole objevovat další krásné kouty v okolí. I když – na to pořád ještě není dost času.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: OTA PAJER A AUTORKA

Milované útočiště