U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Milníky Vladimíra Preclíka
Kategorie: Víkend | Autor: Zdeněk Hrabica
HOBBY
Každé překročení prahu obydlí i ateliéru, v nichž žije a tvoří profesor, akademický sochař Vladimír Preclík, znamená vyrušit ho a vzít mu kousek času, v němž se rodí pozoruhodné umění. Jde o všestranného umělce – sochaře, kameníka, člověka znalého sváření kovů i malíře. Za svůj život uspořádal více než sedmdesát výstav, jeho dílo je rozeseto po známých galeriích v celém světě. V roce 1997 bylo otevřeno v Bechyni “Muzeum Vladimíra Preclíka”. Vladimír Preclík se narodil v Hradci Králové v roce 1929. Léta studií na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích ho ubezpečila, že může zaměnit řezbářské dláto za kamenický vercajk. Pak se vypravil do Prahy studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera.
Portrét je alfou a omegou sochařství
“Profesor Wagner tvrdil, že hlava, tedy sochařský portrét, je alfou a omegou sochařství. To proto, že portrét vypovídá nejenom o podobě. Portrét mluví o duši člověka, o jeho životě. Portrét je mnohem hlubším výrazem, než by se dalo zprvu čekat. Nezáleží ani tak na podobě. Ta naskočí skoro automaticky. Když tohle všechno řekne profesor ve škole a žáci jsou poslušní nebo aspoň poslouchají ušima, nemůže je to nechat lhostejnými. A začnou to zkoušet.” Preclík vytvořil pozoruhodnou řadu portrétů “hlav” a zapsal se jimi natrvalo do novodobého českého sochařství. “Když mi bylo devětadvacet, rozhodl jsem se, že vytvořím takový panteon lidí, o nichž jsem si myslel, že jsme jim něco dlužni. Do té doby se hlavy dělaly jen oficiálně. Začal jsem E. F. Burianem, kterého jsem znal nejvíc. Ale šlo i o další – o Nezvala, Halase, o Ježka. Když výsledek spatřil Jan Werich, dal mi za něj pusu. Když uviděla “hlavu” Jiřího Mahena Karla Mahenová-Vančurová, nešetřila slovy uznání. A právě Mahen způsobil pobouření na výstavě, odpůrci křičeli: “Zneuctili Mahena! Jak může mít Mahen děravý klobouk?” Udělal jsem ho v jeho korzárském širáku. Později chtěli, abych udělal Seiferta, Hrabala a Horu. Ale já jsem byl už někde jinde… Před několika lety jsem udělal ještě Seiferta a Karla Schwarzenberga. Je to vzácný člověk, má odvahu říct, že my Češi zase nejsme tak vynikající a bezchybní, jak si myslíme.” Vyprávíme si uprostřed Preclíkových soch a obrazů. Skulptury ze dřeva, plastiky z kovu, obrazy, sekyry, dláta, všechny věci dohromady vytvářejí sochařovo prostředí. “Nedávno jsem se dal znovu i do intenzivnějšího malování obrazů. Brzy je představím na pražské výstavě. Ale vracím se i k “hlavám”. Vybral jsem si však už zcela jiné objekty z jiné generace, lidi, kteří něco hlubšího říkají dnešku – Zdeňka Svěráka jako Rytíře českého humoru, Jiřího Stivína zabaleného do jeho melodií…Marka Ebena, Ladislava Smoljaka, Bolka Polívku… Jsou to portréty v širších souvislostech.”
Kamenné odpustky doby
Vladimír Preclík mluví krásnou češtinou a svádí to na rodný domov. Jeho knihy Smírčí kameny, Kameny pokání, Holomráz, Dřevěná knížka, Tiše se přemísťovati i Americký kolotoč… to potvrzují. V několika z nich líčí svůj vztah ke smírčím kamenům a křížům. “Často srovnávám plynoucí čas. Dnešek spěchá a člověk se ve svém úprku a pýše stává škůdcem svého světa. Už i dvacáté století se zastavilo v oceánu času, který natrvalo minul, a svítí nám majákem. Jeho sdělení lze číst různými způsoby, zrovna jako vysekaná znamení na kamenných křížích – strážcích času, kdy ještě stálo za to se zabývat smrtí jednoho jedince,” dal se do vyprávění Vladimír Preclík.
Po stopách zločinu
Více než deset let jezdil Vladimír Preclík republikou. Dodneška po stopách smírčích kamenů a křížů pátrá a pořizuje si o nich záznamy. “Smírčí kameny připomínají napravení zločinu a lidské pokání. To slovo pokání mne ke kamenům přitáhlo magickou silou. Myslím, že právě doba, kterou žijeme, by pokání potřebovala jako sůl.” Sochař v roli badatele pátral po existenci tzv. smírčích smluv. U nás se jich zachovalo jen asi deset. Většinou se svědectví o zločinu zachovalo v ústním podání. “V některých případech se v takových dohodách (většinou pocházejí z 15. století) objevuje i zmínka o kamenném kříži. Ten, kdo jiného usmrtil, měl však ještě další závazky. Často musel nechat sloužit mši nebo jistý počet mší za nebožtíkovu duši nebo na místě činu postavit kamenný kříž, vlastnoručně vytesaný. Musel jej odnést na místo zlého skutku. Často musel také živit vdovu a její děti, darovat církvi vosk na svíčky nebo prosit Boha za odpuštění. Postavení kříže bylo kajícím činem. Já jsem třeba našel v archivech záznam, že někdo zabil “otkou” svého syna. Tento děj bylo třeba rozvinout. Když někdo zabil otkou syna, musel k tomu mít dostatečný důvod, nebo muselo jít o pominutí smyslů. Ten důvod jsem si tedy našel a potom jsem si našel proč a kdy se to stalo. Byl to rolník. Otku nemohl mít po ruce úředník.”
K tajemnému kříži
Tento hrozný čin přivedl Vladimíra Preclíka k cestě do Běluňského lesa na sever od Čáslavek, do obce kousek od Náchoda. “Dlouho jsem nemohl kříž najít. Byl mezitím sto padesátkrát a jednou zasypán sněhem, žhaven sluncem. Zakulatil se a stářím se schoulil. Podle útržků dohadů jsem rozvinul příběh o lidské zlobě. Pyšný sedlák ovdověl a svému dospívajícímu synu přivedl na statek macechu. Nebylo jí více než pětadvacet let. Ta syna za nějaký čas zasvětila do tajemství lásky. Jednou, když si sedlák mezi oráním trochu zdřímnul, selka, sbírající opodál kamení, mladíkovi naznačila, aby k ní přišel do lože ze suchého listí. Když se sedlák probudil, na její nevěru přišel. Chtěl otkou – klackem, na jehož dolním konci byl přivázaný kus železa, udeřit svou nevěrnou ženu. Ale do cesty se mu postavil syn. Otcova rána smrtelně zasáhla jeho. Zatímco jednou otka v pověsti Přemysla Oráče u Stadic předpověděla vyrašením zeleně vznik rodu, tentokrát pokračování rodu navždycky přerušila.”
Zrozen ze dřeva
Vladimír Preclík obdivuje tvůrčí smysl chalupářů a fandí jim. Sám chalupu nikdy neměl. Kde by na to vzal čas? S přibývajícím věkem ho umělecká práce ještě více baví a přitahuje. V poslední době sahá nejenom po kameni, dřevu, kovu – čím dál častěji přistupuje k malířskému stojanu. Ale dřevu se stále od jisté doby klaní… “Pohlížím na dřevo jako na prastarý materiál. Ten je pro mne nejpolidštěnější, je pro mne materiálem starším, než jsou lidé. Kdysi jsem si myslel, že udělat dobrou sochu znamená, že by měla být kamenná nebo železná. Když jsem se ale občas toulal po Alpách, potkal jsem úžasné dřevěné věci. Šokovaly mě. Dřevo má totiž to, co nemá kámen, umí se více přiblížit k přírodě a jako by se v ní rozpouštělo. Mám na mysli mosty, můstky, vodní toky, studánky, vodní koryta, dřevo zčernalé pod vodou…”
Kdyby měl sochař přece jenom chatu
“Kdybych měl chatu, určitě bych si ji udělal sám a ze dřeva. Byl by to srub. A nebyly by tam asi moje sochy a obrazy, ale lidovky, které miluji. Od těch, kdo dělají svou práci naprosto dokonale, přestože naivně. Byla by tam také určitě malovaná skříň, která by sloužila. A vedle srubu by musela být voda, třebas malý rybník, potok, řeka.”
