Michalův statek

Obec Pohleď v kraji Vysočina leží stranou větších cest. Milovníkům lidové architektury však výlet do vsi mezi Světlou nad Sázavou a Havlíčkovým Brodem můžeme jen doporučit.

Michalův statek v Pohledi byl v roce 2003 prohlášen kulturní památkou

Hlavním turistickým cílem v Pohledi je skanzen Michalův statek. Zatímco jeho historie není dlouhá – byl otevřen 1. srpna 2004, první písemná zmínka o rodu Michalů v této usedlosti pochází podle tzv. Trčkovského urbáře (tj. úřední knihy se soupisem povinností poddaných vůči vrchnosti) již z roku 1591. Další zmínky se objevují po sčítání obyvatel po třicetileté válce z roku 1651, z Berní ruly z roku 1654 a podobných zápisů v průběhu dalších let. Z novodobé historie je známo, že jeden z držitelů tohoto gruntu Matěj Michal byl v letech 1902 – 1926 také starostou obce.

Za jírovcem, jehož koruna poskytuje příjemný stín, je vidět výminek

V padesátých a šedesátých letech dvacátého století byla celá hospodářská část statku v užívání místního zemědělského družstva a objekt začal pomalu chátrat. Posledním majitelem rodu Michalů byl Karel Michal. Zemřel v roce 1997, ale do roku 1990 v chalupě bydlela jeho matka a pak zůstala chalupa neobydlená. Od dcery pan Michala koupila celý statek obec Pohleď.

„Při zasedání obecní rady jsem navrhoval, abychom statek koupili a využili jej na něco prospěšného. Bylo mi líto nechat stavbu chátrat. Vždyť jsme jej mohli například využít na turistickou ubytovnu,“ vzpomíná na tehdejší plány Jindřich Holub, starosta. „Především bylo nutné všechny budovy statku opravit.“

Nápis na záklopovém prknu prazrazuje, že lomenici opravil v roce 2001 tesař Slávek Slabík

Protože v Pohledi žije asi osmdesát obyvatel a v obecní kase není peněz nazbyt, do opravy se místní dali svépomocí. „Chodili sem zadarmo pomáhat brigádníci. Nějaké peníze dostáváme od obce, většinou ale přispěl krajský úřad a památkáři formou dotace. Peníze jsme využili na opravu sklepa a střechy,“ vypočítává Jindřich Holub. „Jinak se hodně snažím dělat sám, protože mě to baví. Naučím se vždy něco nového, vlastně všechna řemesla. Dnes už vím, jak udělat dřevěné šindele i slaměné došky, umím připustit krávu a také ji podojit.“

Kromě kravičky se v následujících letech na pozemcích u statku objevila i koza, stádečko ovcí a dokonce několik koní. Kromě toho, že Jindřich Holub zvládl všechny činnosti související s chodem tohoto obecního hospodářství, časem se ujal i role průvodce zpřístupněných budov skanzenu. Z původních plánů totiž nějak sešlo… Na ubytovnu by bylo pěkně opraveného statku škoda.

Od roboty k daním

„Naše muzeum přibližuje život ve vesnické usedlosti v období mezi koncem třicetileté války v roce 1648 a zrušení roboty v roce 1848,“ vysvětluje Jindřich Holub každému návštěvníkovi, který přijde vstupní bránou do travičkou porostlého dvora. Jak se hned dozvídám, dříve to tu tak pěkné nebývalo. „Na starých fotografiích je za hospodářem a jeho rodinou vidět jen udusaná hlína a před chlévy hnojiště.“ Aby obraz života na českém venkově, kdy se ještě robotovalo, byl co nejautentičtější, je hnojiště na stejném místě i dnes.

Pohled do dvora na opravené hospodářské budovy

Kolem dvora se lichoběžníkově rozbíhá několik budov. V obytné části vlevo od brány je síň s černou kuchyní, světnice a komora. Na ně navazuje chlév. Na protější straně dvora je postaven špejchar, sklep a kolny na uskladnění dřeva a nářadí. Dvůr uzavírá největší ze staveb – stodola – a vedle stojící nejmladší budova – vejminek, který byl postaven až v roce 1922.

„Ke statku patřily pozemky o rozloze jednoho lánu, to je asi osmnáct a půl hektaru polí a luk. Jednolánový statek byla základní zemědělská jednotka, která umožnila jedné rodině dostatek prostoru k uživení a také se od ní odvíjely veškeré povinnosti k vrchnosti.

Světnice byla jedinou vytápěnou místností na statku

Skládaly se z části peněžní, robotní a naturální,“ připomíná Jindřich Holub. „Po roce 1848 se všechny převedly do peněžní formy, která umožnila státnímu aparátu zlepšit výběr daní. A tento systém existuje dodnes,“ zalitoval starosta, který se netají náklonností ke starým pořádkům.

Ani dnes by mu nebylo zatěžko žít postaru, kdy čas běžel mnohem pomaleji. I tady, na dvoře Michalova statku, si během jeho zasvěceného a podrobného výkladu, mnozí návštěvníci často povzdychnou, jak by bylo pěkné, vrátit se do doby, kdy se nikam nespěchalo. Jindřich Holub se pousměje: „Rádi bychom docílili toho, aby to na statku vypadalo jako dřív. Aby se lidé, kteří tu žili, kdyby se mohli vrátit a mezi námi chodit, ničemu nedivili. Byli by doma.“ *

TEXT A FOTO: MARTINA LŽIČAŘOVÁ

Michalův statek