Menhir – tajemství dlouhých kamenů
Výraz menhir pochází z dolnobretaňské keltštiny, „men“ je kámen a „hir“ znamená dlouhý, tedy dlouhý kámen. Ten největší, Mené er Groah, leží na zemi u Locmariaqueru v Bretani, rozlámaný na několik dílů. Jeho původní délka byla 23,5 metrů! To je úctyhodný rozměr, uvážíme-li, že žulový obelisk na nádvoří Pražského hradu měří 16,3 metru.
Ze vztyčených menhirů má jen několik výšku přes deset metrů, většinou jsou mnohem menší, třímetrové, dvoumetrové a nižší. Vždy se však jedná o kameny uměle vztyčené, často neopracované, nebo jen hrubě přitesané.
A proč vůbec byly stavěny a k čemu sloužily? Můžeme se jen dohadovat. Není vyloučeno, že některé z nich mohly být vztyčovány s úctou k mrtvým. U jedné z indických ras dodnes existuje zvyk, že syn musí během čtyř dnů po pohřbu otce postavit mohutný monolit. Kámen zatíží duši zemřelého a ta pak může zůstat poblíž žijících potomků a dohlížet na ně.
Další vysvětlení se nabízí při zjištění, že většina menhirů stojí na místech anomálií geomagnetického pole Země. Ve spojení s proudící vodou, která energii kamenné hmoty zesiluje, je pravděpodobné, že stojící kameny byly využívány především pro ozdravné účely.
Menhir – tajemství dlouhých kamenů
