U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Mariáš se hrál už v pekle
Kategorie: Volný čas | Autor: Zdeněk Hrabica
Člověk neznalý karetní hry, zejména mariášové, prý nemá co dělat v politice. Ani v komunální, natož republikové a už vůbec ne v rámci Evropské unie. Stejně je podle znalců vcelku nepotřebný i v obyčejném životě.
Bůh suď, jak to vlastně je, ale tyhle moudrosti si uvědomíte až tenkrát, když sledujete mariášovou ligu od jižních Čech po Českomoravskou vysočinu, od poutního místa na Křemešníku až po kamenický Mrákotín.
Znalci pohádek potvrdí, že mariáš se hraje odpradávna, dokonce se, jak známo z nezapomenutelných „Hrátek s čertem“ Jana Drdy, hrával už v pekle. Tam přece karty jenom šustily a čerty štěstí nikdy neopouštělo. To nakonec platí i pro živou přítomnost.
Nikoliv náhodou vycházejí stále nové a nové publikace, osvětlující teorie karetních her. Vždyť zkušený mariášník si stále potřebuje ověřovat platnost některých fines. Takový licitovaný mariáš ve třech je hrou vskutku královskou. V logice pravidel se s ní může úspěšně měřit jenom bridže. Názor, který se občas šíří mezi laiky, že mariáš je hra veskrze hospodská, se nezakládá na pravdě. Patří naopak do slušné společnosti – například chalupářů. Je vítaným zpestřením jejich víkendů i dovolených v tuhé zimě i v parném létě.
Mariáš je testem inteligence
Začtěme se do několika řádek odborníka, v daném případě MUDr. Petra Labohého, který v předmluvě své knihy „Mariáš od A do Z“ uvádí: „…jenom mariáš ve třech může poskytnout naprosté uspokojení vzhledem k významu teorie informací; jak nádherný a hřejivý pocit přináší vzorná spolupráce dvou hráčů při obraně betla, chycení sedmi či polapení soupeřovy desítky! Mariáš ve čtyřech (tzv. „křížový“, též křižák) má více zranitelnou logiku a je založen spíše na náhodě (s úspěchem je možné jej provozovat ve vlaku pro zkrácení cesty). Pokud se týká mariáše (ve dvou), nezbývá než souhlasit s Poláčkem, že tento je dobrý pro staré manžele v důchodu nebo pro odsouzence, jenž tráví poslední noc před popravou hrou v mariáš se svým dozorcem. A hrát mariáš volený, tuto nudnou variantu mariáše ve třech, v níž rozhoduje o osudu celé hry jen ‘dokup’ v 8. až 12. kartě, na což nemáme žádný vliv, je jako zbavit rozkvetlý košatý strom celé koruny a ponechat holý peň.“
Jenom opravdový karbaník si je plně vědom, že síla a kouzlo licitovaného mariáše nespočívá v memorování pravidel a v suché znalosti teorie bez fantazie. Umění hry spočívá v dokonalém respektování a odhadu psychologie protihráče, v umění přizpůsobit hru momentální situaci. Velkou roli samozřejmě hraje i intuice a schopnost umět hrát i proti obvyklým pravidlům.
Ale kolik řádek už bylo napsáno a kolik moudrostí bylo vysloveno! Opravdovou matkou moudrosti je především mariášová praxe. A tak jsem se vypravil nejprve v loňském létě k akademickému malíři a grafikovi Zdeňku Mézlovi, autorovi nejnovější mariášové karetní hry, který navázal na tradici malíře Mikoláše Alše. A když nastal čas tuhé „safijánské“ zimy, vydal jsem se pod horu Javořice do slavné obce Mrákotín.
Na ligu do Mrákotína
Zmíněná obec mne zaujala nejenom historií svých lomů, kde se dobývá slavná mrákotínská žula, ale i dávnou tradicí mariášové hry. Kameníci ji ovládají s bravurou od nepaměti. Umění hry se dědí z generace na generaci. A tak díky jim a sousedům v Dušejově, Boršově, v Hybrálci, ve Stonařově, v Kostelci u Jihlavy, v Dolní Cerekvi, ve Dvorcích a také v Jihlavě, ale i na jihu Čech, oživili v Mrákotíně počátkem roku 2001 Ligu Jihlavska. Přijali Pravidla voleného mariáše a každoročně soupeří mezi sebou a jinými.
„Já sám jsem se k mariáši dostal díky svému dědovi, otci a nakonec i díky celé naší mariášnické rodině. Pokud vím, hraje se v Mrákotíně odjakživa,“ svěřuje se Miloslav Vaňousek, předseda tamního Sportovního klubu. Občas ho doplňují svými poznámkami ostatní, hlavně organizátor turnaje ing. Petr Veselý. Na turnaji dneska nechybí ani osobní počítač, nástěnná tabule, stoly s atraktivními cenami, poháry, vepřovou hlavou a lahůdkami.
„Je to hra inteligentní, plná překvapení, má bezpočet variant a velmi tříbí mysl. Je hrou, u které se musí přemýšlet a zase přemýšlet. Vždycky záleží na rozložení karet, přičemž existuje mnoho předpokladů. Jako každá hra, i mariáš se dá naučit. Člověk ale musí vědět, jak karty při hře rozložit,“ poznamenává jeden z nezúčastněných hráčů, připravující občerstvení v kuchyni restaurace Elixír.
I karty mají pevná pravidla
Než všechno začne, je třeba se seznámit s pravidly a také s disciplinárním řádem voleného mariáše. Je to zcela zvláštní druh jurisdikce, kterému porozumí jenom zasvěcená osoba, muž či žena, trvale žijící na Jihlavsku. Jenom si vezměme losování. Losuje se o všem možném. Třeba o místa u hracího stolu. Zapisovatelem se stává hráč u vylosovaného místa A. Karty se musí míchat, a to pořádně, musí se snímat, a to nejméně dvě svrchu a dvě zespodu. Karty snímá zadák, po sehrávce skládá karty rozdávající, který je rozdává ve směru hodinových ručiček… Preambulí herního ustanovení je celkem šestnáct a nelze je obejít. Všechno se pokutuje, chyba se nazývá renoncem. Tím může být: nepřiznání karty, nepřebití nižší karty, nesprávné vynesení atd.
Za všechno se v mariáši platí. Zhruba do dvaceti korun. Velkým útokem proti českému mariáši byla likvidace pětníků, desetníků, dvacetníků… A tak se hraje z nastřádaných zásob. Velmi přísný je disciplinární řád voleného mariáše: nerespektování pravidel a soutěžního řádu, odmítnutí platby, ale i zjevné opilství, hrubé napadení, včetně napadení fyzického až po nastoupení hráče pod cizím jménem. Veškeré tresty včetně napomenutí se registrují u rozhodčích.
U jednoho ze stolků zasedla Marie Šimková, Luboš Vrátil, Zdeněk Šimek. Ale je tu i Petr Šimek a Miloslav Vaňousek. „U nás se hraje většinou ve třech, ale někdy i ve čtyřech. Obvykle se na turnajích objeví i dvě až tři ženy. Vklad je 50 Kč do jednoho kola, schválená hra je 20 haléřů, flekovaná hra 40 haléřů, červený jsou tuplem, malý je za korunu a velká hra durch za 2 koruny. Pokuty jsou: 2 koruny za špatné rozdání, nejvyšší platba pokuty je 20 korun. Mezi hráči jsou na každém turnaji i abstinenti, hraje se zhruba od 18 let…“ připomíná Zdeněk Šimek. „Nejlepší a nejoblíbenější karty jsou dvouhlavé a nejlíp se hraje novějšími. Starší se obvykle lepí,“ dodává Marie Šimková.
Karbanický folklor
O přestávkách se od hráčů v adrealinovém vzrušení dozvídám další poznatky o chování při hře a o karetní etice a také leccos o odborné terminologii v mariáši. Je vrcholně neslušné koukat spoluhráči do karet. Hráč drží karty tak, aby do nich „nebylo vidět jako do cihelny“. Mariáš je hra, v níž jakýkoliv pokus o švindl je lehce odhalen. Smutného spoluhráče má každý povzbuzovat, utěšovat a ne se s ním hádat.
Kdo nehraje mariáš, je o mnoho ochuzen. Neví, že zelené se říká: zeleň listová, zelí, červená je: barva lásky, kule: kulky, kulky pana Bakulky, koule anglické. O kartách se pak mluví například u žaludů: scíplej vták, Ladislav Pohrobek.
Speciální mluvou okouzlují mariášníci zejména v licitaci: „Nechám, ale natřu!“, „Gentlemani ještě nevymřeli“. Při pobídce, co se bude hrát: „Já mám kartu, že se můžu trkat“, „Sedm kulí jako v Sarajevu“, „Vono se to vokotilo“…
Mariáš není vabank
Milovníci mariáše jsou zvláštním seskupením. Mají nejenom své zásady a pravidla, cenné jsou i většinou krásné vztahy jednoho ke druhému a ke všem stejně nadšeným hráčům. U hracího stolu to totiž občas jiskří.
Jiskření však při mariášové hře čistí vzduch. To platí i pod Javořicí, v Mrákotíně. Na turnaj se sem sjeli ze širého okolí. Vítězem se stal Stanislav Hudeček z Dobronína. V prvním kole získal 68,60 korun, ve druhém 64,40 korun a ve třetím 69,60 korun. Celkem si přišel na 202,60 korun českých. Až páté místo mezi 45 účastníky obsadil místní, Michal Moc z Mrákotína. Přišel si na 188,40 korun. A ten poslední, pětačtyřicátý Jan Svěrák ze Stonařova, si přišel „jenom“ na 95,20 korun. Takže o tom, že by karban v Mrákotíně škodlil, se nedalo mluvit ani v jednom případě.
Popisy k obrázkům
Autor fotografií: FOTO JOVAN DEZORT
