Malířský dům na Soláni
Dům U Hofmanů je robustní stavení s kamennou podezdívkou, obložené dřevem na způsob valašských dřevěnic a obklopené rozsáhlou horskou zahradou.
Otevření stráně pod domem pohledům do kraje bylo pro dům i jeho obyvatele velkým přínosem
Jsme v nadmořské výšce 860 metrů, pod vrcholkem Soláně, ve vsetínské části Beskyd, jejichž horské klima a příjemný stín stále ještě tvoří kromě jehličnanů i listnáče: buky, habry, javory a břízy. Pod lesem voní horská louka, klinká zvonice. Je tu hezky, tak pěkně, že malebný kopec s vyhlídkou do čtyř světových stran nejprve vstoupil do valašských písní a vyprávěnek a posléze i do naší kulturní historie.
Jako památka na sochařské sympozium zůstalo v zahradě několik dřevěných plastik, které dokreslují ducha přírodně pojaté zahrady
Už v 19. a v začátku 20. století se Soláň stal opěvovaným místem básníků, spisovatelů i malířů, kteří do této části Beskyd putovali podobně jako francouzští malíři do Barbizonu. „Někteří z nich se tu usadili i natrvalo, jako třeba František Podešva, Jan Kobzáň či můj otec,“ vysvětluje dcera malíře Karla Hofmana, keramička Marcela Vajceová-Hofmanová. Ona sama se sem přestěhovala v roce 1998.
Zahrada ve stráni
Od zvonice Na Soláni přes louku vede k domu Hofmanových štěrková pěšina. Je z ní možné obdivovat okolní kopce, ale nejhezčí výhled na nás čeká až po otevření branky opatřené cedulí: Valašský atelier U Hofmanů.
Pěší návštěvy procházejí touto malebnou brankou a z horské louky vstupují do stínu stromů
Za brankou objevujeme rozlehlou obdélníkovou zahradu s travnatým svahem otevřeným k jihu. Vysoko nad dům, který je zapuštěný do stráně, se zvedá srázná, na sever obrácená část pozemku. Místy až nepřístupné stráně pokrývají porosty poléhavých keřů, trvalek a vřesů.
K domu meandruje kameny dlážděná pěšina. Chvíli jdeme po rovince, poté se cesta mírně zvedá do stráně k domu. Celek, jehož součástí jsou ve strmějších partiích zahrady suťová pole a balvany, působí velmi monumentálně. Ve stráni rostou vysoké stromy – smrky, borovice, jedle, břízy, buky, modříny i lípy. Svahy, vyztužené drobnými zídkami a tarásky jsou porostlé houštinami z jalovců, klečí, skalníků a keřovitých mochen, dřínů, trnek i kalin. Od křovin se tu a tam odrážejí pravidelné tvary kuželovitých korun zakrslých smrků bílých „Conica“.
Na malém prostoru záhonů se mísí ryze okrasné květiny s bylinkami do kuchyně
Z porostu mávají mohutné vějíře kapradin, tu a tam na nás bliknou horské růže, fialový stvol náprstníku a bílé laty mohutných udaten. Bujnou nádheru vlhké zahrady dokresluje objev těch největších host, jaké jsme kdy fotografovali. Svoje žilnaté vějíře o velikosti lopuchových listů rozložily u vnějšího kamenného schodiště. To vede vysoko, až na cestu nad domem, kde je příjezd pro auta a také vstup do podkroví budovy s pokojíkem pro hosty.
U cesty nelze přehlédnout bývalý dřevník a chlév, které majitelka upravila. Umístila zde stálou expozici prací členů rodiny.
Pod domem se zahrada mění v louku
S domem za zády obdivujeme výhled na Javorníky a těšíme se pohledem na čerstvě posečenou louku. Na několika místech ji přetínají horizontálně vysázené linky ze stříhaných keřů a barevné ostrůvky letniček.
Bývalý dřevník a chlév nad obytným domem nyní slouží jako stálá expozice děl Marcely Hofmanové a jejího syna Ondřeje Vajceho
„Zahrada je moje láska. V poslední době prošla mnoha úpravami,“ vypráví majitelka. „Bývala tu stará ovocná zahrada ve svahu, otevřeném jižnímu slunci. Vzrostlé stromy a keře na pozemku přirozeně navazovaly na okolní les.“
Na radu svého dobrého kamaráda, zahradního architekta, majitelka nechala pozemek prosvětlit. „Vykáceli jsme hlavně staré ovocné stromy a do stráně nad domem jsme dosadili dřeviny a rostliny, které lépe ladí se zdejší přírodou.“
Záměrem rekonstrukce zahrady a prostoru kolem domu bylo v souladu s architekturou budovy vytvořit jedinečný areál
Díky úpravám se znovu otevřel panoramatický výhled na okolní kopce. „Jsem spokojená, zahradu vnímám jako svoje vnější obytné prostředí, přírodní pokoj, který je součástí mého obydlí. Záleží mi na ní, i když údržba pozemku je velmi náročná.“
Dnešní podoba zahrady je do jisté míry kompromisem mezi bujností přírody a ekonomickými a časovými možnostmi majitelky. Přesto si udržuje i menší květinovou zahrádku, v níž pěstuje i šalvěj, meduňku a dobromysl, pro užitek zas petržel, cukety, česnek a rebarboru. „Trocha zeleniny k valašské zahradě patří a kytky potřebuju do vázy….“
Dům a jeho lidé
„Náš dům ze dřeva a kamene ve čtyřicátých letech minulého století navrhl architekt Auermüller pro otcova přítele, malíře Aloise Schneiderku,“ vypravuje paní Hofmanová.
Při pohledu zezadu je podle střech lépe vidět, jak tu spolu sousedí dvě části domu vzniklé v různých dobách
Masivní stavba se třemi podlažími je do terénu zapuštěna přímo mistrovsky. Vnější dřevěný obklad odkazuje na valašský styl roubených stavení, ale zároveň můžeme vnímat i inspiraci alpskými stavbami. Je znát, že architekt stavěl pro člověka znalého velkého světa, který měl rád prostotu, ale současně i okázalost. Výsledkem byla chalupa pro akademického malíře a zároveň i pro sedláka.
„V roce devatenáct set šedesát jedna, po smrti kamaráda, Schneiderkův dům i s původním zařízením koupil otec. Část nábytku jsme si sem převezli z vily v Jablůnce, odkud otec pocházel. Navrhoval ho architekt Vaněk, který za války patřil ke špičce.“
Labyrint schodišť
Jídelna je vybavena masivním nábytkem
Koncept rozvržení domu do tří podlaží propojených vnitřním dřevěným a vnějším kamenným schodištěm je pro neznalého zkouškou orientace. Společensky nejzajímavější je přízemní „hodovní“ místnost s krbem, s posezením i poležením, kde se pravidelně scházejí přátelé a rodina, například u vánočního stromku.
Krb paní Hofmanová dala opravit a vybavit kovanými dvířky, která vytvořil jeden zdejší kovář. „U krbu se bujaře bavila naše velmi různorodá společnost. Vedle hostů z řad malířů to bývali i lidé, se kterými otec sdílel souznění s lidovým uměním. Tady se zpívalo a jedlo, voněly klobásy a pilo se hodně vínka,“ vzpomíná paní domu.
První patro pojal architekt jako klasický dřevěný srub z kulatiny se sedlovou střechou, krytou ručně štípaným šindelem. Vstup do podlaží umožňuje impozantní kamenné venkovní schodiště. Z předsíně se zádveřím se vchází do rozlehlého obývacího pokoje s kachlovými kamny. Odtud vede vnitřní dřevěné schodiště do podkroví s ložnicemi, kde je i ateliér. Na obývací pokoj volně navazuje jídelna, dosud vybavená původním nábytkem po malíři Schneiderkovi, která je dveřmi propojena s kuchyní.
Tady, u krbu, se scházela společnost přátel malířů Schneiderky a později Hofmana
Zařízení interiérů je původní a pamatuje 40. léta. Většina nábytku nese jména známých nábytkářských značek a proslulých sérií, které dnes ve svém oboru platí za klasiku. Interiéry jednotlivých místností dotvářejí keramické artefakty z dílny majitelky i díla jejího syna. „Pokoj, kde bydlel otec, je teď neobývaný, sama žiju o patro níž a pro návštěvy mám nově zrekonstruované prostory v podkroví nebo malé apartmá zcela dole, což býval domovnický byt. Část nábytku jsem pořídila ze second handu, jde o kusy dovežené z Holandska. V galerii mám vyplétaný nábytek, který sem dovezl ještě pan Schneiderka nejspíš z Rumunska.“
Proměny domu
Během let se v domě děly postupné změny. Majitelka například přistavěla lodžii a balkón, vznikla prodejní galerie s několika připomínkami na tvorbu Karla Hofmana. V podkroví, na úrovni horní cesty vybudovala apartmán pro hosty s kompletním zázemím.
Nová přístavba přirozeně navazuje na starou část budovy
„Do téhle rekonstrukce jsem se pustila před dvěma lety v části, kterou dostavěl otec. Nedala se vytápět, zdi málo izolovaly. V téhle části domu zůstaly původní jen obvodové zdi. Dělala jsem tu nová okna, podlahové topení i koupelnu.“
Místnost je vybavena medově natřeným nábytkem od místního truhláře, zařizovací předměty jsou vesměs ve stylu retro. Celek paní Hofmanová doplnila několika kusy nábytku z Ikea a uměleckými drobnostmi, takže nový prostor dokonale zapadá do uměleckého scénáře celého domu.
Se spodní galerií tenhle pokoj propojuje točité kovové schodiště. Když po něm (a po několika dalších) seběhneme dolů až na terasu před domem, ocitneme se na místě, kde s oblibou sedávají přátelé, návštěvníci galerie a účastníci sochařských amalířských sympózií. A někdy i svatebčané…
Zní to až neuvěřitelně, ale i tady v horách dělají popředí keramické slepici žluté teplomilné netřesky
Paní Hofmanová je nejen umělkyně, ale i organizátorka a podnikavá žena. Od nápadu nemá daleko ke skutku, jedním z nich byla například i výstavba malého přírodního amfiteátru a svatebního altánku, dýchajícího romantikou. Nově postavený amfiteátr bývá dějištěm komorních folklorních slavností i svatebních obřadů.
TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER
Malířský dům na Soláni
Malířský dům na Soláni
