U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Lví podíl paní Marie
Kategorie: Právo | Autor: Tomáš Kousal
PRECEDENS
(Šla až k Ústavnímu soudu ČR)
Jak lze výrazně zasáhnout do rozporného zákona a přitom pomoci svým sousedům, předvedla, a to až u Ústavního soudu ČR, paní Marie M. z východočeského kraje.
Všechno začalo výstavbou řadových garáží na pozemku, který sousedí s jejím pozemkem. Paní M. na odboru výstavby a územního plánování příslušného městského úřadu namítala, že tato výstavba jí znemožní přístup na vlastní pozemek a nebude s ním moci naložit tak, jak původně zamýšlela, tj. darovat ho vnukovi ke stavbě domu. Protože garáže si jejich vlastníci začali stavět bez stavebního povolení, uvedený odbor zahájil řízení na jejich odstranění (odstranění tzv. černé stavby). Nakonec však bylo vydáno dodatečné povolení ke stavbě řadových garáží. Obdobné námitky jako paní M. měl i druhý soused a třetí pak namítal, že nebyl ke stavebnímu řízení vůbec přizván, ačkoliv je vlastníkem pozemku, který je oddělen od pozemků určených pro stavbu garáží, pouze potokem. Tak přišly na řadu soudy; paní M. a další dva žalobci byli neúspěšní u okresního soudu, rovněž krajský soud jejich odvolání nevyhověl. Řízení zastavil s tím, že nebyli oprávněni k podání žaloby, neboť si vyložili pojem ” sousední pozemek” odlišně (rozuměj špatně) od ust. § 139 písm. c) stavebního zákona. Podle něj se sousedními pozemky rozumějí pouze “pozemky, které mají společnou hranici s pozemkem, který je předmětem správního řízení vedeného podle tohoto zákona a stavby na těchto pozemcích.” Krajský soud dále uvádí zjištění, že mezi pozemky žalobců a parcelami, na nichž byly stavby řadových garáží dodatečně povoleny, je ještě parcela ve vlastnictví obce, nejde o sousedství ve smyslu uvedeného ustanovení stavebního zákona, a proto žalobci nebyli účastníky správního (stavebního) řízení a nebyli ani oprávněni podat žalobu. Krajskému soudu však přiznejme i smysl pro humor, když jako bonbonek svého rozhodnutí uvedl, že ” nic na tom nezmůže ani okolnost, že jejich pozemky (paní M. a dalších dvou sousedů) jsou od hranice pozemku, na kterém byla prováděna stavba garáží, vzdáleny pouze 40 cm (oněch 40 cm byla ona “parcela” ve vlastnictví obce). Tím si oba, okresní i krajský, soudy podepsaly svůj vlastní rozsudek, protože paní M. podala k Ústavnímu soudu ČR (ÚS) jednak ústavní stížnost proti rozhodnutí těchto soudů a jednak podala návrh na zrušení ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona. ÚS vyhověl a přesně 22. března 2000 toto ustanovení zrušil. Odůvodnění se pak čte jako populární Němcovy soudničky. Již samotný odkaz na praxi prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, který v nálezu z 22. června 1938 vyslovil, že ” sousedem je nejen ten, jehož nemovitý majetek bezprostředně souvisí se staveništěm, ale i majitel vzdálenější nemovitosti, zejména také pozemku ležícího naproti projektované stavbě přes cestu, jestliže projekt může mít na jeho nemovitý majetek stavebně-policejní reflex.” ÚS ČR konstatoval, že současný stav vymezení účastníků stavebního řízení v době, kdy jsou nebo mají být ctěna lidská práva, je pro “sousedy” podstatně horší, nežli stav na začátku století. Napadené ustanovení (§139 stavebního zákona) bere správnímu orgánu možnost, aby jako s účastníkem řízení zacházel též s osobou, která očividně může být rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení dotčena na svých právech, a to i v právech ústavně chráněných, jako je právo na pokojné užívání majetku, případně právo vlastnické. Dále napadené ustanovení, konstatuje ÚS, vyřazuje takovou osobu z práva obrátit se na nezávislý soud a tím je zcela evidentně v rozporu s Listinou lidských práv a svobod, neboť z práva na přístup k soudu a soudní ochranu vylučuje toho, kdo nejen tvrdí, že může být správním rozhodnutím dotčen ve svých právech, ale kde takové dotčení může být zcela zřejmé. A tak to byl právě čl. 36 odst. 2 Listiny, který způsobil zrušení rozporného ustanovení § 139 stavebního zákona. I když paní Marie M. má na tomto rozhodnutí lví podíl.
