U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Losí anabáze
Kategorie: Příroda | Autor: Jan Rys
Los evropský u nás žil kdysi ve středověku. Potom trvalo přibližně 400 let než se znovu na našem území objevil. Nebyl bohužel přivítán zrovna dobře, pytláci ho na Ústecku zastřelili v roce 1957. Osudný konec měl alespoň trochu slavnější – dostal se jako preparát do sbírek Národního muzea v Praze. Losi dnes žijí hlavně v bažinatých a lesnatých krajích Skandinávie, na severu Ruska a také středovýchodního Polska. V roce 1956 je polští ochranáři dokonce vypustili v rezervaci Pusta Kampinoska, blízko Varšavy. Majestátní vzezření tohoto největšího evropského savce mi natolik učarovalo, že jsem se rozhodl za ním do Polska vypravit a fotografovat jej ve volné přírodě, v době říje. Předpokládal jsem, že to v té době bude nejsnazší. Vím totiž, že los je zvíře plaché a vůči člověku zvlášť ostražité. Vynikající čich ho dokáže za příznivého větru upozornit na člověčí přítomnost téměř na kilometrovou vzdálenost. Skoro měsíc jsem v krajině sledoval losí stopy a nacházel jen známky činnosti – okus, trus a říjné jámy. Pouze jednou se v mé blízkosti zvedl los z lože a já nad rákosovým porostem na okamžik zahlédl špice paroží, jak rychle mizí v hloubi bažiny. Smutně jsem odjížděl domů, bez jediného obrázku a nedoufal, že se mi snad někdy sen splní. Po roce 1960 se u nás znovu začaly šířit hlášky o zatoulaných losech z Polska. Mělo se za to, že přichází jen přechodně a zase se vrací na sever. Avšak další pozorování, které přicházelo z jihu, z trojúhelníku Tábor, Jindřichův Hradec a lipenská Šumava, tomu nenasvědčovalo. Zájem lesníků a myslivců o novou zvěř stoupal a z velmi obtížného sledování se tříbily odpovědi na dohady o jejich životě u nás. Konečně v lesích poblíž Vojířova byla poprvé spatřena losí rodina! K velké radosti tak bylo potvrzeno, že se na jihu naší vlasti opět usadila alespoň jejich malá populace. V devadesátých letech při zimním sčítání zvěře v tamních revírech, se jich už odhadovalo na čtyřicet padesát kusů. Los s oblibou vyhledává lesnatý terén s rozmanitou druhovou i věkovou skladbou, nejčastěji listnatých porostů s dubem, osikou, javorem, vrbou, ale i borovicí. Tady žije víceméně samotářským stylem, jen v zimě se občas sdruží u míst s potravou. Okusuje letorosty s pupeny, ze sněhu vyhrabává borůvčí, brusinčí a maliní. V létě rozšiřuje jídelníček o kapradiny, houby a různé lesní rostliny. Losí vdavky začínají koncem srpna a trvají do října. V té době se losí býk hodně toulá a ozývá zvláštním sténavě chraptivým hlasem. Jeho paroží má převážně bidlovitý tvar a k souboji ho téměř nepoužívá. Když se paroháči potkají, zastrašují jeden druhého spíše silovými postoji. Na svůj sen o fotografování losů jsem za dlouhá léta už téměř zapomněl. Jednou na toulkách “jihočeskou Kanadou” jsem zahlédl krásného srnce, který stál za snímek. Začal jsem ho sledovat a obeznávat jeho ranní i večerní spády. Když se mi podařilo zjistit, že pravidelně chodí k Vydřímu potoku do nejzapadlejšího koutu revíru, plížil jsem se tam vždy opatrně s myšlenkou spatřit srnce dříve než on mne. Už poněkolikáté k večeru postupuji do míst kryt zástěnou vysokého rákosu. Ten den začalo trochu šírat, když na malé loučce v porostu nejasně vidím zvláštní tmavou hmotu, rozloženou po zemi. Divočák, blesklo mi hlavou. S největší opatrností, krůček po krůčku šoulám blíž a náhle zkoprním. Vysněný okamžik přišel nečekaně. Žádný kňour! Při večerní siestě tu leží statný los s velkým parožím. Konečně mohu udělat vytoužený snímek. Neuběhly od té doby ani dva roky a já se chystal odjet na jelení říji do šumavských lesů. Najednou zvoní telefon a volá známý lesník z jihu Čech. V jeho revíru se prý objevila losice a dost často za ní dochází pěkný losí galán. Co teď? Na jeleny nebo na losy? Samozřejmě, že zvítězil důstojný šekaty, jak národ Evenků krásně nazývá losa. Dodnes blahořečím svému rozhodnutí a pochybuji, zda ještě jednou něco podobného uvidím. Losí bidlář se prošel jen tak dvě minutky blízko “kazatelny”, na níž jsem seděl. Ale i za to mu děkuji. Losici jsem pak zahlédl zcela náhodou, když za poledne odpočívala v okraji houštiny.
