U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
LÉTO NA SLAPECH
Kategorie: Styl | Autor: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Než hladinu Vltavy zdvihla v 50. letech Slapská přehrada, nabízela u Sejckého ostrova, dnes zatopeného, velkolepou podívanou. Vysoké skalnaté břehy stíněné lesy svíraly koryto řeky a po vodní hladině pluli plavci na vorech.
Od dávných dob znamenala Vltava především cestu, po níž se do Prahy dopravovaly suroviny, zboží i lidé z jihu. Tudy připlouvalo dřevo i kámen na stavbu pražských paláců, mostů a třeba i Národního divadla. Tudy se do Čech vozila sůl z rakouských solných dolů.
Až počátkem minulého století objevili krásu řeky a Sejckého ostrova kromě vorařů také první vodní skauti. A také rodiče paní Heleny Widimské, kteří sem ještě před svatbou jezdili na kánoi. „Tátovi se tady líbilo. Pozemek nahoře na skále si vyhlídnul, když tábořil na ostrově, a koupil jej v roce 1927. O pět let později jako tajemník Československého olympijského výboru vedl naši olympijskou výpravu do Los Angeles, kde se zakoukal do tamějších, pro Ameriku tak typických, dřevěných staveb. Přivezl si fotografie a s nimi zašel za architektem Balíkem. Psal se rok 1933, když pan architekt nechal na pile sestavit naši chatu.“
Než postavili přehradu
Chata se zrodila stejným způsobem jako dnešní sruby. Nejdříve ji postavili, asi měsíc dva nechali schnout, pak ji rozebrali a přivezli na skálu nad Vltavou. Tady ji usadili na podezdívku z kamene, který vytěžili v místním lese a dovezli na žebřiňáku s kravami. Byla to první chata, která tu stála. Kolem samá pole a jeden statek. Jen dole u řeky, kousek proti proudu, se krčilo pár stavení. Historické prameny říkají, že jedno z nich byla samota Vymyšlenka a na druhém břehu známá plavecká hospoda Sejce.
„Rodiče jezdili z Prahy vlakem nebo autobusem a pak šli asi deset kilometrů pěšky,“ vzpomíná paní Helena. „Maminka nebyla zaměstnaná, a tak jsem vyrůstala a do první třídy školy chodila tady. Za války nás Němci nastěhovali do statku a do naší chaty zas rodinu statkáře odněkud z Benešovska, z míst, kde si vojáci zřídili střelnici. Vrátili jsme se až po osvobození.“
Ani v prvních letech po válce však nebyl klid. Plánovali tady stavbu velkého rekreačního střediska, ale ukázalo se, že tu není pitná voda… „Chodili jsme pro ni po pěšince pod skálu. Kapala ze skalního pramínku do studny, odkud jsme ji nosili v konvích. Na tátových sto ovocných stromů to ale nestačilo. Půda byla vyprahlá a stromy nerodily. Ovoce jsme se dočkali, až když se v padesátých letech postavila přehrada a voda stoupla.“
Roste čtvrtá generace
Roky ubíhaly, voda plynula a paní Helena se vdala. V šedesátých a sedmdesátých letech kolem přehrady začaly vyrůstat další chaty a také nová generace chatařů. Spolu s nimi i malá Helenka. S dědou a babičkou zůstávala u řeky od května do dušiček. „V životě jsem nebyla na táboře. Byla tady skvělá parta, sedli jsme si k ohýnku, hráli na kytaru…“
Dnes je z Helenky kus ženské, která si bez váhání poradí s pilou i sekačkou, prořezává stromy, stříhá živý plot a učí rozeznávat houby svou dcerku Dominiku, které se neřekne jinak než Mína. Jak často jezdí na chatu? Na tuhle otázku uměl nejvýstižněji odpovědět Tomáš, její manžel. „Žena tady není celoročně… Na Vánoce jezdí domů.“
Mladá chatařka přiznává s úsměvem, že do Prahy jezdí, jen když opravdu není vyhnutí a taky, aby Mína občas o sobě dala vědět ve školce. Tady je totiž stále dost práce. Posekat horní palouk, anebo dolní, na palouček dát Míně nafukovací bazének a napustit do něj vodu, zkontrolovat, zda srnky neokousaly růže, pořezat popadané dřevo v lese, aby se do něj nepustili škůdci…
Při prohlídce chaty během naší loňské návštěvy se Helena s Tomášem svěřili, že je čeká mnohem větší sousto. Chybí jim místo na spaní, a tak chtějí zvednout střechu a v podkroví vybudovat ložnice. Souhlas babičky už mají. Než se ale tahle velká akce na podzim rozběhla, mohla paní Helena zatím dál klidně zavařovat meruňky a chodit se s Mínou koupat do zátoky: „Jsem ráda, že sem Helenka s rodinou jezdí. Roste tady čtvrtá generace, která má blízko k přírodě. Chata nás naučila ji milovat.“
O autorovi| TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
Popisy k obrázkům
Po přehrazení Vltavy hladina řeky stoupla o čtyřicet metrů a kolem břehů nádrže začaly růst chaty jako po dešti
„Václav Větvička sice tvrdí, že v botanické zahradě mají nejvyšší túji v republice, ale ty naše jsou možná vyšší,“ s úsměvem tvrdí paní Helena
Na popínavé růže si občas chodí smlsnout srnky
V zátoce pod zahradou je nádherná voda. Kdo by odolal?
V přízemí najdeme kuchyň, pokojík, záchod, obývací pokoj s jídelnou a ložnici, sloužící mladým na spaní
Mína je víc na chatě na Slapech než v pražské školce. A není se co divit…
Tahle lampa je dnes na elektřinu, ale na petrolej umí svítit také
Zelence jsou velkou vášní obou chatařek. Posledně jich bylo 165 nádherných trsů, když je na podzim vypíchaly ze záhonu, uložily do přepravek a převezly na zimu do skleníku k zahradníkovi
Místy má zahrada zámeckou úpravu ve francouzském stylu
Helenka tady zapustila kořínky hodně hluboko. Děda by z ní určitě měl radost!
Autor fotografií: FOTO: KAMIL VARCOLLER
