U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
LESNÍ HOLUBI
Kategorie: Víkend | Autor: Jan Rys
PŘÍRODA
Lesy se mění a s nimi i život v nich. V roce 1935 se v přírodopisech a myslivecké literatuře psalo: “Doupňák je náš nejobecnější divoký lesní holub. Žije ve starším listnatém lese, kde je dostatek buků a dubů s dutinami po datlech černých.” V následujících letech začaly bohužel poznenáhlu z našich lesů staré bukové porosty a s nimi i životní prostředí doupňáků mizet. V polovině padesátých let už byl stav hnízdících párů poloviční a myslivci ohleduplně doupňáka vyškrtli ze seznamu lovné zvěře. Přestože od těch dob je celoročně hájen, jeho počet se nezvýšil a dnes je v Červeném seznamu ptáků zařazen jako ohrožený druh. Doupňák se udržuje roztroušeně jen ve zbytcích starých bučin od nížin až do hor. Tam, kde ještě hnízdí, se prozrazuje typickým opakovaným houkáním, nesoucím se lesní tišinou přes sto metrů. Chce-li někdo holuba vidět a nezkušeně se za hlasem pustí, asi neuspěje. Doupňák je velice plachý a již na velkou vzdálenost obezřetně odlétá. Jen z úkrytu houštiny si ho můžeme prohlédnout dalekohledem, když víme, ve které dutině hnízdí, a počkáme u ní. Za potravou létá do polí, na louky a úhory, kde vysbírává semena plevelů, okvětní pupeny, lístky bylin. Po létu zalétává do lesů za plody dřevin. Málokdy se připojuje k hejnům jiných holubů. Od ostatních holubů se pozná podle šedého kostřece a dvou krátkých tmavých proužků v ramenní části křídla. Za letu má u konce ocasu nevýrazný temný pruh. V šedesátých letech minulého století převzal roli nejhojnějšího lesního holuba v lesích všech druhů haluzník – jak nazývají staří lesáci hřivnáče. Je také plachý a ostražitý jako doupňák, jen jinak vrkavě houká, nejraději z vysokého vrcholku stromu. Typické je i jeho vzlétávání do výše, kde v kulminujícím bodě při toku tleská křídly a klouzavě se zase snáší dolů. Párek hřivnáčů si staví ze suchých větviček řídce složené hnízdo, obvykle v přeslenu při kmeni stromu. Ze země bývají v mezerách často vidět prosvítající obrysy dvou jeho bílých vajíček. Po celý rok jsou hřivnáčovou potravou semena všeho druhu. Do polí ho táhne obilí a luštěniny, jinak si vystačí v lese se semeny stromů, obzvláště miluje bukvice a žaludy. Všichni divocí holubi také polykají malé kamínky, sbírané na lesních a polních cestách. V žaludku jich mívají až padesát procent obsahu. Kamínky plní funkci jakýchsi mlýnských kamenů, které pomáhají při zmenšování a drcení tvrdých obalů semen. Život hřivnáčů v lesích není příliš klidný a idylický, ohrožují je pernatí i srstnatí predátoři. Někdy proto hledají bezpečí ve zcela jiném prostředí: v polních remízcích, ve stromořadí kolem vodních toků. V západní Evropě už hřivnáči dávno osídlili periferie měst, zahrady vilových čtvrtí, parky a stromy hřbitovů. Naši však dlouho plaše setrvávali v lesích, až teprve v poslední době pozbyli strachu z hluku ulic, houkání aut a řinčení tramvají. Odvažují se až k centru měst, na dvory starých činžáků, do korun jejich letitých stromů nebo do proluk mezi ulicemi – a vůbec jim nevadí provádět tok ve vzduchu nad vřavou rušných křižovatek. Při probouzení města přispívají k jeho rytmu a vedle kosího zpěvu se tak do něj dostává další hlas přírody, houkání hřivnáčů.
