Krycí barvy a práce s nimi

Přestože móda dnes velí co možná nejvíc odhalit a přiznat přirozenou podstatu materiálů, vyplatí se někdy ne zrovna pěkný povrch opatřit vrstvou tzv. krycí barvy. Tato činnost je na pohled nenáročná a zvládne ji každý. I přes to dělá spousta lidí při práci se štětcem spoustu chyb.

Práci s barvami a laky je možné rozdělit do tří kategorií – na nátěry nových předmětů, dále nátěry udržovací a renovační. Každý podklad (dřevo i kov) je přitom vždy nutné pro nátěr důkladně připravit. To platí jak pro úpravu zcela nových dřevěných dílů, tak i pro nátěry udržovací a renovační.

Nátěry dřeva

Kvalita krycích nátěrů dřeva i jejich odolnost a estetické vlastnosti jsou přímo úměrné kvalitě podkladu. Předměty, jejichž povrch chcete opatřit silnovrstvým barevným nátěrem, je zapotřebí v první řadě důkladně očistit, zbavit případné mastnoty, vytmelit a přebrousit. Myslete také na to, že zejména nové dřevo by mělo být dokonale vysušené. Dále již není nutné ho jakkoli barevně upravovat mořidly, protože výsledný nátěr zcela překryje všechny barevné odchylky i drobné kazy materiálu. Dřevo vystavené povětrnostním podmínkám se zpravidla netmelí, protože vlivem střídání teplot a měnící se vlhkosti se i ten nejlepší tmel brzy vydrolí. Vyplatí se ho ovšem napustit některým z prostředků proti dřevokazným houbám a hmyzu, běžně k dostání jsou rovněž přípravky kombinované.
V případě udržovacích nátěrů dřeva je zapotřebí v první řadě zjistit, zda se stará barva neloupe až na podklad a nepráší (nekříduje). Je-li tomu tak, můžete povrch jen vyčistit a lehce přebrousit. Jsou-li ovšem vrstvy staré barvy nesoudržné a odlupují se ve větších plochách, potom se je vyplatí zcela odstranit obroušením, případně s pomocí chemických odstraňovačů starých barev (tzv. barvožrouty) či horkovzdušné pistole a špachtle. Pozor: práce s horkovzdušnou pistolí i chemickými prostředky na bázi louhu vyžaduje zvýšená bezpečnostní opatření! „Obnažený“ povrch je pak znovu nutné zbrousit do hladka, případně vyspravit tmelem. Jedním z důvodů, proč se dřevěné materiály před nátěrem brousí, je vyšší spotřeba barvy u drsného podkladu. Rozdíl je pak až čtyřnásobný. Důležitý je samozřejmě i dokonale rovný povrch, kterého pouze nátěrem krycí barvou nikdy nedocílíte.
Dřevo je nutné brousit výhradně „po létech“, buď ručně, případně bruskou. Broušení začněte zásadně brusným papírem či plátnem s hrubší zrnitostí (40 až 50), poté ošetřovaný povrch očistěte a znovu přebruste jemným papírem (150 až 180). Nejméně vhodný je pro tyto účely kotouč upnutý na gumovém talíři v elektrické vrtačce, který na dřevu zanechá na pohled patrné stopy. Brusky vibrační a excentrické (i tzv. delta brusky) jsou vůči materiálu šetrnější, ale i tak se vyplatí materiál na závěr znovu přebrousit ručně. Ideálním pomocníkem je bruska pásová, k broušení dřeva lze použít také brusné drátky z nerezové oceli či houbičky různé zrnitosti.
Na upravený podklad můžete poté nanést první (základovou) vrstvu barvy. V případě krycích nátěrů se nepoužívají žádné speciální nátěrové hmoty, stačí silně zředěná krycí barva, která vyplní všechny nerovnosti a zároveň se vsákne do povrchových vrstev materiálu. Po důkladném vytvrzení tohoto prvního nátěru je většinou zapotřebí povrch dřeva znovu lehce zbrousit jemným brusným papírem. Strhnete tak chloupky, které z nátěru vystoupily. Po druhém nátěru neředěnou barvou již snadno docílíte perfektního hladkého povrchu. Při práci s krycími barvami dodržujte vždy instrukce od výrobce, zejména respektujte předepsanou dobu zasychání.

Při přípravě podkladu se neobejdete bez brusného papíru odpovídající zrnitosti, případně brusky nebo brusných kotoučů a vrtačky, v případě dřeva najde uplatnění i vhodný tmel a špachtle. Vybrat si samozřejmě musíte vhodnou základní i vrchní barvu včetně ředidla a také štětec či váleček.

Povrch dřeva je nutné v první řadě zkontrolovat a vyspravit případné praskliny a spáry vhodným tmelem. Vyspravená místa nezapomeňte po vytvrzení hladce vybrousit.

Důležité je i přebroušení povrchu celé natírané plochy. Na dokonale hladký povrch totiž spotřebujete mnohem méně barvy a také celkový výsledek bude daleko lepší.

Vybranou barvu nezapomeňte před nátěrem důkladně promíchat, případně zředit odpovídajícím ředidlem. Starší zbytky raději vůbec nepoužívejte, mohou obsahovat hrudky!

Pro první nátěr použijte barvu více zředěnou (řidší). Řídká hmota pronikne i do povrchové vrstvy dřeva a vytvoří tak základ pro finální vrstvu neředěným emailem.

Mezi jednotlivými nátěry nezapomeňte povrch vždy po vytvrzení předchozí vrstvy lehce přebrousit smirkem s jemnější zrnitostí. Srazíte tak případné „chlupy“.

Největší problémy má snad každý majitel domu či chalupy s nátěry starších dřevěných okenních rámů. I pro tyto účely jsou dnes k dostání speciální nátěrové hmoty.

Zejména starší nábytek, jehož povrch je již značně poškozený, se vyplatí opatřit vrstvou krycí barvy. Experimentovat pak můžete s celou škálou odstínů.

Nátěry kovů

Snad každý někdy řešil problém, jak a čím natřít drátěný plot, plechovou střechu či okap. Zkušenost je taková, že většina nátěrů na kov nemá příliš dlouhou životnost. Venkovní prostředí je totiž charakteristické prudkým střídáním teploty, což se projeví v roztažnosti podkladu, neobvyklá není ani proměnlivá vlhkost, namáhání větrem a další faktory. Výzkum proto jde v tomto směru stále rychle kupředu. První byly na trhu barvy olejové, které se však na kovovém povrchu udržely jen vzácně. Brzy je vystřídaly hmoty na bázi olova (suřík). Olovo se sice na zkorodovaný kov dobře váže, ale je zdravotně závadné. Následovaly barvy alkydové (syntetické) a další, kde olovo nahradil zinek. Naučili jsme se také rozlišovat barvy na základní a vrchní. Vrchní nátěry, původně univerzální, se dnes vyrábějí v různých druzích odpovídajících vždy barvě základní. Jen tak může vzniknout ucelený nátěrový systém s vysokou spolehlivostí. Své místo si na trhu našly také barvy na kov na bázi disperze. Tyto vodou ředitelné hmoty mají četné výhody: jsou levnější, při jejich aplikaci nemůže dojít k požáru, při zasychání se neuvolňují nebezpečné výpary z ředidel. Sortiment pak doplnily antikorozní nátěry na bázi epoxidových pryskyřic a velice odolné barvy polyuretanové a epoxyesterové. Doslova revoluci způsobily barvy, u kterých základní i vrchní vrstvu tvoří stejný materiál. Tyto jednovrstvé („jednošichtové) nátěry brání nežádoucím kombinacím materiálů (například vrchní syntetická barva nepatří na disperzní základ). Běžně k dostání jsou také hmoty, které se dají nanášet i čerstvě namontované ocelové výrobky chráněné před korozí pozinkováním; předtím se zinek musel nechat asi rok „zestárnout“, než mohl barvu přijmout. Reaktivní základní barvy, jak se tyto hmoty nazývají, pak umožňují natřít pozinkované díly ihned po zabudování.
Protože kvalita i životnost nátěru závisí na dokonalém očištění povrchu, je třeba zbavit kovové předměty a plochy rzi, mastnoty, olejů a mechanických nečistot. Otryskání povrchu bývá v domácích podmínkách nereálné, proto je třeba odstranit nepřilnavé nátěry bruskou nebo rotačním drátěným kartáčem. Natíraný povrch pak musí být suchý a čistý, a to i v případě, že výrobce uvádí, že vybraný nátěr lze nanášet přímo na rezivé železo!
U klasického nátěru využívajícího základové i vrchní barvy se v interiéru základní barva nanáší zpravidla v jediné vrstvě, vrchní email pak v jedné či ve dvou. Ve venkovních prostorách se vyplatí aplikovat základní barvu ve dvou vrstvách a stejně tak i vrchní. Nátěrové hmoty se nanáší vždy až po důkladném proschnutí vrstvy předchozí. Ani jednovrstvé barvy nevyžadují odlišnou techniku; lakýrníci doporučují spíše tvrdší štětec a barvu po povrchu důkladně roztírat. Na očištěné kovové (i rezivějící) předměty se nanášejí nejlépe ve dvou vrstvách.
Velice kvalitní povrch vytvoří nástřik dostatečně zředěné barvy speciální pistolí. Namísto pistole kompresorové lze použít i levnější vibrační stříkací zařízení. Při práci s nimi však stále dbejte na důkladné odvětrávání dílny. Také ztráta barvy je v případě nástřiku o poznání větší, než při klasickém nátěru štětcem.

Také plechovou střechu je třeba opatřit vrstvou barvy, která ji ochrání před korozí. Na pozinkovaném plechu ale běžné nátěry špatně drží, použít je proto třeba barvy reaktivní.

Okapy, střešní úžlabí a lemování z pozinkované plechu se vyplatí nechat několik měsíců po zabudování bez nátěru, aby vrstva zinku na povrchu mohla zoxidovat a barvu přijala.

K čištění kovových dílů od rzi a nečistot se používají drátěné kartáče. Zvolit můžete ruční provedení nebo kartáč rotační, který se upíná do sklíčidla vrtačky.

Povrch silně zrezivělých kovových dílů je třeba před nanesením základové barvy důkladně očistit ocelovým kartáčem, případně ještě ošetřit odrezovačem.

Daleko lepšího výsledku docílíte při odrezování s drátěným kotoučem upnutým do sklíčidla ruční elektrické vrtačky. Práce pak jde mnohem lépe od ruky.

Staré nátěry, které se těžko odbrušují, můžete nahřát horkovzdušnou pistolí a pak je snadno seškrábnete špachtlí. Dejte jen pozor, aby se barva nezačala pálit!

Ideálního rozptylu nanášené barvy lze docílit s kompresorovou pistolí, případně s levnějším vibračním stříkacím zařízením, které je dnes už běžně k dostání.

Dobře jde práce od ruky i s válečkem, přestože štětce představují v tomto směru klasiku. Nezapomeňte si však vybrat druh, který bude danému nátěru nejlépe vyhovovat.

Rozdělení barev (emailů) dle použitého ředidla

Protože sortiment krycích barev na našem trhu je velice bohatý a pestrý, není pro laika vůbec snadné se v něm vyznat. V zásadě lze všechny nátěrové hmoty rozdělit podle druhu použitého ředidla. Z tohoto pohledu má většina barev na dřevo i kov shodné složení. Výjimku tvoří jen několik kategorií nátěrových hmot určených výhradně na kov.

Barvy na dřevo i kov

• Olejové: Složením jde o disperzi pigmentů a plnidel v pojidle z vysychavých olejů s přídavkem sušidel a aditiv. Tyto barvy jsou sice odolné, ale dlouho zasychají. Původně se lněná fermež, která tvoří jejich základ, barvila hlinkami (nejčastější odstín chamois – slonová kost – tvořila vmíchaná mletá křída). Ředily se fermeží, nověji ředidlem S 6006.
• Syntetické: Jedná se o disperzi pigmentů a plnidel v roztoku alkydové pryskyřice a organických rozpouštědel s přídavkem aditiv. Tyto barvy prakticky vytlačily barvy olejové, protože o poznání rychleji zasychají. Dnes jde nejpoužívanější barvy vůbec.
• Nitrokombinační a nitrocelulózové: Oba typy jsou rychle schnoucí barvy určené většinou pro vnitřní použití. Dají se brousit a leštit, ale neodolávají působení rozpouštědel a slunečního záření. Nitrokombinační a nitrocelulózové barvy i ředidlo C 6000, kterým se ředí, jsou hořlavé látky I. třídy nebezpečnosti.
• Vodou ředitelné: Známy jsou též jako akrylátové. Jejich základ tvoří pigmenty a plniva ve vodní disperzi styrenakrylátového polymeru s přísadou speciálních aditiv. Tyto barvy v provedení na kov obsahují ještě antikorozní pigmenty a inhibitory koroze. Vyrábějí se jak pro vnější, tak i vnitřní prostředí, lze je použít k nátěrům dřeva, dřevovláknitých a dřevotřískových desek, oceli opatřené základním nátěrem, pozinkovaných a hliníkových plechů, betonu, eternitu, zdiva apod. Vyznačují se dlouhodobou odolností, vysokou kryvostí a rychlým zasycháním, nesnášejí však nízké teploty (pokud přemrznou, potom nekryjí).
• Dvousložkové: Tyto barvy sestávají ze dvou látek, jejichž smícháním dojde k procesu polymerace. Výsledkem je velice tvrdý a odolný povrch. Nejčastější jsou dvousložkové barvy epoxidové, polyesterové a polyuretanové. Práce s nimi je oproti jiným hmotám o něco náročnější: při míchání je zapotřebí dodržet přesně poměr obou složek, jinak se směs nevytvrdí; zároveň je třeba pracovat při teplotě minimálně 15 °C.

Barvy pouze na kov

• Antikorozní: Speciální barvy určené k nátěrům rezavých kovových povrchů. Rez se v tomto případě chemicky váže přímo na barvu (obsahují zinek místo olova, které obsahovaly starší barvy suříkové). Před nanesením některých těchto barev není ani zapotřebí odstraňovat z povrchu rez. Vyrábějí se jak v provedení základním (syntetické, vodou ředitelné, epoxidové, epoxyesterové), které se posléze přetírají vrchní krycí barvou, tak i jako „jednošichtové“ (jednovrstvé), u nichž se pro základní i vrchní nátěr používá stejný materiál.
• Reaktivní: Tyto barvy jsou určené pro nátěry nezoxidovaných pozinkovaných okapů a plechových krytin, na kterých běžné nátěry nedrží. Než se začaly vyrábět, bylo třeba vyčkat asi půl roku, než zinek zoxidoval. Reaktivní barvy se vyrábějí jako syntetické i vodou ředitelné v provedení barva základní + vrchní. Některé druhy lze použít i k nátěrům zoxidovaného pozinkovaného plechu a lehkých kovů.
  Barvy na radiátory: Jde o barvy určené speciálně na radiátory a potrubí otopných systémů. Protože tyto části mívají poměrně vysokou teplotu, přechází většina nátěrů díky tomu z původní bílé na nehezky žlutou, nátěr se loupe a odpadává. Jsou odolné proti otěru i teplu. Vyrábějí se jak na syntetické, tak vodou ředitelné bázi. Některé se vyznačují i dobrou přilnavostí ke starým syntetickým a olejovým nátěrům.

Nezapomeňte…

• Syntetické a disperzní nátěrové hmoty se mezi sebou nevyplatí kombinovat; přijatelný je nanejvýš disperzní vrchní nátěr na syntetickém základu, ale nikoli naopak. Dbejte vždy na jednotu nátěrového systému!
• Vyberete-li si barvu se syntetickým základem, budete potřebovat také odpovídající ředidlo k očištění rukou a k důkladnému vymytí štětců (disperzní barvy se ze štětců vymývají vodou).
• U rozpouštědlových barev dodržte vždy doporučený typ ředidla; nevhodným druhem je totiž možné barvu „strhnout“, takže pak nebude držet na podkladu.
• Při nanášení barvy štětcem je ideální teplota v rozmezí od 15 do 25 °C; pokud kov natíráte venku, pozor na pyl a létající hmyz.
• Snažit se „vzkřísit“ starou a ztvrdlou barvu (ředidlo, dlouhodobé míchání, filtrace) přináší zpravidla nevalný výsledek. Barvy nekupujte do zásoby a nespotřebované hned po skončení práce ekologicky zlikvidujte.
• Chcete-li práci s barvou přerušit, nemusíte hned štětec namáčet do ředidla a pracně ho prát. Lze ho ponořit do nádoby se studenou vodou, kde zaručeně neztvrdne.

Jaký zvolit štětec?

Barvy je možné aplikovat několika různými způsoby: štětcem, válečkem, stříkáním, různými polštářky a houbičkami. Nejdéle a nejčastěji používaným je bezesporu štětec. Nevytlačily ho ani moderní stříkací zařízení, s jejichž pomocí lze rychle pokrýt i velké plochy tenkou vrstvou barvy. Při výrobě štětců se dnes uplatňují plasty, nicméně stále převažují štětiny přírodní z vepřů chovaných v Číně. Odborníci je dělí na štětiny s měkkými konci (světlé nebo černé), jež se hodí pro syntetické nátěrové hmoty; pro latexové a disperzní barvy či laky jsou vhodnější silnější šedé. Kombinace těchto přírodních štětin s umělými je vhodná pro akrylové barvy a lazurovací laky. Na menší štětce se užívají koňské žíně či chlupy z ušních boltců hovězího dobytka, případně ze srsti asijských koz; štětce totiž musí mít dobrou savost, aby se v nich udržela barva. Vlákna umělá, jež jsou hladká (nylon, polypropylen, polyester) tuto vlastnost nemají, hodí se tedy jen pro některé nátěry, nebo se musí kombinovat se štětinami přírodními. Na agresivní nátěry jako jsou roztoky vápna či louhu se pak používají štětky s vlákny z polypropylenu, PVC nebo kokosových vláken.
Při nákupu štětce je třeba vzít v úvahu nejen velikost natírané plochy a použitou barvu či lak, ale i vlastní fyzické možnosti. Velká štětka namočená do barvy je poměrně těžká, takže každý sáhne po lehčí a menší, se kterou jde práce hůře od ruky. I když „rozliv“ barvy bude lepší při práci se štětcem s kulatým průřezem, těší se větší oblibě štětce ploché, které méně váží, ale musí se častěji namáčet a výsledný nátěr není tak dokonalý. Vliv na námahu má také tvar rukojeti. Štětec samotný se vyplatí před prvním namočením do barvy přejet po brusném papíru, případně promnout v ruce, aby se uvolnily špatně upevněné štětiny, jež mohou nátěr znehodnotit. Lakýrníci-profesionálové přitom vědí, že na vrchní nátěry se nevyplatí použít štětec zcela nový…
Po skončení práce je třeba vytřít štětec do novin a vyprat v odpovídajícím ředidle. Štětiny nasáklé ředidlem se vyplatí promnout suchým hadrem. Budete-li s nátěrem za chvíli pokračovat, pak štětec neperte, ale pouze ho ponořte do ředidla. Neměl by však stát na štětinách (ohýbaly by se); vyplatí se ho zavěsit za očko v rukojeti. Při práci s vodou ředitelnou barvou je třeba štětec vyprat ve vodě a vysušit hadříkem.

Nepodceňujte jejich tvar

Štětce kulaté umožní nanášet barvu či lak na jedno namočení ze všech štětců nejdéle a tvoří pravidelnou stopu. Vyrábějí se v různých velikostech; nejčastěji se používají ty o průměru 15 až 50 mm. K lakování oken a menších kusů nábytku je vhodný štětec o průměru 20 až 25 mm, pro větší plochy lze použít štětec o průměru 40 až 50 mm. Podobné vlastnosti mají i štětce s profilem oválným.

Štětce ploché jsou určené pro práce menšího rozsahu. Někdy se jim také říká „americké“, protože se údajně začaly vyrábět v USA (je to však proto, že jejich šířka se uvádí v palcích; 1 palec = 25 mm). Nejčastěji se používají štětce široké 1 až 2“. Speciální variantou plochých štětců jsou tzv. zároháky s dlouhou a zahnutou rukojetí, jež najdou uplatnění hlavně při nátěrech méně přístupných ploch.

Velikost štětce má odpovídat druhu práce – s menším trvá nátěr dlouho, velký je zase zbytečně těžký. Vybírat je třeba i podle toho, s jakým druhem barvy budete pracovat.

Některé štětce pouští při práci chlup. Než se pustíte do nátěru, nezapomeňte ho promnout v ruce, abyste odstranili uvolněné štětiny. Můžete ho též přejet po povrchu brusného papíru.

Štětce můžete skladovat zavěšené například na hřebíku; mají pro tento účel v držátku otvor, lze je také ukládat zavěšené mezi dvěma hřebíky s odpovídající roztečí.

Nic se nestane, když štětce postavíte štětinami vzhůru do dostatečně velké nádobky. Rozhodně je nenechte stát na štětinách, zbytečně byste si dražší štětce znehodnotili.

Zpracováno ve spolupráci s Baumax ČR s.r.o.

Krycí barvy a práce s nimi