Krkonošská oáza

Rubrika: Chalupy, Doporucujeme

Ve vesničce uprostřed lesů, jimiž Trutnovsko stále oplývá, byste napočítali jedenatřicet chalup. Poslední, která vyrostla před osmi lety, jako by svým sousedkám z oka vypadla. Na to dbal majitel vskutku pečlivě.

Pečlivost je totiž vlastnost, kterou docent Jan Měšťák oplývá v míře vrchovaté. Je podmínkou úspěšnosti v plastické chirurgii, v níž léta exceluje. „Dalšími vlastnostmi, bez nichž se chirurg neobejde, je pracovitost, pokora a odhodlání stále se zdokonalovat a vzdělávat,“ připomíná Jan. A hned dodává, že pracovní zátěž vyžaduje také odpovídající relaxaci.

Příroda člověka „nabíjí“

Pro Jana Měšťáka byl relaxací, aktivním odpočinkem, odmalička sport. Nejdřív zápas a pak léta volejbal, kterému je věrný dodnes. „Sport mám rád asi i proto, že jsem díky němu často v kontaktu s přírodou,“ přiznává. „Miluju českou krajinu. Je proměnlivá, někdy dramatická, jindy dýchající klidem. Ať jste na Šumavě, nebo v Krkonoších, všude je to překrásné. Mimochodem, když léčím pacienty, kterým je i přes devadesát let, jsou to vždy buď sportovci, nebo mají rádi přírodu či zahrádku.“

Do míst, o nichž se zmínil konkrétně, jezdil Jan nejraději. Do Krkonoš ho přivedla sestra, která tu koupila už před pětačtyřiceti lety chalupu. A na Šumavu otec jednoho pacienta. „Syna jsem zbavil problémů vzniklých příliš dlouhým pobytem na lůžku a otec mě pak pozval na procházku po Šumavě. Už je to víc než čtvrt století. Pan Zámečník byl rodákem ze Lhenice a počátkem padesátých let minulého století pomáhal při bourání starých polorozpadlých usedlostí v té oblasti. Měl prochozené kouty, které znal málokdo. A věděl, kde je možné na místě starých chalup i v této lokalitě stavět.“

Pana doktora okouzlil zejména kraj pod horou Svatá Magdaléna, kde byl krásný výhled na Horní a Dolní Sněžnou, Arnoštov a další šumavské vesničky. Uvěřil, že se konečně naplní jeho sen najít kus voňavé země a postavit si chalupu.

Šumavské intermezzo

Postupem času se podařilo sehnat vlastníky vyhlédnutého pozemku a doc. Měšťák jej koupil. Podal na obecním a stavebním úřadě žádost o povolení stavby a zdálo se, že je vše na dobré cestě. Krátce nato však byl schválen nový zákon o ochraně přírody a ukázalo se, že pozemek je v druhém ochranném pásmu řeky Blanice, tedy v místech, kde se vyskytuje perlorodka.

„Nikdo mě na blížící se problém neupozornil. Nutnost ochrany vzácných organizmů samozřejmě ctím a přípravy na stavbu jsem utlumil. Měl jsem například precizně promyšlený systém čištění odpadních vod. Nejsem si jist, zda jsou k přírodě stejně ohleduplní i ostatní, co tam žijí.“

Pozemek na Šumavě Jan neprodal. Občas si sem za pěkného počasí zajede, lehne si jen tak do trávy a užívá si slunce. Je optimista. Stále doufá, že se mu jednou podaří pod horou Svatá Magdaléna chalupu v šumavském stylu přece jen postavit. Ale intervaly mezi cestami na jih se stále prodlužují. V nepříliš hojných chvílích volna míří pan doktor z Prahy na severovýchod.

S lesem za humny

Zatímco hlava rodiny řešila problémy kolem šumavské parcely, děti, tedy Martina s Ondrou, z prvního manželství pana doktora a malá Terezka s maminkou bez odmlouvání jezdily dál k tetě na chalupu do Krkonoš. Děti si užívaly hlavně procházky do lesa, z nichž vítězně nosily košíky plné hub nebo borůvek, paní Soňa si zamilovala pec ve velké světnici. Je rovněž lékařka a víkendové chvilky klidu jí šly k duhu. Změna v chalupářských plánech, které se stočily do Krakonošovy zahrádky, jim tedy rozhodně nevadila.

„Vyskytlo se několik lokalit, které bylo možné s menšími či většími problémy získat. Nakonec jsme zvolili tuhle, která je nejblíž k lesu,“ opsal náš průvodce půlkruh nad zasněženou zahradou za chalupou. „Ovlivnil nás i fakt, že tu máme výborné sousedy, kteří se v případě potřeby starají i o náš trávník,“ vysvětluje. „I tady jsem pochopitelně chtěl, aby vzhled chalupy odpovídal krajovým typům staveb a ladil s přírodou,“ zdůrazňuje.

Povolení od lesní správy, ochránců přírody i energetiků se podařilo sehnat rychle. S dotažením všech náležitostí včetně plánů stavby pomohl Zdeněk Perun, stavař z nedalekého městečka. Najal realizační firmu a také dohlížel na postup prací. Základy se podařilo vykopat už v prosinci roku 2007, ale stavět se začalo teprve v červnu roku následujícího.

Prý to zavinila tvrdohlavost příštích chalupářů. Prosazovali každý poněkud jiné členění prostoru, větší či menší rozměr velké světnice s pecí a umístění kuchyňského koutu. Jan chtěl hlavně vytvořit u zadní štítové stěny dvě menší ložnice, aby měli všichni soukromí, i když se sejde celá rodina. Nakonec oba o kus ustoupili – a mohlo se stavět.

Nejteplejší varianta

Chalupa tradičního půdorysu 1 : 2 (6,5 x 13 m) je zděná systémem Porotherm. Stavaři radili, že tato varianta bude nejrychlejší a nejteplejší. „Chalupa byla pod střechou skutečně velmi rychle, za rok. Odborníci dobře odhadli i tepelnou pohodu. Vedle akumulačních schopností tvárnic Porotherm k ní přispívá také obklad z tlustých smrkových prken. Jsou spojované na pero a drážku a do spár tesaři vkládali slabší laťky upravené tak, aby do spojů nezatékalo,“ potvrzuje pan docent fakt, že se o stavbu skutečně zajímal.

Je to sice nepravé roubení, ale dobře udělané, včetně střídání fošen v rohových spojích. Krajové předlohy se drží také obklad zděného štítu. Z vnějšku je štít zateplen 10 cm tlustými polystyrenovými deskami a kvůli zatékání je mírně předsazen nad roubením. Lomenice je uprostřed členěna laťkami svisle, nahoře a po stranách klasovitě. Dole je zakončena jemně vyřezávanou lištou. Standardní dřevěná eurookna doplňuje smrkový obklad natřený bíle, stejně jako spáry.

K červenému roubení, což je typická barva pro tuto lokalitu, se dobře hodí tašky v antracitové šedi. Vybírali jsme podle katalogu, ale první varianta byla moc světlá. Pokrývači už měli půlku položenou, ale museli tašky sundat. Takhle je střecha mnohem hezčí,“ pochvaluje si majitel. „Lidi si naši chaloupku občas fotí a nechtějí věřit, že tu nestojí odjakživa,“ říká se spokojeným úsměvem.

Srdce chalupy

Do světnice, která si zaslouží označení „velká“, se vstupuje ze síně doleva, naproti je sociální zařízení a vpravo dveře do kuchyňky, z níž je vstup ještě do dvou ložnic u zadní štítové stěny. Ve světnici vám nejdřív padne do oka jídelní stůl s lavicemi a židlemi v selském stylu, které jsou z dílny Tomáše Zábrodského ze Žirče. Tady se ovšem jí, jen když se sejde celá rodina. Když přijede pan doktor do hor sám, usadí se obvykle v kuchyňce nabízející další pohodlné zákoutí se stolem a lavicemi. Do světnice si spíš odnese čaj s nějakým zákuskem a sleduje v televizi sportovní přenosy.

Nejdřív totiž musí roztopit velká kachlová kamna, která jsou umístěna u stěny vpravo ode dveří. Pan Dušička z Libňatova vytvořil parádní topidlo. Rezavé kachle ladící s mahagonovým tónem dřeva v místnosti jsou kombinovány s obílenými plochami, jak to bývalo v Krkonoších zvykem. Na kobku navazuje pohodlné zápecí a lavice, pod níž je klenutý prostor na uskladnění dřeva. „Je to systém, který úžasně topí, ale na peci se člověk nepřipálí,“ vysvětluje pan doktor. „Teplo se dá podle potřeby pustit pod plotnu nebo ke troubě. A pod zápecím probíhají jen tahy, které plochu, na níž se leží, nikdy příliš nerozžhaví. Navíc je nahoře měkká izolační poduška,“ ukazuje náš průvodce.

Pořádné,natopení ‘ kamen prý trvá asi čtyři hodiny, ale pak dva dny příjemně sálají. Podle stavitele Peruna by tato kamna mohla vytopit celé stavení, ale rozvody majitelé nenechali udělat. „V ložnicích dole i v patře stačí přímotopy a v kuchyňce nám výborně slouží kachlová akumulační kamna. V zimě jsou stále zapnutá na jedničku. Necháváme otevřené dveře do síně, odkud je také vstup do koupelny. Máme tak jistotu, že nezamrzne voda,“ vede nás chalupář dál na obhlídku.

Koupelna je i v patře, kam stoupáme po pěkných smrkových schodech stočených doleva do oblouku. Tady jsou v obou štítech ložnice a uprostřed zmíněná koupelna, laděná do jemně zelené. Ložnici s oknem dozadu, do zeleně, využívá pan docent i jako pracovnu. Prý je to nesmírně osvěžující pohled v každém ročním období. A když si chce pročistit hlavu, zamíří ven, do přírody.

Zimní radosti

Při naší návštěvě počátkem loňské zimy byla zahrada sněhem spíš jen pocukrována. Ale obvykle prý bývá nadílka dost bohatá. Vysoké smrky a modříny za chalupou i ovocné stromky vysazené směrem k silnici si prý oblečou bílé čepice a bříza vpravo od chalupy se pod duchnou prohýbá skoro až k zemi. „Naši přátelé ze sousedství sem občas zajdou a stromy osvobodí, aby se větve nepolámaly. A když máme přijet, dokonce prohází chodník kolem chalupy i příjezdovou cestu,“ chválí náš hostitel.

Na rovinatém pozemku o celkové rozloze 1 100 metrů čtverečních je, dá se říct, od všeho kousek. Před okny chalupy předzahrádka s nízkým dřevěným plotem, v níž zjara rozkvétá zlatý déšť a cibuloviny, směrem k silnici ovocný sádek a za chalupou les. „Rozkvetlé jaro je tady nádherné. V létě si zase bohatě užíváme sluníčka, které má jinou krásu než třeba v Praze. Všechno je tady čistší a intenzivnější…“

V zimě prý má příroda ještě blahodárnější účinky. Když jsou stromy vyfintěné sněhem, vyráží Jan moc rád na běžky. Když byla Terezka malá, zapřáhl někdy za sebe i sáňky. Dnes už je to osmnáctiletá slečna a vypraví se spíš s mámou někam na sjezdovku. Pro možnost intenzivnějšího lyžaření se rozhodl i syn David, který víc než na chalupu jezdí s rodinou přímo do apartmánu do Pece pod Sněžkou.

Zato Martina, nejstarší z ratolestí pana doktora, horskou oázu miluje. Má to sem z Anglie, kde žije, sice trochu z ruky, ale moc si Krkonoše a tatínkovu péči se svými třemi dětmi užívá. Neprozradili jsme vám totiž ještě, že pan doktor, který děti z prvního manželství vychovával sám, si tenkrát zvykl vařit a nabízí dodnes tento servis i všem na chalupě. Sám je spíš asketa, ale pečovat o ostatní ho těší.

„Když se tady sejdou všichni, je to spíš úděl než radost,“ směje se, ale přitom dál snáší na stůl laskominy, abychom si pod jeho křídly trochu užili i my.

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: MARTIN MAŠÍN