Krásné příměří

Sázava plynula líně a dodávala pobřeží až důstojně klidnou atmosféru. Chvíle, kdy se před patnácti lety prohnala svahem orazítkovaným chatami, je zapomenuta. Panuje příměří.

Zamířili jsme k jedné z posledních chat v řadě, k té, jejíž průčelí zdobí vinná réva obtěžkaná hrozny. Majitel nás čeká sám, paní Zdeňka něco vyřizuje v nedalekém městě. Nejdřív jsme si s Karlem, uměleckým cizelérem, prošli interiér, ale pak jsme se usadili venku, ve stínu pod pergolou. Sázava zeleně se blýskající za prastarou vrbou přitahuje oči jako magnet…

Terasa obklopená zelení, květinami a zleva plaňkovým plotem zve k posezení

Pod teráskou, kde se moc příjemně sedí,
zmizel nejen nepotřebný stavební materiál, ale také žumpa

Chata z prkýnek

Tenhle pohled a fakt, že pod hladinou čekají na trpělivého rybáře okouni, tloušti, parmy i zubaté štiky, přilákal k Sázavě Karlova otce už v polovině šedesátých let minulého století. „Postavil tady z prkýnek malou dřevěnku na kuřích nožkách. Potřeboval někde zaparkovat auto, s nímž dokonce jezdil závody. Na rozdíl od současnosti tehdy nehrozily povodně, ale ledy, které někdy vyjely až na břeh. Místní tomu říkali dřenice,“ líčí majitel. „Kry jednou podrazily i tátovu chatu a sousedovu dokonce celou přetočily.“
Na mírném svahu pod chatou se udržela jediná stará třešeň, jinak se broskve a nějaké keře a růže, jimž to tady svědčí, sázely pořád znovu a znovu. Vydržely vždy jen do příští dřenice. „Teď jsou zimy teplejší a koryto je prohloubené, voda běží přece jen rychleji a nezamrzá. A když by se schylovalo k problémům, povodí má železnou loď, která led rozláme,“ vysvětluje Karel. „Loď se jmenuje ledoborec Luďa, což se nám moc líbí,“ dodává s úsměvem.
Jeho otec dřevěnou stavbu sice poslepoval znovu, ale už si ji neužil. „Když dokončoval střechu, slezl dolů, zkolaboval a zemřel. Mně bylo tenkrát deset roků. Ale s maminkou jsme k řece jezdili dál. Stav chaty se samozřejmě zhoršoval a máma pořád říkala: Tady zatéká, okna nejdou zavřít, tohle nefunguje, něco s tím udělej! A já jsem sem nakonec strašně nerad jezdil, protože flikování nenávidím.“
Půdorys původní stavby byl prý prakticky stejný jako dnes, ale neměla patro a interiér vypadal jinak. Nejdřív byla dva metry široká veranda, pak jedna velká místnost a za ní byla později ještě přilepena tak zvaná pánská chata. „Jak nás přibývalo, pučela i ta dřevěná stavba. Když jsme dorostli a přivedli na svět další generaci chatařů, už jsme se sem samozřejmě nevešli, ale maminka tu mívala hlavně o prázdninách na krku spoustu dětí. Bývala u řeky od jara do podzimu, velká oprava chaty se tedy ani nedala udělat.“

Ve dvířkách nad výkonnou krbovou vložkou je skryt výměník, díky němuž se dá
vytopit celé přízemí i místnost v podkroví

Všemi hlasy pro řeku

Když maminka umřela, svolal Karel rodinnou radu a řekl, že chata je na spadnutí a nejlepší by bylo pozemek u Sázavy prodat a koupit něco na Šumavě. Jeho sestry si totiž časem pořídily na jihu krásné roubené chalupy a Karel po takové moc toužil. „Byl jsem přesvědčen, že všichni stoprocentně řeknou: Jasně, Šumava! Dokonce jsem tenkrát už dal do novin inzerát. Ale oni mě přehlasovali! Děti zkrátka u řeky zapustily kořeny. Prožily tu pubertu, první lásky, první pusu, lumpárny…“
Majitel se tedy před sedmnácti lety rozhodl, že starou chatu zbourá a postaví novou. Jenže když ji začal rozebírat, zjistil, že je prolezlá dřevomorkou. „Všechno jsme museli zlikvidovat a spálit. A já najednou začal dřevo nenávidět. Zařekl jsem se, že nová chata bude zděná. Navíc zateplená, aby se v ní dalo bydlet celoročně. Věděl jsem, že jako cizelér na volné noze nebudu mít velký důchod a tady bych mohl v klidu dožít,“ svěřuje se Karel.
Do stavby z pórobetonových tvárnic se pustil v roce 2000. Stačila mu k tomu stará židle, dvě kozy, jedna vrtačka, vodováha a provázek s olovnicí. „Stavební materiály jsou dnes úžasný! Když se dělala základovka, přijelo auto, vylilo beton a byla rovina. Akorát jsem před tím natáhl odpadový roury. A ytong je lehkej, dá se řezat a člověk nepotřebuje žádnou maltu. Přivezli jen malou hromádku lepidla. Já si říkal, že to nemůže vyjít, ale ještě mi zbylo. Stěny, strop i střechu jsem zateplil polystyrenem. Myslel jsem, že bude stačit pět centimetrů, ale měl jsem tam dát desítku,“ uvažuje chatař.

Do rizalitu, kterému chatař říká vrátnice,
neb je z něj perfektně vidět, co se kde šustne, se pohodlně vešel jídelní stůl

Stavba „od boku“

Než se odehrály tyto stavitelské zázraky, bylo třeba samozřejmě promyslet, jak bude chata vypadat. Karel přiznává, že hrozně nerad rýsuje, ale má docela šikovné ruce. Zkrátka nic nekreslil, ale všechno nejdřív vyrobil z papundeklu. „Byl to domeček přesně v měřítku. Vystříhal jsem i židle, stůl, postele, aby se to do chaty vešlo. Stavbu jsem zvládl sám, dokonce mě to začalo strašně bavit! Jen na elektriku přišel odborník a s krovem mi pomohl syn. Bylo mu tenkrát pětadvacet roků.“
Stavitel se snažil, aby chata vypadala k světu, ale nepřišla moc draho. A tak když mu řekl truhlář, který se podílel na rekonstrukci poslanecké sněmovny, že všechny trámy z krovu nebyly napadeny dřevomorkou a jsou na Suchdole u Prahy na skládce, vyjel okamžitě s kamarádem a přivezli je. Překládaný strop v chatě tedy něco pamatuje… Okna si nechal vyrobit od známého, který měl firmu, a sám je do stěn z lehkých tvárnic osadil. A na střechu vybral pěkné levné betonky.
Hrubou stavbu i s okny a dveřmi stihl Karel za rok a další rok začal dělat omítky. Ve světnici byla jenom lednice, jinak nic. Naštěstí, protože v roce 2002 přišla velká voda.

Ložnice v podkroví voní dřevem; kromě postelí je vše dílem pána domu

A přišla velká voda

Dobu před patnácti lety připomínají fotografie umístěné v dřevěném kříži hned vlevo od vstupu do chaty. Na několika prvních vidíme spoušť kolem bílé stavby, na poslední Karla stojícího po pás ve vodě! „V pondělí jsme tady seděli a pili kafe a řeka už hrozila. Ve středu bylo všechno pod vodou. Ale povodeň šla tak rychle, že ve čtvrtek tu po ní zbylo jen páchnoucí bahno. Proud vody samozřejmě vyprázdnil i žumpu. Byly tady cizí věci a naše věci byly úplně někde jinde, lodička byla nastojato opřená o sousedův plot…“
Nastaly dny horečného úklidu. Všechny elektromotory včetně lednice, vodárny, nářadí, byly obalené bahýnkem, takže bylo nutné je rozebrat, vyčistit, složit. Díky okamžitému zásahu a cizelérské pečlivosti Karel všechno zachránil. Studnu, která je vzadu v koupelně, třikrát vydrhnul savem. „Málem jsem tam zůstal. Z betonu totiž začal stoupat plyn a strašně to syčelo, ale stihl jsem odtamtud vylézt. A pak jsem čistil studny i sousedům, kteří byli starší a dolů nemohli,“ vzpomíná chatař. „Práce bylo tolik, že pomáhali všichni. Bylo nás tu jako mravenců. Musím říct, že nás to stmelilo.“
Povodeň tedy měla i své klady. Lze k nim přičíst také fakt, že přišla v srpnu a na slunci všechno rychle vysychalo. „Bahno, kterého bylo všude po kolena, se muselo nechat rozpraskat a pak se dalo nabrat na lopatu. Ale byla to pěkná fuška. I malý čtverec vážil patnáct kilo! Odváželi to pak lidi z povodí.“

Jednoduché schody do podkroví jsou umístěny vlevo od vstupu do chaty. Nad nimi
vidíme staleté trámy, pod nimiž kdysi sněmovali poslanci

Všechno má svůj vývoj

Majiteli chaty u řeky bylo v té době padesát. Tvrdí, že kdyby mu bylo o deset víc, už by do toho znovu nešel. Prodal by chatu i s tím bahnem. „Tenkrát jsem měl ještě docela sílu a elán. A protože je chata moje děťátko a konstrukce vydržela, vrhl jsem se znovu do práce. Všechno je dělané za pochodu a amatérsky, nejsem stavař, ale umím letovat a ledacos od řemesla. A pomohli kamarádi, takže nás to finančně nezruinovalo.“
Na pozemku před chatou přežila jen stará třešeň, ostatní stromky chytily po povodni nějaké choroby. „Je tu nová višnička a dvě broskve, pak růže, trochu malin, víno, břečťan… Aby to nevyžadovalo moc práce. Zdeňka si dělá kytičky. Vypadají v oknech i v hrncích kolem terasy pěkně,“ říká Karel, který k výzdobě tohoto zátiší přispěl různými artefakty: lampou vyřezanou z vinného demižónu, kotlem, který kdysi sloužil kdesi v černé kuchyni, budkou pro ptáčky nebo kovaným svícnem.
„Všechno má svůj vývoj,“ přemýšlí pán domu. „Dnes bych udělal terasu o malinko větší. Jak vnoučata rostou, už se sem sotva vejdeme. Kubík je předškolák, ale Bára už půjde do třetí třídy. Stříšku jsem nechtěl dělat z laminátu, tak jsem na pergolu roztáhl vietnamský igelit a na ni dal bambus. Bylo to stejně pořád ošklivý, zasadil jsem tedy révu. Je hezká, ale přitahuje nejen vosy, ale i kosáky, takže je posranej barák. Zkrátka všechno má svý,“ usmívá se Karel.

Text: Marie Rubešová
Foto: František Vaňásek

Krásné příměří