U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KRÁSNÉ převtělování
Kategorie: Víkend | Autor: Helena Čechová
HOBBY
Když se vracím domů z právě posečené zahrádky, vždycky z nohavic setřepávám sekačkou rozžmolenou travičku. Když jsem se vrátila od výtvarníka jménem Viktor Konečný, dlouho jsem setřepávala jemňoučké piliny, a to nejen z nohavic, ale odevšad. Nerozzlobilo mě to. Naopak. Kromě spousty dojmů jsem si přivezla domů i docela hmatatelnou památku na hezky prožitou návštěvu.
Viktor Konečný je profesionální výtvarník. A přesto do této naší rubriky patří. To, co dnes dělá, totiž vytváří jen pro své potěšení. Teprve v druhé řadě pro radost z pokoukání těch druhých. Třeba na výstavách. Ale své práce neprodává. “Dostal jsem se do věku, kdy už si mohu dovolit nic nedělat takzvaně na kšeft. Dříve jsem samozřejmě své práce prodával, jak jinak taky, když to byla moje profese. Ale teď si vychutnávám chvíle, kdy mě nic nehoní a já můžu tvořit opravdu jen tak sám pro sebe. Ovšem nemyslete si, že je to z pohodlnosti a že nějak lajdačím! Naopak! Každý den musím k těm svým dřevíčkům a makám na nich od rána do večera, protože mi to přináší radost. Rozdíl je jen v tom, že mě neženou peníze, ale touha, možná až posedlost, objevovat pořád něco nového. Sám jsem dnes a denně překvapen tím, jak málo jsem toho o proměnách přírody vlastně dosud věděl.” Výsledné podobě dřevěných obrazů Viktora Konečného předchází dlouhé hledání. “Nejdřív je potřeba správné stromy, respektive jejich kmeny, najít. Terčem mého zájmu nejsou ty mladé, živé, plné síly. Ale všechny pokácené, které už začínají trouchnivět a tlít. Do nich se dostávají všelijaké breberky, plísně a houby, a ty pak dovedou se dřevem udělat pravé zázraky. Tady pod pergolou sedíme na dubové lavici, která má za sebou už nějaký ten pátek. Střídavě na ni prší, svítí sluníčko. Je všelijak popraskaná, ale pořád drží pohromadě a držet bude ještě další desítky let. Dub je dřevo, které nás všechny přežije. Ale pro moje obrazy není zajímavé. Pokud ztrouchniví a podlehne zubu času, nic hezkého z toho nebude. Já hledám dřevo, které při svém odchodu ze zdejšího světa ze sebe ještě dokáže něco vydat. Takový buk je v tomto směru úžasný. Anebo borovice. Když jsou vydány napospas přírodním vlivům – ať jsou to deště, sníh a mráz, nebo ze živé přírody červotoči či jiný hmyz, který se v jejich těle usídlí, vždycky tohle dřevo na takového přivandrovalce zareaguje tak, že mění svou původní podobu a překvapí člověka tím, že se v letorostech objevuje nečekaně krásné zbarvení. Truhlář by z takového zjištění byl na mrtvici, já naopak jásám.” Polena, polínka a zase polena – váš dům je jimi celý zvenku i zevnitř obložen. Vlastní výtvarnické práci tedy zřejmě musí předcházet pěkná lopota, než sem to kvantum dopravíte. “Ano, většinou je to dřina. Ale takové zásoby musím mít, protože mohu pracovat jen se dřevem, které alespoň osm let u mě na zahradě odpočívá ve štosech, aby řádně proschlo. Každý dřevěný obraz, který většinou bývá větší než jeden metr čtvereční, je sestaven ze špalíků, které k sobě lepím, a tak nemohu dopustit, aby dřevo po sesazení do celé kompozice mělo ještě choutky pracovat. To bych se pak mohl s celým dílem rozloučit. A navíc teprve při rozřezání dřeva vidím co se mi, vzhledem k jeho struktuře, barevnosti a zároveň ipoškozenosti, bude do kompozice hodit. Špalíky různě kombinuji podle jejich barvy a kaligrafie z pohledu čelného řezu, tedy takzvaně “přes” léta. Jen zlomek toho, co tu vidíte, se pak stane součástí nějakého obrazu. Devadesát procent materiálu však skončí v kamnech, protože až po jeho rozřezání zjistím, že je nezajímavý, že neodpovídá mým představám. Všechno zlé je ale pro něco dobré, v zimě je mi díky tomu teplo.” Využíváte kromě zmíněného buku a borovice i jiné dřeviny? “Samozřejmě. Já se nebráním ničemu. Ale třeba s takovou švestkou nebo hrušní je větší práce. Jejich dřevo se musí ponořit do prudkého potoka na dobu minimálně jednoho roku, aby se zbavilo nežádoucích minerálů. Nahrazuje se tím dřívější vorování, které bylo pro kvalitu dřeva to nejlepší.” Ať se dívám jak se dívám, potok tu nevidím. “Mám kamaráda, který takovou bystřinu má a má pochopení i pro mé libůstky, takže k němu dřevo, které tuhle úpravu vyžaduje, svážím. A on to trpí.” Bez ohledu na to, že špalků, polen a polínek je ve vašem příbytku požehnaně, máte jich dostatek? “Nemám a nikdy asi mít nebudu. Jak jsem říkal na začátku – láká mě všechno nové. Takže například jsem ještě nikdy nic nedělal z kaštanu. Provokuje mě to, chtěl bych to zkusit, ale zatím jsem žádný kaštan, který by se mi zevnitř líbil, nesehnal.” Třeba se mezi našimi čtenáři najdou lidé, jimž na zahradě nebo za humny leží spadlý strom, kterému už evidentně není pomoci. Přesto by mohl být zachráněn tím, že by se převtělil do úplně jiné podoby. Pokud byste o nějakém takovém stromu věděli, dejte zprávu redakci. My ji rádi předáme člověku, který z něj vykřeše nový a nekonečný život, přestože on sám se jmenuje Konečný.
