Krásná replika
Původní chalupa, která stála tady na kopci více než 200 let, před jedenácti lety vyhořela. Když spáleniště vychladlo, dali se majitelé znovu do stavby. Pod dohledem památkářů vznikla na troskách původní chalupy její věrná replika.
Chalupy se nevzdáme
V osmačtyřicátém roce ji koupil tchán současné majitelky od národní správy. Co si s sebou nevzali původní němečtí obyvatelé, vykradli členové band, které tudy táhly. V téhle chalupě prý zbyla jen kredenc, stůl a lavice. „Manželovi rodiče tady pak bydleli trvale – a my s Josefem jsme za nimi jezdívali. V šestasedmdesátém roce se nám narodil syn, tak jsme si chalupu i její romantické okolí skutečně užívali,“ vypráví paní Věra.
Radost a smutek se však často střídají. Manželé se dostali do finančních problémů a stáli před rozhodnutím, zda prodat pražský byt, nebo obětovat chalupu. „Řekli jsme si, že byt jde sehnat, ale jinou chalupu bychom si už nepořídili,“ říká majitelka.
„Z pražského bytu jsme sem převezli nábytek a většinu cenných věcí. Nechali jsme položit nové podlahy v předsíni a zařídili koupelnu a záchod. Štít chalupy, který už byl moc špatný, obložil manžel eternitem. Nakonec jsme po dohodě s památkáři a za jejich přispění opravili střechu a místo starého eternitu na ni nechali položit cembrit.“
Tam, co je venkovní sezení, byl prý dřevěný přístřešek, kde Věra chovala kachny, husy, krůty, králíky, aby si vylepšili jídelníček. Chlívek párkrát „vybílily“ lišky, proto do něj dali halogenové světlo s pohybovým senzorem. Možná ho srazila do slámy kočka, nebo vedení překousala myš, došlo ke zkratu a chlívek začal hořet.
Za pavláčkou mířící na jihovýchod je chalupa v patře hrázděná
Požár zavinila lampa
Paní Věra byla tehdy sama doma. „Pustila jsem si detektivku – a najednou jsem v okně uviděla zvláštní záři. Všechno se ve mně sevřelo,“ líčí chalupářka. Šla honem ven. Přístavek, kde byla lampa, prý hořel jako táborák. „Hnala jsem se pro hadici, která byla stočená pod chlívkem, ale tím žárem se roztavila. Vyletěly pojistky a celá vesnice zhasla. Měla jsem tu přenosný telefon, ale bez proudu nešlo volat. Vytáhla jsem druhou hadici z bývalé kadibudky, jenže jsem si potmě nevšimla, že se překroutila. Voda skoro netekla. Šlo do tuhého, protože oheň už vzadu přeskočil na dům. Vyběhla jsem ven a sousedka, která si ohně všimla, volala z okna, že hasiči už jsou na cestě.“
Přijeli hasiči, ale z chalupy už zbylo jen torzo. Památkáři nejdřív mysleli, že by se dalo něco zachránit, ale zbytky trámů byly prolezlé červotočem a prohořelé zevnitř, nedaly se použít. „Postupně jsme je pálili a pevnější suť použili do zavážky, do nových základů. Na koupi bytu jsme neměli, jediným řešením bylo postupně vzkřísit chalupu,“ pokračuje Věra ve vyprávění.
Na dveře do chalupy (vlevo) navazuje roubení. Vedle jeho rybinového spoje vidíme vyústění vnitřní roubené příčky
Štěstí v neštěstí
Pojišťovna zaplatila v plné výši střechu, která byla na stavení pouhý rok. Něco přidali památkáři a když se podařilo dokončit privatizaci malého bytu, který Karlovi odkázala nevlastní matka, mohl se prodat i ten. „I když tady manžel se synem udělali minimálně třetinu práce, pořád jsme bojovali s financemi, s platbami firmám, bez nichž to samozřejmě nešlo.“
Majitelé byli moc vděční hlavně stavařům z firmy Vrábel z Mělníka. Postarali se o hrubou stavbu a střechu včetně krytiny. „Dělali už rekonstrukci střechy na staré chalupě. Pan Vrábel starší je pokrývač a jeho syn stavební inženýr. Byli úžasní. Když jsme neměli peníze, počkali, místo aby nás penalizoval za zpožděnou platbu…“
Než se Vrábelovi dali do stavby, bylo samozřejmě nutné zpracovat projekt. Památkáři doporučili architekty Tomáše Korečka a Jana Hubáčka, kteří se na lidovou architekturu specializují. „Vyšli z fotografií a zpracovali projekt rekonstrukce do naprostých detailů. Nechybí schůdek v předsíni, který vyrovnává svah, dokonce i levé okno v průčelí je o něco výš než ostatní, jak bývalo,“ libuje si paní Věra.
Zděná zadní část chalupy je opět z krásných pískovcových štuků
Je úplně stejná
Roubenka je z nového dřeva opracovaného pásovou pilou a pak ještě ručně sekerou. Řemeslníci se drželi, pokud to šlo, původních postupů. Ve stavbě nejsou šrouby, vše je kolíkované. V základech jsou s ohledem na střední riziko průniku radonu položeny ve dvou vrstvách pásy z modifikovaného asfaltu se zatavenou hliníkovou folií. Střešní plášť je zateplen minerálními rohožemi. Stěny jsou zevnitř opatřeny omítkami, v roubené části přízemí a ve výplňových polích hrázděných stěn v patře jsou hliněné a ve zděném zadním traktu vápenné. „Vše jsme samozřejmě konzultovali s památkáři,“ připomíná Věra.
Pár změn oproti původnímu stavu se však přece jen udělalo. Místo stodoly, která nebyla památkově chráněná, vznikl zadní trakt oddělený od chalupy zdí. Tam dnes bydlí syn s rodinou. Paní Věra přiznává, že díky nim se jí začalo žít podstatně veseleji. „Byla jsem tři a půl roku v jakémsi zvláštním snu. Fungovala jsem, starala se o vnučku, ale jako bych to nebyla já.“
Do nové chalupy se majitelé nastěhovali v roce 2011. S manželem si ji však Věra užívala jen čtyři roky. „Když jsme dotahovali interiéry, ztratil elán a v roce 2015 zemřel. Jsem na to sama. A přiznám se, že už se mně do drobných oprav, které stavení vyžaduje, taky vždycky nechce. Jsem šťastná, že tady mám syna a snachu. Oba jsou nesmírně pracovití. A moc si užívám vnučku,“ pochvaluje si paní Věra.
Text: Marie Rubešová
Foto: František Vaňásek
Krásná replika
