U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Krajem zapadlých vlastenců
Kategorie: Venkov | Autor: Jan Pešta
REGION
Dnes otvíráme nový seriál, v němž vám postupně představíme vybrané národopisné regiony českých zemí. Tyto regiony samozřejmě nemůžeme uzavřít do hranic okresů či krajů, můžeme je však vymezit hranicemi přírodními či etnickými. Tohoto členění se budeme držet i my. Prvním regionem, který navštívíme, je horní Pojizeří – či chcete-li – západní Podkrkonoší.
Jizera a její hlavní přítoky Jizerka, Oleška a Kamenice tvoří přirozenou páteř regionu, jenž je na severu ohraničen jižními svahy Krkonoš. Jizera si sem shora razí cestu hluboko zaříznutým údolím mezi Bílou skálou (963 m) a Čertovou horou (1020 m). Na východě je region vymezen rozvodím mezi povodími Labe a Jizery, které sestupuje z Žalého (1018 m) k jihozápadu do prostoru mezi Jilemnicí a Vrchlabím. Na jihu lemuje region lesnatý hřeben na spojnici vrchů Kumburk, Tábor a Kozákov a od Železného Brodu vede přirozená hranice podle Kamenice zpět na sever. Z národopisného hlediska můžeme k hornímu Pojizeří přičlenit ještě region Novopacka na jihovýchodě.
Osídlení horního Pojizeří
Krajina má zvlněný reliéf, místy až horského rázu. K údolí Jizery a jejích hlavních přítoků se jako žilnatina listu připojují kolmá údolí menších potoků. V nich jsou soustředěné velké vesnice s domy a chalupami roztroušenými po horských svazích. Starší vesnice, často ještě středověkého původu, mají většinou lánovou půdorysnou strukturu. Jednotlivé usedlosti stojí v údolí u potoka či cesty, zatímco široké pásy půdy, dnes většinou louky, šplhají mezi dávnými mezemi vysoko po svazích. Zejména v nižších polohách jsou zemědělské lánové vesnice spojené do souvislých, často několik kilometrů dlouhých pásů osídlení. Právě lánový půdorys a také jména vesnic (např. Roprachtice či Kundratice) dávají tušit, že nejstarší kolonisté byli převážně německé národnosti. Velmi brzy ale došlo k počeštění celé oblasti, která až do druhé světové války zůstávala nejzazší českou výspou, zasahující hluboko do prostoru našich severních hor. Ve středověku se lidé do horských údolí vydávali hledat také rudy kovů. Na ochranu nalezišť a obchodních cest vznikaly hrady a hrádky (připomeňme Návarov, Nístějku či Štěpanice), nebo jen tzv. refugia – opevněná útočiště pro obyvatele vesnic a horníky. Středověkého původu jsou také těžiště příslušných mikroregionů – městečka Jilemnice, Nová Paka, Vysoké nad Jizerou, Lomnice nad Popelkou, Semily a Železný Brod. Do vyšších poloh (zejména v Krkonoších) pronikalo osídlení mnohem později, většinou až od 17. století. Mladší vesnice poznáme podle rozptýleného půdorysu bez výraznějšího urbanistického řádu. V této době se v horním Pojizeří objevily ve zvýšené míře nové pracovní příležitosti: k nepříliš výnosnému zemědělství a hornictví přibylo dřevařství a hlavně pěstování a domácí zpracování lnu a tkalcovství.
Lidové stavby regionu
Lidová architektura horního Pojizeří je blízce příbuzná s tou na Jičínsku a Turnovsku. Nejsou zde žádné mimořádně starobylé objekty, většina dochovaných staveb pochází až z konce 18. a počátku 19. století. Až do jeho poloviny se zde (zejména v horských oblastech) stavělo téměř výhradně ze dřeva. Na této situaci nic nezměnila ani přísná guberniální protipožární nařízení. Místní specialitou jsou stavby postavené z “krčků”, tedy polen spojovaných maltou. K nejlépe dochovaným patří domy čp. 3, 9 a 18 v Horních Štěpanicích. Domy mají většinou velmi úsporné trojdílné dispozice. Světnice byly roubené, zadní díly domů obvykle zděné. Zejména v horských oblastech, kde v minulosti převládalo pastevectví a drobná řemeslná výroba nad zemědělstvím, měly ve třetím dílu vedle komory chlév. Ve městech a městečkách se objevují i domy s oboustranně obytnými dispozicemi – tedy s roubenými světničkami v přední i zadní části. Domy ve svažitém terénu bývají orientované téměř výhradně hřebenem střechy rovnoběžně s vrstevnicí. Specifickým prvkem horských domů byly přístěnky – jakési zastřešené uličky podle zadního průčelí domu, chránící stavbu před vlhkostí a sloužící k uskladnění nářadí. Již v minulosti se domy rozšiřovaly o různé přístavby a křídla, často obedněná prkny nebo šindelem. V 19. století se začaly objevovat také podkrovní světničky, sloužící pro ubytování prvních návštěvníků hor.
Renesance dřevěných staveb
Na konci 19. století a v první třetině 20. století prožily roubené stavby renesanci. Důvodem byly nepochybně vynikající vlastnosti dřevěných konstrukcí, možnost rychlé výstavby i určitý vlastenecký romantismus, probuzený zájmem o zdejší lidovou architekturu. Tuto nejmladší generaci roubených staveb poznáme podle strojově přesného opracování trámů a také podle detailů, odrážejících dobový slohový názor. O co byly roubené stavby horního Pojizeří prostší a chudší, o to větší pozornost byla věnována výzdobě jejich štítů, na nichž dávní tesaři prezentovali své mistrovství. V okolí Lomnice nad Popelkou a Nové Paky byly velmi rozšířené bohatě vyřezávané lomenice, sestávající ze střídavě šikmo skládaných polí. V okolí Železného Brodu a Vysokého nad Jizerou zase vznikaly lomenice s charakteristickými “kočičími procházkami” – miniaturními vyřezávanými balustrádami. Na Železnobrodsku se v minulosti na výzdobu štítů používala i břidlice, kterou později vytlačil eternit. Záklopové desky kabřinců se často zdobily malbou a doplňovaly údaji o stavbě domů či lomenic. Zděné stavby se začaly objevovat i ve městech poměrně pozdě. Ty nejstarší pocházejí vesměs až ze závěru 18. a první poloviny 19. století. Jejich ozdobami bývají zejména nádherné pískovcové portály s bohatě zdobenými vstupními dveřmi. Nejvíce jich najdeme v Železném Brodě. Velmi vysokou úroveň kamenické práce v západním Podkrkonoší dokládají i četné skulptury a sochy ve vesnicích i ve volné krajině. Později se zde rozšířily, stejně jako jinde v Čechách, obvyklé zděné domy s vaznicovými krovy, odrážející soudobou “nádražní” architekturu.
