U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Kožené živobytí
Kategorie: Léto s křížovkou | Autor: Marie Rubešová
Když se Václav Cihelka zhruba před patnácti lety rozhodl, že se řemeslu vonícímu dobře vy činěnou usní a westernem bude věnovat profesionálně, museli mu do živnostenského listu napsat, co že je to za řemeslo. Napsali ozdobník. “To je nevídaná pitomost! Ozdobnictví!” – rozčiluje se ještě dnes.
Vyjádřit jedním slovem to, co ve své bojovské dílně podniká, ovšem není W snadné. Není brašnář ani sedlář, říkat mu razie, když k práci používá raznice, to by zavánělo spíše jiným řemeslem. A co krumplovač, když “vyšívá” složité květinové vzory stejně jako se to dělá zlatou či stříbrnou nití… Pohled za brejličkami mě ubezpečil, že to taky není dobrý nápad.
Spojař s kytarou
Cihelkový kožené výboje jsou ovšem, jak jste jistě zaregistrovali, téměř novodobé (samozřejmě nepočítáme-li jeho mladické okouzlení divokým Západem, kde se to nábojovými pásy a revolvery, zavěšenými proklatě nízko v kožených holsterech, jen hemží). Čím se živil před tím? “Bavilo mě kreslení, ale otec prosadil jistější řemeslo. Jsem vyučen spojovým technikem a zaměstnali mě v karlínské Tesle.” Každodenní spojařská šeď však Václava neuspokojovala a v osmašedesátérr se vydal za kamarádem do Curychu Z neplacené dovolené se staly dva rok^ prázdnin. “Když mi rozšířili vízum na všechny státy Evropy až do roku 1972 myslel jsem, že si budu vyspělého kapitalizmu užívat dál. Jenže nejsem emigrantský typ, a tak jsem se vrátil k rodičům a ke spojařině.” Václavův tatínek koupil už v šestapadesátém roce v Brdech pozemek a postaví malou dřevěnou chatu. Byla v osadě zvané Vandrlice, kde se lidi znali a rádi scházeli. “Samozřejmě se klábosilo, zpívalo a kdo uměl, hrál na kytaru. Pan Mareš, slavný tramp a šerif místní osady Horní údolí stínů, to moc uměl – a tak jsem ji po klukovských začátcích začal drhnout s opravdovou vervou. Po návratu ze světa jsem kytaru zase oprášil. Pod křídly karlínské Tesly vznikla kapela Teskar, s níž jsem se za pár let vydal na profesionální dráhu.”
Osudová zlomenina
Člověk vlastně neví, jestli je osudovější fakt, že si Václav na zahrádce u chaty ošklivě zlomil nohu, nebo to, že si chtěl na svatbu s děvčetem, které o něj v dlouhé rekonvalescenci něžně pečovalo, připnout pás a holster podle svých vlastních představ. Asi to byl od obojího kousek. “Kamarád mě zavedl do Opusu za panem Jedličkou, který tam šil a zdobil kůži. Strávili jsme spolu hodně času povídáním nad sklenkou, ale k práci se neměl. Nakonec prohlásil, že bude jednodušší, když mě to naučí. Vzal raznice, vrazil je do kůže a pravil: ‘Až budeš mít raznice, které udělají takovouhle stopu, přijď.’ Myslel si, že už mě neuvidí.” Na svatbě měl Václav westernové ozdoby vypůjčené. Ve volných chvílích však pilně brousil jehlovými pilníčky konce železných “štancen”, které mu vyrobili kamarádi v Tesle. Pan Jedlička, kterému je šel nakonec ukázat, z toho byl paf. A doučil neodbytného muže, jak vysekávat kovovou formou požadovaný tvar, jak na vlhkou kůži nakreslit ornament a pak jej raznicemi – jemnými i důraznými poklepy paličkou z tuhého silonu – “vyšívat”. A nakonec jak celou tu krásu pevnými silonovými nitěmi v ruce nebo na speciálním stroji sešít. “Někdy v roce 1986 jsem o tom, jak jsem si sám piloval raznice, napsal do Ameriky firmě, která tohle hobby propaguje. Odepsali, že jich mají celou sadu, za pět dolarů jednu raznici. A zároveň mi poslali obrovskou knihu, v níž jsou nejrůznější pracovní postupy. Litoval jsem, že neposlali taky nějakou raznici. Tenkrát jsem na ně neměl. Dnes už americké raznice mám. Ale stejně dělám většinou svýma. Jsou ze železa, kvalitnější.”
S kůží na trh
Přestože ho práce s kůží bavila a nápadů, jak osvěžit staré klasické vzory tu kouskem secese, tam kytkou, která vyrostla na vlastní zahrádce, bylo dost, pořád říkal, že se jednou vrátí do šoubyznysu. Ale přišli kamarádi, kteří se dali k rozvědce, a chtěli asi pět pouzder na pistole. Pak deset a pak tři sta. “To už byla obrovská zakázka a potřeboval jsem hodně kvalitní kůže. Jeli jsme pro ni do kožedělných závodů v Bydžově, kde jsem se seznámil s panem Vánkem a s jeho kolegou inženýrem Huškem. Založili potom v Jablůnce soukromou koželužnu Kumo (Kůže Morava). Dodávají mi dnes surovinu na zakázku. Dva až čtyři milimetry silnou, speciálně upravenou, aby se nevytahovala. Musím říct, že mi dělají pomyšlení. A s kováním je to stejné. Nejdřív jsem spony a další kovové součásti přivezl zvenku, hlavně z Ameriky. Pan Slováček z Valašského Meziříčí si udělal formy – a stal se mým dvorním dodavatelem.” Na kvalitě své práce si bývalý muzikant moc zakládá. “Lidí, kteří tohle uměj, kteří dělají do kůže ornamenty, je u nás hodně. Ale materiál, s jakým někteří pracují… škoda slov. Chtějí z toho vytřískat hodně peněz a sekají věci z břicha. Nejkvalitnější je hřbet. Já mám sice dražší materiál i výrobky, ale na nedostatek zákazníků si nestěžuju.” Dodejme, že k nim počátkem devadesátých let přibyl i Pražský hrad. Když Theodor Pištěk navrhoval nové uniformy, Václav Cihelka dělal opasky a pouzdra na pistole pro hradní policii. Chcete taky opasek, závěs ke kytaře nebo pouzdro na lovecký nůž? Nabídku těch, o nichž jsme dnes psali, najdete na www.cihelka.com. Cena závisí na zdobení. Jednodušší kousky pořídíte už za 2,5 – 3 tisíce. “Je to hrozná piplačka, ale pořád mě to baví, protože nedělám sériovku. Uplynou dva tři měsíce, než mám na stole stejný model. A když mě to nebaví, odložím nástroj, vezmu kytaru – a jdu na pivo.”
Popisy k obrázkům
Václav Cihelka na prahu své dílny
Osobní výstroj pána domu. Zajímavému vzoru, který-připomíná proplétání, říkají američtí “ozdobníci” basket. Po našem je to košík
Nábojový pás a holster zdobené, klasickým westernovým vzorem, stejně jak parádní přezka
I když Václav neprojíždí často houštím keřů a kaktusů, jako honáci za Velkou louží, vlastní chrániče nohou i parádní pouzdro na pušku má
Useň čeká na vzor, který do ní autor vepíše raznicemi. Pak pouzdro ruině nebo na speciálním šicím stroji sešije
Klasický americký květinový vzor je inspirací, kterou dotváří autorova invence – i přání zákazníka
Autor fotografií: foto: Kamil Varcoller
