U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Konečná – vystupovat!
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Bzová, ležící jen pár kilometrů od Mladé Vožice, je na mapě zakreslena jako obec, z níž dál už cesta nevede. Autoatlas nelže. I kdyby člověk zastavit nechtěl, tak musí. My jsme však chtěli a na tohle malé zastavení zveme i vás.
Kvítkovi bydleli ještě před sedmi léty na okraji Prahy ve vlastním malém rodinném domku. Teoreticky jim nic nescházelo, jenže to by to pana Jana Kvítka nesmělo táhnout mimo Prahu. Podstatnou roli v téhle jeho touze hrály pochybnosti o smyslu života ve velkoměstě, chuť zbavit se hluku, smogu a hromadné dopravy. A pud sebezáchovy. Věděl, že východiskem pro něho a pro celou rodinu by bylo přestěhování na venkov. Manželé Kvítkovi tedy projezdili spoustu svých dovolených po vlastech českých a hledali, kde by mohli zakotvit. Až konečně našli to své dnešní zákoutí. Bylo to krátce po listopadové revoluci a já se rozhodl zabývat zemědělstvím. Co jiného na venkov patří. Byl jsem odhodlán založit drůbeží farmu, protože jsem o téhle věci něco věděl ze svého posledního působiště. Neříkejte ale, že to, co tu vidím, jsou slepice! Přece je rozpoznám od koz, musím namítnout, když se kolem sebe rozhlížím. Drůbeží farma nevyšla. Kompetentním orgánům jsem předal ambiciózní projekt, který se však na ministerstvu zemědělství jednoduše ztratil, což dnes už nemá smysl rozebírat. Ocitli jsme se v dost prekérní situaci – domek v Praze byl už prodaný, statek na venkově zakoupen, takže nezbývalo, než se sem přestěhovat a najít náhradní zdroj obživy. Tak vznikla naše kozí farma. Když jsme tuhle chalupu objevili, zalíbilo se nám především okolí. Samotné stavení bylo sice krásné, ale neobyvatelné, říká paní Markéta. To, v čem dnes bydlíme, je vlastně novostavba. Původní chalupa byla celá kamenná a co bylo ze dřeva, to bylo shnilé. Rákosové stropy se propadaly, jak léta zatékalo neopravovanou střechou a spodní voda prosákla snad všechny stěny. Žádné základy. Navíc jsme zjistili, že stavení je vlastně v polovině rozlomené, jak jej v zimě mráz nadzdvihoval. Nezbývalo nic jiného než ho zbourat a na jeho místě postavit nové. Při odvozu suti se tady tatrovka otočila padesátkrát. Novému domu jsme však ponechali původní půdorys a trojdílnou dispozici v přízemí. První chvíle patřily k těm nejtěžším. Paní Markéta bydlela s dětmi u matky v Praze, manžel svépomocně stavěl. A to zpočátku přespával pod stanem. Když byla hrubá stavba hotová, byt bez oken a dveří, přestěhovala se sem během prázdnin už celá rodina. Dodnes vidím, jak jsem tehdy vařila, vzpomíná paní Markéta. Místo polic jsem měla hřebíky zatlučené do stěny kůlny a na ty jsem věšela nádobí. Koupali jsme se ve vaně na dvoře, což byla pro místní obyvatele asi velká atrakce. Takhle jsme tu strávili první prázdniny a jakmile stavba dostala okna a dveře, nastěhovali jsme se dovnitř. Protože však nebylo hotové ani podbití střechy, spali jsme první rok pod čedičovou izolační vatou. Ale mělo to něco do sebe, vedli jsme skautský život a rádi na to vzpomínáme. A aby to bylo ještě veselejší, pořídili jsme si základ naší budoucí farmy, totiž prvních třicet kůzlátek a začali podnikat. Tedy i upravovat stáje a budovat mlékárnu. Vše svépomocí. A ještě ten samý rok jsme zvládli i velká zděná kamna s pecí. Teplo tvoří domov a vaše kamna jsou přívětivá od prvního pohledu. Vidím, že na peci se může krásně spočinout. S kamny jsme prožili patálie, protože jsme je museli přestavovat. Skočili jsme totiž jedné renomované firmě na špek. Chybami se holt člověk učí. Napodruhé nám je pomohl udělat jeden pán z Tábora a teď s nimi vytopíme nejen celý spodek, ale i podkroví. Vidím, že tu máte strašně málo skříní. To je úmysl? Není to úmysl, je to spíš z nouze ctnost. Například dole máme jen jednu skříň, a ta je navíc z bazaru, máme totiž rádi věci s patinou. Ale speciálně v sednici, která je zároveň kuchyní, jsem chtěla mít všechno po ruce, takže jsme si tu vybudovali systém různých polic a poliček. Jen jedna je po dědečkovi, ostatní jsou výsledkem naší manželské spolupráce. Například ta nad kuchyňskou linkou vznikla za dlouhých zimních večerů košíkářskou technikou. Interiér působí uceleným výtvarným dojmem. Není divu. Paní domu nezapře školu s výtvarným zaměřením. Navrhovala a sama vyráběla i loutky a šité hračky s dřevěnými prvky. Na důkaz toho nás hned u vchodu vítá takzvaná “hlídací koza”. Kam oko pohlédne, všude je také plno sušených květin a zajímavé keramické předměty. To vše je z vlastní dílny? Ty kytky jsou dílem naší nejstarší dcery, která studuje střední zahradnickou školu. Seriózní keramika pochází z dílen našich přátel. Hliněné legrácky sušené v peci jsou zase dílem našich dětí. Na tu zábavu ale moc času není, protože Kvítkovi se, jak již bylo řečeno, živí chovem koz. Jejich stádo čítá zhruba padesát kusů a vydá na čtyřiadvacetihodinový pracovní den. Dali jsme se na vojnu, tak bojujeme, říká Jan Kvítek. Už sedmý rok. Za tu dobu jsme neměli jediný den volna a přiznám se, že to na sobě už začínám cítit. Trochu odpočinku si Kvítkovi užijí jen ve dvou zimních měsících, kdy se kozy nedojí, To proto, aby byly dost silné, protože v lednu se rodí kůzlátka. Jinak se ale s nimi musí chodit na pastvu dnes a denně. K farmě proto patří i patnáct hektarů louky. Na ní se suší seno a na části pozemku se pěstuje oves, ječmen a hrách pro přípravu senáže na zimu. Směs těchto plodin se hermeticky uzavře do neprodyšné fólie, zkvasí přesně tak, jako když kysá zelí a slouží pak jako vydatné krmivo po celou zimu. Když jsem nakukovala do kozích chlívků, fascinovalo mě, že zde nebylo ani památky po nějakém zápachu. Všimla jsem si i elektrických lapačů na mouchy. Jedním slovem: čistota. O celou farmu se starají sami manželé Kvítkovi se svými třemi dcerami. Té nejmladší je teprve jedenáct, ale už se vyzná. Vyrábějí tu báječné kozí sýry, podobně jako ve Francii, kde se nejvíce cení produkty právě z malých domácích farem. I tady se již po okolí rozkřiklo, že u nás také takové lahůdky umí někdo dělat. Díky tomu byla naše návštěva trochu “rozkouskovaná”, neboť během ní museli naši hostitelé co chvíli odbíhat, protože přišli zájemci. Jsou to většinou chalupáři z okolí, místní by o kozinu ani nezavadili. Se samotným odbytem sýrů a mléka je to ale složitější. Těžištěm prodeje je totiž Praha a doprava se prodraží: Přitom se však tvrdí, že kozí produkty jsou neobyčejně zdravé. Co je na tom pravdy? Kozy se i na farmách chovají daleko přirozenějším způsobem než krávy a před siláží dají přednost .kdejakému plevelu, keři či bylince. Jejich strava je velmi rozmanitá a to se projeví i ve složení mléka. Tajemství tkví také v dobré stravitelnosti kozích bílkovin, ale hlavně tuku, který je pro lidský organismus daleko přijatelnější než kravsky”, vysvětluje paní Markéta. Když se pod mikroskopem podíváme na kapku kravského mléka, objeví se nám velké tukové kapičky. U kozího mléka jsou několikrát menší. Tuk je i pro kůži dobře vstřebatelný, takže slouží i jako základ kvalitní kosmetiky. Jak je v této rodině zvykem, a vlastně nutností, musí se využít každá chvilka. Takže se během našeho hovoru i vařilo. Že se tu žije po všech stránkách zdravě, jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči. Dcera byla vyslána na zahradu a přinesla plnou náruč čehosi zeleného. Co to bude, až z toho něco bude? ptám se. Často improvizujeme a dnes to bude tahle spousta novozélandského špenátu, kterému se tu neobyčejně daří. Dokonce tak, že mu říkáme Adéla. To je to zelené, co přinesla dcera. Listy rozsekám, přidám drť sojového masa, 2 celá vejce, trochu oregana, nastrouhaný kozí sýr, nadrobno krájenou cibuli, rozmačkaný česnek, všechno to smíchám do sněhu našlehaného ze dvou bílků a dám do pekáče zapéct. Kozí sýr pak použijeme ještě k posypání. Dodá totiž pokrmu tu pravou chuť. Jestli si zkusíte udělat špenát, s kozím sýrem, tak vám přejeme dobrou chuť. A vinšujeme dobré počínání, pokud se právě v té své chalupě necháte dnešní návštěvou inspirovat.
